Otrlé politiky všeho druhu a z nejrůznějších stran či hnutí dokáže spolehlivě probudit ze sna i představa, že jejich voliči nevyužijí svého demokratického práva k odevzdání svých hlasů v jejich prospěch do volebních uren.

Způsobuje jim to studený pot a vyvolává v nich živočišný strach, navzdory tomu, že v demokratických režimech neexistují účinné mechanismy, jak dosáhnout, aby se politici chovali korektně a odpovědně ke svým voličům. Vůči již zvoleným poslancům prakticky nelze dosáhnout jejich odvolání z důvodu překročení etických hranic. Nelze ani dosáhnout u nich vynutitelnost dodržení jejich předvolebních slibů, pokud jsou tzv. demokraticky zvoleni. Mohou se poté, co jsou už jmenováni a složí sliby, které nehodlají dodržet, chovat jako utržení z řetězu, aspoň v parlamentu.

Výslovně je v tom podpořil i výnos trojice údajně kvalifikovaných soudců Nejvyššího soudu ve věci beztrestnosti jejich činnosti na půdě sněmovny. Totéž se vztahuje i na senátory, poslance europarlamentu a přirozeně i na presidenta. V jistém ohledu i na všechny jmenované soudce soudů všeho druhu. V tomto státě tedy existuje několik tisíc jedinců, kteří mohou mít pocit, že patří k vyvoleným. Podmínkou u řady z nich ale je, že musí být zvoleni. Za těchto okolností nám nevyvoleným zbývá jako protizbraň proti této "vymoženosti" existujícího demokratického totalismu pouze nevolit ty, kteří nedodržují svá slova, nejednají čestně a nechtějí sloužit ostatním, jen sobě a pro svůj zisk.

Nevolit tyto lidi může každý volič, a dokonce různým způsobem. Jak tím, že nepřijde k volbám, tak tím, že vloží do urny připravený bílý papír či udělá vědomou chybu ve vyplňování volebních lístků. Může tak dát sice najevo své pocity, ale nepomůže si. Proti této protizbrani existuje totiž zase účinná protizbraň. Vždy se totiž najde někdo, kdo dobrovolně či za úplatu či z jiného důvodu přijde dotyčného politika volit. Lze proto pochybovat, že někdo z politiků bere na vědomí zmíněnou nevolbu jako něco, co by jej ohrožovalo. Tím méně je pak ochoten přemýšlet o příčinách takového chování a brát jej v potaz. Dokonce to těm majetnějším a silnějším, kteří si nějakým způsobem mohou "koupit" hlasy určitého počtu voličů, nahrává. Jejich náklady jsou pak menší.
    
Stav kandidátek politických stran a hnutí, stejně jako stranických sekretariátů jednajících naprosto neprůhledně podle pokynů svých grémií které je sestavují, byl a bude otřesný. Do hry o voliče zde totiž vstupují kryptostruktury moci, u nás označované zpravidla jako kmotři, oligarchové, dinosauři či jinak.
   
Konstatováním neschopnosti řadových voličů něco na mocenském systému, který zde vládne, měnit, se dostáváme k otázce, zda a co se v české společnosti od Listopadu skutečně změnilo? Ano, existují výjimky z pravidla, které vylučuje, že by volič mohl svojí účastí na volbách něco změnit, stejně jako svojí neúčastí. Třeba když se v minulých parlamentních volbách podařilo vykroužkovat pár jedinců symbolizujících svým chováním na politické scéně brutální způsob vládnutí. Lidé jako I. Langer tak byli na předních místech kandidátek nahrazeni těmi, kteří do té doby fungovali jako jasně nevolitelní na posledních místech kandidátek. Byl to úspěch, ale s velmi, velmi omezeným dosahem.

