Přišel  ale čas zamyslet se  nad jeho osudem i   činnostmi  jinak, z  jiného úhlu než   bývá v Čechách běžné. Stráský si to zaslouží. Žil totiž těch životů více a navíc je žil trochu jinak než ti, kteří na něj teď vzpomínají. Už pro tuto výjimečnost si zaslouží, abychom připomněli kdo Jan Stráský  byl.
   

Šíře  jeho aktivit skutečně stojí za pozornost. Nebyl jen politikem, managerem či vášnivým turistou, jak je to ve zmíněných textech   často vzpomínané, ale  - a to především –  byl i mimořádně pracovitým a navíc i  slušným člověkem. Zkuste si vybavit v paměti   nějakého vrcholového politika   tohoto státu, o kterém by se něco takového dalo říci. Mravnost, slušnost, to nejsou zrovna časté a běžné přídomky k této profesi. Dalo by se dokonce říci, že jde o velmi  vzácné a navíc ne snadno doložitelné atributy této profese, zatímco  zmetků prohlašujících se za politické reprezentanty  této společnosti  je i bylo vždy dost. Také mezi těmi, kteří u nás po Listopadu byli aktivní ve velké politice. 

Dalo by se to i vysvětlit.  Kdo z tehdejších, politicky aktivních jedinců byl k něčemu takovému  předtím  připravován, a kdo se uměl vyhnout nástrahám a lákadlům  moci, včetně korupce atd. atd.?  Nota bene v podmínkách společnosti zasažené v průběhu XX. století různými totalitními režimy, které  takové   lidi   spolehlivě deformovali a často i   jinak ničili. Proč  o Janu Stráském lze ale  tvrdit, že on byl tou bílou vranou  v této profesi?

Stačí si ale přečíst  brožuru vydanou v r.  2013 pod názvem „Dnešní polemika o včerejší privatizaci“  v Institutu Václava Klause.  Její podtitul je výmluvný: Jiří Weigl, V. Klaus, Dušan Tříska, Karel Dyba, Ladislav Jakl, Martin Loužek versus Jan Stráský, Tomáš Ježek. Většinou jde o prominenty  z raných 90. let. Konkrétně skupina kolem  tzv. CEPu  versus ti, kteří  se  snažili z tohoto - gang připomínající - seskupení vytrhnout. Hlavním motivem    k vydání tohoto  nevelkého spisku byl rozhovor, který J. Stráský  8. března 2013   poskytl Hospodářským novinám, jenž je v úvodní části této publikace replikován. Říci o něm, že to byl velmi kritický rozhovor  o nedávné minulosti  tohoto státu, je slabý výraz.   Fakticky  to byla  stručná, ale výstižná rekapitulace  toho všeho, co charakterizuje ty, kteří byli v počátcích často tak oslavované  transformace odpovědní za vznik českého zlodějského kapitalismu.
 

Ještě dnes  jsou téměř všechny s tím spojené skutečnosti stále pod pokličkou. Dodnes patří porušení  tohoto základního tabu spojeného s omertou uvalenou na tyto skutečnosti k tomu, o čem se tehdejším ani dnešním prominentů vůbec nechce mluvit. Zmíněný úvodní rozhovor  byl  pro mnohé něco více než jen příliš silné kafe.  Pro mnohé z těch, kteří s tím vším tenkrát byli  spojeni  (a spojeni jsou skrze své  majetky dodnes)  to zavání  dehonestací  toho, na co jsou stále  pyšní. Často  o tom  vykládají  jako o něčem, co dokázali a čím se údajně o tuto společnost zasloužili. Stráského výpověď  připomíná spíše něco jako profláknutí jinak nedotknutelných  - přitom ale na druhé straně už  dávno obecně známých - věcí. Stráského hodnocení je muselo bolet, protože  je to v podstatě tiché pokání od člověka, který v tom všem také „jel“. Na rozdíl od nich samých byl ale potom schopen  z toho vycouvat a pojmenovat  defekty  této  transformace, která ostatně  brzy poté skončila a byla vystřídána něčím,  co  dnes  ani hodně odvážní lidé netroufnou  pojmenovat. Ono se také velmi těžko hodnotí  něco, o  čem  chybí  dostupné a kvalifikované informace.  Ty mají jen „oni“, a   zatím se nevyskytlo nic, co by umožnilo jejich vynoření se na povrch.  S jednou výjimkou – a to  byl právě Jan Stráský. Bylo to něco jako šlápnutí  Klausovi a spol. na kuří oko.
 

V řadě rozhovorů, které jsem měl s Janem Stráským v pozdějších letech na dané téma v bývalé škole na Libínském sedle či u něj v prachatickém bytě s nádherným výhledem na staré Prachatice (to byla místa, které miloval), se projevil   on sám jako někdo, kdo na rozdíl od nich velmi dobře chápal, o co šlo a proč tomu tak bylo, i proč to všechno muselo dopadnout tak, jak to dopadlo. Měl pro to nejen  vcítění a tedy i  porozumění, ale i odpovídající zkušenosti a znalosti. Je  moc velká škoda, že v době, když se rozhodl k sepsání svých memoárů  zasáhla do jeho života  krutým způsobem   těžká nemoc.
  

Zasloužil by si asi i lafetu, asistující  uniformy a především respekt  nejen českého, ale i slovenského národa, který jistý čas  reprezentoval. Pochybuji, že ale o to stál. Dostat vyznamenání z rukou některého ze svých vrstevníků, o nichž věděl svoje,  by jej také netěšilo.  Ne kvůli funkcím, do kterých  se  tehdy dostal,  ale spíše  pro svoji výjimečnost a také obdivuhodnou skromnost.  V učebnicích  dějepisu  by se o něm stejně nepsalo jako o presidentovi (v jeho případě zastupujícím) osvoboditeli, ale  ani jako o budovateli.  Nejspíše  bude jeho prezidentství  spojováno s  pokojným, klidným rozpadem státu, který  nebyl schopen přežít tehdejší  krize vyvolané jeho tehdejšími kolegy z politického života.