Jan Campbell: Izraeli bude 70

KOMENTÁŘ

Po rozdělení OSN Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský (v roce 1947) vyhlásil 14. Května 1948 Izrael, se svými 700 000 obyvateli (dnes téměř 9 miliony) nezávislost.

14. května 2018 - 07:00
V následující vítězné válce rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který trvá dodnes. S Egyptem a Jordánskem Izrael podepsal mírové smlouvy. Dohoda s Palestinci je v nedohlednu. To dokazují včerejší čísla mrtvých a zraněných a přípravy oslav založení státu Izrael.

Uvedená fakta a současná situace v regionu nabízejí možnost si uvědomit, že 1) z kmenového hlediska je teologický a etický obsah tří náboženství (judaismu, křesťanství a islám) lhostejný, že 2) bez dialogu a ústupků není mírového východu z pasti, kterou tvoří volba mezi abstraktním univerzalismem (neznajícím nic jiného než jedince obdařené virtuálními lidskými právy), a partikularismem (uzavírajícím jednotlivce to jejich kulturně hodnotových tradic), a že 3) jestliže je Bůh Bohem všech, tak tuto pluralitu ruší ti, kteří ignorují výhody nezobrazitelnosti Boha. Nezorbrazitelnost Boha totiž dovoluje tvorbu etického prostoru, ve kterém je možný pozitivní vztah ke všem kulturně jiným.

V tomto kontextu se nachází i výsledky zamyšlení nad morálkou (obecným rámcem), spravedlností (ve srovnání s dobročinností a důstojností) a konkrétní politickou odpovědností na dilemata světa (integrační, migrační a imperiální politika Západu). Výsledkem takového zamyšlení je porozumění židovskému pojmu cdaka. Ten zahrnuje oba póly jediné spravedlnosti, která se odlišuje od pouhé vlády práva. V praxi to znamená, že 1) pomoc bohatých chudým je jednou z povinností, že 2) polidštění kapitalismu, ve kterém globální elita žije všude a nikde, v následku čeho se vyhýbá sociální zodpovědnosti vůči chudým, patří do říše mýtů, a že 3) na prahu sdílené ekonomiky je na čase si uvědomit, že sdíleným dobrem společné a společenské zodpovědnosti je také příroda, jejíž částí je člověk, obraz Boží. Obraz není původním, a nemůže nikdy být pánem přírody.

Založení státu Izrael David Ben-Gurionem a prvním prezidentem, chemikem Chaim Weizmanem (1874-1952) a vývoj státu, nabízí celou řadu dalších možností ke srovnání a zamyšlení nad aktuálními výzvami dneška. K možnostem se řadí význam tradice výuky, význam požadavků moderny a v neposlední řadě význam lidských zdrojů. Odmítám označovat člověka jako kapitál do té doby, než člověk bude vnímán a posuzován v bilanci ne jako pasivum (výdaje), ale jako aktivum (s rostoucí hodnotou, založenou mimo jiné na zkušenosti a moudrosti).


Izrael žije z lidských zdrojů (přírodní zdroje nemá) s hlubokými kořeny v půdě obdělávané pravidelným trénováním ducha, historií diaspory a v neposlední řadě více než 6.500 IT strat-ups. Uvedené mi nabízí si připomenout jedno z několika důležitých obohacení osobního a profesionálního života.

Obohacení, které nazývám trojím, způsobila setkání a diskuze (v rámci Eurasijského ekonomického fóra v Astaně a jinde) s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii 2005 (sdílené s Thomasem Schellingem) Robertem Aumanem, narozeným 1930 ve Frankfurtu nad Mohanem. Aumannův největší přínos byl v oblasti opakovaných her. To jsou situace, ve kterých se hráči setkávají se stejnou situací znovu a znovu. Aumann byl první, kdo v teorii her definoval koncept korelované rovnováhy (correlated equilibrium). To je druh rovnováhy v nekooperativních hrách, který je flexibilnější než klasická Nashova rovnováha. Aumann mi mimo jiné umožnil porozumět i verši z Tanachu: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. (Žalm 127). Z toho vyplývá, že jediná možnost, jak může nejenom sionismus, ale i ostatní přežít, je, abychom všichni žili na náboženském základě.