Systém se nezměnil. Zůstala v něm fakticky zakonzervována rezidua všech těch dřívějších modelů vládnutí vytvořených proto, aby se k moci mohli dostat i lidé, kteří by neměli nikdy vládnout jiným lidem. Včetně pradávného systému označeného kdysi Aristotelem jako politeia, který ve staré Helladě znemožňoval kandidátům do úřadů a tehdejších parlamentů kandidovat, pokud neprokáží určité minimum kvalit nezbytných pro jejich kandidaturu v tehdy ještě poměrně malých obcích, kde se víceméně každý s každým znal. Museli dokázat, že mají třeba jistý majetek, aby se zabránilo nemajetným měnit zákony směřující k vyvlastnění bohatých. Nebo museli prokázat, že umí číst a psát, aby se zabránilo nevzdělaným (obvykle ale i chudým) ve společenském vzestupu. O otrocích ani nemluvě. Stejně tak se ve středověku posilovaly v tehdejších systémech moci nepotismy všeho druhu, které měly fakticky stejný účel, jako dnešní kritéria výběru mezi kandidáty politického dění. Tedy, aby se tam nedostal nikdo, kdo by z hlediska tehdejších kryptostruktur nepatřil mezi NAŠINCE (resp. k "rodině"). Proti tomu nebyly nic platné ani revoluce. Brzy poté, co jedni mocní byli nahrazeni jinými, do té doby bezmocnými, dřívější bezmocní si osvojili praktiky těch dřívějších mocných. Jen se to jmenovalo trochu jinak a někdy to mělo i jiné odlišnosti. Ani teror hnědých či rudých gard a jiných anarchisticko a podobně orientovaných skupin neukázal jinou cestu. Stále stojíme tváří v tvář skutečně velkému problému, se kterým si lidstvo už mnoho generací ve všech geografických pásmech nějak neví rady. Kdo disponuje kvalifikací řídit druhé lidi tak, aby výsledkem byl rozvoj zajišťující všem jejich deklarovaná práva? Jakým způsobem lze takové kompetence získat? Nejde přitom jen o ty materiální, ale i o ty ostatní předpoklady k vládnutí druhým lidem, na které se často zapomíná. Důvod, proč je to tak obtížné najít vyhovují systém řízení velkých společností, tkví v jejich minulosti.
   
Když se někdy před deseti tisíci (plus mínus) lety vytvářely první velké společnosti umožňující díky rozvinuté dělbě práce a jiným převratným sociálním vynálezům, aby se našim předkům vedlo lépe, aby žili déle a vůbec jinak, než ti, kteří předtím vegetovali v malých skupinách vystaveni nahodilostem přírody a hlavně vlastní neschopnosti využívat svých dispozic v podobě mozků a jiných vymožeností evoluce, začal překotný a nanejvýše pozoruhodný vývoj. Tehdy začaly dějiny společností, nejen dějiny člověka jako druhu. Nové a ještě novější sociální, technické i jiné objevy, vynálezy, nejrůznější racionalizační procesy usnadnily život ve velkých společnostech a vedly k mnoha změnám, které většinou byly prospěšné, ale přinášely i jistá rizika. Lidstvu tak už vícekrát hrozilo, že vývoj ve společnostech se dostane do rozporu se zákony vývoje přírody a bude ukončen. Zatím se podařilo tyto procesy udržet v určitých mezích a lidé jako druh přežili. Zůstali ale křehkými bytostmi. Křehké jsou také velké a ještě větší společnosti, ve kterých nyní žijí. Visí nad nimi hrozba nazývaná obrazně Damoklův meč, spojená - nikoliv, jak se obvykle soudí, s jejich přílišnými, často neřiditelnými aktivitami - s ustrnutím na vývojovém stupni, pokud nenajdeme řešení právě těch problémů, které byly výše naznačeny. Nejde přitom o klasické vynálezy či objevy spojené např. s využitím tzv. studené fůze či jinými způsoby otevření přístupu k novým energetickým zdrojům, jak si někteří spisovatelé sci-fi literatury myslí. Nejde ani o nové biotechnologie zažehnávající strach z hladu. Jde o neschopnost vynalézt a objevit to, co je v sociální sféře dosud zablokované, a co umožní, abychom jako lidstvo našli způsob, jak se rozvíjet. Konkrétně generovat skutečné a tedy i funkční elity. Také zvládnout know how spojené s jejich výchovou i s tím, jak a jaké vytvořit podmínky, aby se dostaly do pozic, které by ve vyspělých, stále složitěji organizovaných společnostech, už konečně neměli zaujímat niemandi známí z domácích poslaneckých lavic, ministerských křesel a jiných úřadů. Tedy eliminovat průměrné i podprůměrné jedince delegované tam jen proto, aby přinesli vyšší zisky někomu, kdo už je stejně do konce života zajištěn a má dost všeho materiálního, čeho si může přát.

Tito veřejnosti skrytí jedinci však chtějí mít i moc, i když k tomu nemají ty správné kvality, které se za peníze stejně nedají koupit. Obvykle si chtějí se získanou mocí jen hrát, uspokojovat tím své potřeby spojené nejspíše s atavistickými pudy převzatými z doby, kdy v malých lidských komunitách (tlupy apod.) vládlo právo silnějšího. I jejich současný životní styl je z toho usvědčuje. V případě velkých společností je však jejich způsob náčelnictví velkých společností cestou ke katastrofě. Za deset tisíc let se ale nepodařilo nalézt řešení tohoto problému. Příčina může být nejspíše - jak to tak bývá - velmi jednoduchá: nejsou lidi. Resp. nejsou osobnosti, které by výjimečné kvality měly. Jsou jen lidé, kteří chtějí vládnout, ale chybí jim to, čemu se někdy říká autorita.Tedy respekt druhých lidí, kteří by jimi měli být řízeni.
   
