V minulých dnech schválil Evropský parlament směrnici, která zpřísňuje kontrolu nad některými střelnými zbraněmi. Nehodlám směrnici ani její důsledky komentovat a analyzovat, to již učinili, a ještě mnohokrát učiní povolanější odborníci. Je ale zajímavé, že v názoru na tuto, slovy ministra obrany Martina Stropnického „nešťastnou normu“, se shodují představitelé téměř celé naší politické scény, což je jev v poslední době nevídaný. Pozorný čtenář ale rychle odhalí, že při konstatování této skutečnosti raději přivírám oči nad všudypřítomným hašteřením o kompetence mezi ministerstvy obrany a vnitra, které řadový volič jistě nevidí rád, ale zároveň ví, že v současném rozložení politických sil u nás je ve vztahu obou silových ministerstev změna k lepšímu v nedohlednu.

Na celé záležitosti mě však nejvíce zaujala slova Martina Stropnického, který plánuje onu evropskou směrnici zjemnit a obejít zakládáním „branných spolků“, které by sdružovaly majitele legálně držených zbraní a umožňovaly jim aktivně provozovat jejich záliby. A podle slov ministra obrany by nemuselo prý jít jen o střelbu, ale i o jiné činnosti, prostřednictvím kterých by se lidé různých profesí připravovali na potenciální nebezpečí a případnou pomoc armádě. Pan ministr také jednoznačně avizuje, že chce navrátit brannou výchovu do škol atd., čímž potvrzuje nejen moje přesvědčení, že je třeba, aby se naši občané připravovali na válku, i když všichni doufáme, že nikdy nepřijde.    

Jsem na jedné straně velmi rád, že pan ministr Stropnický konečně objevil spolkový svět, ale na druhé straně velmi rozladěn, že až nyní. Jsem dlouholetým předsedou Sdružení sportovních svazů České republiky, ve kterém je začleněno sedmnáct sportovních svazů, tedy spolků, které se systematicky, koncepčně, dlouhodobě a každodenně věnují rozvoji branně technických sportů a činností. Naše sdružení je se svými více než deseti tisíci kluby (spolky) a šesti sty tisíci členy jednoznačně největší organizací svého druhu u nás. Na potřeby rozvoje branné připravenosti našich občanů upozorňuji již dlouho, a to nejen v souvislosti se stále se zhoršující bezpečnostní situací v naší republice i ve světě.

Druhým rokem organizujeme projekt Mladý sportovec, sportem ke zvládání krizových situací a k bezpečnému přežití, jehož cílem je přispět k tomu, aby mladí lidé získávali znalosti a dovednosti spolu s fyzickou kondicí potřebné k úspěšnému řešení různých krizových životních situací a tím se postupně kvalitativně zlepšovala branná připravenost občanů. Během posledního roku jsem žádal o podporu tohoto projektu a nabízel i další spolupráci na několika ministerstvech. Na Ministerstvu obrany ČR jsem se několikrát sešel s jeho zástupci, tedy s členy generálního štábu, s náměstky ministra i s profesionály z různých oborů. Vždy jsme si výborně rozuměli, představitelé ministerstva obrany vyjadřovali pochopení, chápali společné potřeby, slovně oceňovali naši práci pro rozvoj branné připravenosti zejména mladých lidí, ale praktický výsledek ve formě podpory nebo navázané spolupráce se dosud nedostavil žádný.

Obdobná situace je, bohužel, v současnosti i na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, kde jsou také rádi, že formou zájmové sportovní činnosti prakticky rozvíjíme brannost, protože právě to dnešní společnost potřebuje, ale z omezených finančních zdrojů je přece třeba financovat hlavně olympijské sporty a státní reprezentaci, a to i tu dlouhodobě neúspěšnou! Tam se peníze stále přidávají a nám i to málo krátí. Při vší úctě a obdivu ke sportovním výkonům našich sportovních reprezentantů (tedy některých) ale tvrdím, že v situaci ohrožení státu, života vlastního nebo kamarádů, nebude nikdo z nás spoléhat na sebehezčí střelu do brány či prohoz po čáře…   

Ale zpět k tématu. Příklon pana ministra Martina Stropnického ke spolkové činnosti přišel sice pozdě, ale přece. Vítám jeho mediálně avizované záměry, ale zároveň připomínám, že spolkové struktury, které lze v rámci zmenšení nepříznivých dopadů shora uvedené směrnice využít, už v naší republice dávno existují a dokonce úspěšně fungují. Pan ministr tedy nemusí tzv. začínat na zelené louce. Naše Sdružení je stále připraveno na rozvoji branných schopností našich občanů spolupracovat a poskytnout k tomu odborné zázemí.

…a vlastně ani nejsem rád, že jsem měl pravdu, důležitější je přestat mluvit a začít jednat…