O soužití lidí, kteří jsou od narození rozdílní a s pomocí vědy by se měli dočkat spravedlnosti, se bude jednat 14. května v dnešním Domě kultur světa (Haus der Kulturen der Welt) v Berlíně.  Slavnostní akt bude posvěcen židovskému lékaři, narozenému před 150. roky, Magnus Hirschfeldovi (1868 – 1935). Tento lékař a zakladatel prvního homosexuálního hnutí v historii, založil v roce 1919, v lokalitě současného Domu kultur světa, první sexuologický ústav na světě. Institut zničili v roce 1933 nacisté.

Hirschfeld věnoval celý svůj profesionální život vědě, humanitě a spravedlnosti v kontextu sexuální patologie. Kromě toho od roku 1897 i boji za zrušení paragrafu 175. Paragraf umožňoval trestat widernatuerliche Unzucht, tj. vztah mezi osobami mužského pohlaví, homosexualitu. Boj proti paragrafu přerušil 176 přednáškami na cestě po světě, trvající 500 dní. Časopisový koncern William Randolph Hersta tituloval Hirschfelda The Einstein of Sex. Po poslední přednášce v Aténách se Hirschfeld nevrátil do Německa, zůstal ve Vídni, přejel do Švýcarska a později do Francie, kde v den narození (14. května) zemřel v roce 1935. Na hřbitovním pomníku v Nizze si lze přečíst jeho životní motto: Per scientiam ad iustitiam – vědou ke spravedlivosti. Hirschfeld je původcem pojmu transvestismus (1910), efebofilie, androfilie atd. V češtině dosud nevyšlo žádné z jeho děl. Filosofickým zaměřením byl biologistický monista.


Zmiňuji se o Hirschfeldovi mimo jiné proto, že první biografie (v angličtině) vyšla 1986, první v němčině v roce 1992, a že od té doby bylo zveřejněno mnoho zajímavých materiálů a dokumentů. Ty mají význam pro ty, kdo se zajímá o sexuálně – politické reformy, kdo hledá vysvětlení moderních jevů ve společnosti, včetně dekriminalizace umělých potratů, Metoo, nebo kdo se zabývá tematikou válečných eunuchů (vojáků, kteří zraněním přišli o pohlavní orgány), ale také motivací dobrovolných ošetřovatelek, které vyhledávaly službu na frontě a účast na nejtěžších operacích, při nichž neztrácely chladnokrevnost a zručnost. Podrobnosti k uvedené tématice nabízí dílo Die Sittengeschichte des Weltkrieges (Mravní dějiny světové války), které zúročuje Hirschfeldovu praxi jako lazaretní lékař.

Pro mladší čtenáře se zájmem o vztah SRN – Izrael uvádím, že oba státy mají diplomatické vztahy od 12. Května 1965. Trvalo to 20 let, než spolkový kancléř Konrad Adenauer (sám protivník a oběť nacismu) a šéf spolkového úřadu Hans Globke (pomocník nacistů a komentátor Norimberských rasových zákonů) vytvořili podmínky pro oficiální navázání diplomatických vztahů. Do té doby byl vztah charakterizován finanční kompenzací a dodávkami zbraní. Dnes platí, že oba státy si vzaly z historie různá poučení. To se projevuje v rozdílných zájmech, rozdílném vidění a hodnocení světa, a tím i rozdílné politice. Jaké budou následky uvedených rozdílů během probíhajících transformačních procesů v Evropě, na Blízkém východě a ve světě, mohu jenom spekulovat. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell


Anketa

Měla by se podle vás stát Ukrajina členem NATO?

Ano 18%
transparent.gif transparent.gif
Ne 65%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 17%
transparent.gif transparent.gif