V době, kdy zde vládl rudototalitní režim, který se v 80. letech dostal do slepé uličky vývoje a nebyl už schopný tolerovat ani sebe sama, žili jsme (aspoň mnozí z nás) v představě, že Západ se vyvíjí po té správné cestě, která někam vede. Netušili jsme, že kdyby česká společnost z nějakých důvodů po válce zůstala ve strukturách Západu, tak bychom jen o něco dříve věděli, že ani tato cesta nikam nevede. Proto jsme tam, kde jsme, a nevíme, jak dál. To je snad to, co 24 let po Listopadu už s jistotou víme.

Výsledky voleb, ke kterým v listopadu 2013 půjdeme či nepůjdeme, nám to znovu potvrdí. Noví poslanci, kteří pak dostanou na další čtyři roky průkazy členů parlamentu, i ti z nich, kteří se stanou členy výkonné moci, se stejně jako jiní držitelé moci všeho druhu stanou jako ti dosavadní předmětem našeho opovržení. Někdy i nenávisti, ne však obdivu. Nenaplní totiž naše očekávání. Jednak proto, že být užiteční pro společnost nebude patřit k jejich prioritám, jednak proto, že taková očekávání by nejspíše silně přesáhla jejich dnešní schopnosti a možnosti. Nebudou to ti nejlepší z nás, tedy lidé nezištní, schopní využívat analýz, rozvíjet a realizovat nové koncepce a strategie rozvoje české společnosti, podporovat její soudržnost a orientaci na lepší budoucnost. Bude to tak proto, protože ani oni ani my jsme nezvládli a ani v dohledné době nezvládneme způsob, jak něco takového měnit.

Deprese, ve kterých už mnozí z nás z tohoto sebepoznání uvízli, se nejspíše budou ještě posilovat. A podobně jako ti, kteří už nevědí kudy kam, si nejspíše i naše společnost bude zoufat, a pokud se nenajde nějaký asteroid či jiná katastrofa, která konec udělá za nás, budeme jen kritizovat a nadávat. Samozřejmě je zde i možnost, že bychom se pokusili spolu o tom mluvit, jak to překonat. Jak najít z toho všeho cestu ven. Je zde totiž jistá naděje. Po celou dobu, kdy se na Zemi vyvíjely velké společnosti, z nichž některé (jako čínská či indická) mají již více než miliardu obyvatel, se s velkou pravděpodobností již tu a tam zdařilo vychovat osobnosti s přiměřenou autoritou, schopné vládnout druhým lidem, a přitom nezneužívat svého vlivu a moci k obohacování se. Z dějin lidstva se zachovaly vzpomínky na génie, kteří mezi minulými generacemi žili již ve starověku i nedávno. Lidé jako Sokrates, Aristoteles, Konfucius, Leonardo da Vinci a řada dalších obohatili lidstvo v mezích svých možností a pozic, které ve strukturách velkých společností zaujali. Neměli ovšem přístup k moci. Schopnost organizovat vládnutí tak, aby se opíralo o podněty od jiných, jim podobných, byť ne tak výjimečných jedinců, kteří sice postrádali jejich charisma, ale měli ochotu podporovat takovou moc svými radami, podporovat i spolupráci lidí na velkých projektech, koordinovat je a vést k novým hranicím rozvoje lidstva, ta zatím chybí. Přitom jediné, co tomu možná brání, je existence bariér, které neschopní a mocichtiví jedinci preventivně vytvořili. Často v podobě nekompetentních zákonů, předpisů a jiných bloků bránících tomu, aby se takoví lidé nemohli ujmout svých přirozených rolí.
   
Dostáváme se tak k otázce, kdo dal ústavním právníkům a jiným dělníkům práva pravomoci takové bloky vytvářet. Jak je možné, že ani v této zemi a ani v jiných společnostech neexistují týmy odborníků analyzující to či ono právo z jiných pozic, než jsou ty, které produkují absolventi stávajících i dřívějších právnických fakult? Jak se mohlo stát, že právníkům, s jejich často velmi nekvalitním vzděláním, byl přiznán monopol mluvit do věcí, které se týkají nás všech, a kde je zapotřebí více odborných znalostí, než je právníci mohou mít? Jak to, že mezi tvůrci Ústavy či mezi ústavními soudci není nikdo, kdo by byl odborníkem na něco jiného než stávající, děravé a někdy podivné právo, které vlastně žádným právem není? Je to jen proto, že to tak nadiktovali do Ústavy jiní právníci? Neměli bychom snad začít při svém hledání cesty k lepší společnosti právě zde?
 
Vladimír Čermák