Svátek má: Arnošt

Komentáře

Ještě jednou „střet“ a „střed“ civilizací

Je neuvěřitelné, že v zemi, která dala světové vědě takové autority jakou byly Felix Tauer, Ivan Hrbek, Karel Petráček, Otakar Pertold, abychom jmenovali jen ty nejznámější, a kde se čas od času ještě snad dostává sluchu ještě žijícím orientalistům jako jsou Jaroslav Oliverius, Luboš Kropáček,...

...Eduard Gombár, Miloš Mendel (opět jmenujeme jen některé z mnoha neviditelných a neslyšitelných), se v diskusi o islámu, o otázkách věroučných, právních, historických a  politických na nás nadmíru agresivně útočí ignorance kombinovaná s arogancí.

Posudek na knihu Bilala Philipse „Základy tauhídu“, kterou v roce 2012 vydala česká muslimská obec, sepsal na žádost Policie ČR Miroslav Mareš a podle informace z tištěných a audiovizuálních médií je tento posudek natolik kvalitní, že se dá předpokládat odsouzení vydavatele a těch, kteří tuto knihu prodávají (už asi dva roky). Veřejnost tento posudek nezná, ale Mareš, dnes už jmenovaný profesorem, je objevitelem extremismu - pravicového, levicového a nyní tedy i náboženského. S jistotou můžeme konstatovat, že jeho znalosti islámu nebo jen arabštiny (jazyka a literatury) se nemohou srovnávat s celoživotními díly výše uvedených autorit. Dovolujeme se zde dokonce i pochybovat  o jeho znalosti a porozumění vědeckému překladu Koránu, jehož autorem byl, arci v období totality, Ivan Hrbek.

Miroslav Mareš zahájil svou „extremistickou publicistiku“ společnou prací s Petrem Fialou aj., dnešním předsedou ODS, a proto se nedivme kritickému stanovisku této strany vůči islámu a věcem s ním spojeným, byť většinou jen spojovanými. Kdyby se pánové Mareš a Fiala poučili o povaze islámu jen v zemi s největším počtem muslimů (230 milionů), kde, na rozdíl od našich zemí pyšných na politickou, sociální a kulturní emancipaci žen, byla hlavou státu paní Megawati Sukarnoputri, snad by mohli vysvětlit i své kolegyni a poslankyni Černochové, že islám,  jako politická ideologie,  stejně jako římsko-katolické a protestantské křesťanství (třeba v Severním Irsku) inspirují různě militantní horlivce.

Také by si mohli všimnout toho, že ale právě ti nejmilitantnější muslimové žijí ve státech, kterým jsme slibovali „nekonečnou spravedlnost“, případně „svobodu“, kam jsme posílali své „konstrukční týmy“, a při té příležitosti jsme  spojenými silami a při využití všech možných mezinárodně-právních kliček, mezi které patřilo i snižování úlohy OSN, přesnou střelbou tomahawků rozmnožovali „kolaterální efekty“, kterým se dodnes stydíme říkat zabíjení.

To že si převážně arabští  povstalci, vyznavači víry v jediného boha,  nedokázali vybudovat strategické letectvo, mateřské letadlové lodi a že nemluví o používání nukleárních zbraní,  jako někteří svobodomyslní ukrajinští politici a uchylují k individuálnímu teroru, se nám, nadlidem, s jinou „genetickou výbavou“ zdá hodné trestu.

Na pozoruhodném pokusu odsoudit  vydání knihy jako zločin je navíc zajímavé, že k zveřejnění zprávy o předpokládaném úspěchu Policie ČR a našich soudů došlo 3-4 dny před tím, než se „celá Evropa“ rozhořčila nad útokem proti  redakci řekněme obecně neslušného humoristického nebo snad satirického časopisu a demonstrovala svou jednotu, včetně tureckých, alžírských a malijských muslimů při obraně „svobody slova“.

Zdá se, že si dnes málokdo ze spravedlivě rozhořčených nepoložil otázku, kde se bere naše víra a přesvědčení, že právě naše představy o uspořádání světa jsou ty následováníhodné,  když právě naše euro-atlantická civilizace jen v posledním století uvrhla nejen  sebe, ale i ty ostatní, nezaujaté, do dvou světových válek a dokázala stanout  na prahu světové války třetí. A nedělejme si iluze: ani v jedné nešlo o víru nebo  ideály, ale jen a jen o majetek a bohatství,  vždy dosahované  na úkor těch druhých, slabších a méně odvážných zabíjet a loupit.

Tou nejzrůdnější ideologií není německý nacionální socialismus, evropský a sovětský komunismus a ani ne víra či církvemi řízené uctívání bohů. Je jí, a už od starého Egypta jí byla, představa, že svět je přehlédnutelný celek a tedy ovladatelný z jednoho místa. Pohyb v takto vymezeném okolí nějaké zemské osy je podle našich představ, i myšlenek našich předchůdců, kteří už v 16.-15.století před naším novým letopočtem, rozlišovali mez lidmi barvy bílé, černé, červené, žluté, řízen z jednoho středu, z místa autority, ať již kolektivní nebo individuální. Podobně si také představovali svět čínští císařové, kteří byli osou spojující nebe i zemi a později i rudí čínští vladaři. A co víme o těch současných?

Největší utrpení však lidstvu přineslo imperiální (dnes tedy globální) vidění světa z čítárny Britského muzea v Londýně, později z tajemného svítícího okna moskevského Kremlu, dnes z oválného pokoje Bílého domu ve Washingtonu. A nezapomínejme na zrůdnost Haushoferovy a třeba Kjéllenovy geopolitiky, dnes opět tak populární, a na její dnes resuscitované nacistické interpretace. Myslíme si, že svět se mění, a my se měníme s ním, ale nic není pošetilejšího!

„Jednou z věcí, kterou každý zná, ale nikdo doopravdy neví jak správně vyložit je, že politika země odráží její kulturní vzorec...Mezi proudem událostí, které tvoří politický život a pavučinou věr, které obsahuje kultura, je těžké najít střední termín. Na jedné straně vše vypadá jako neuspořádaná změť intrik a překvapení; na druhé straně jako rozsáhlá konfigurace ustálených významů...“ napsal už v roce 1972 Clifford  Geertz ve své Politice významu. A pak chtějme objevit něco novějšího!

Zdeněk Zbořil