Dnes upálení nehrozí, ale postavení na pranýř k poplivání, urážkám a kopancům, to ano. Církevním vrchnostem nevadí průvody sexuálních odchylů, sňatky stejnopohlavních párů s nárokem osvojení dětí, mrzačení dětských dušiček už během předškolní výchovy, ani asistované sebevraždy od let čtrnácti. Tady se neodsuzuje. Proč? Když to vidím, nemohu se ubránit přesvědčení, že církvím víc prospívá chudoba. Jako kluk jsem si vážil kněží, kteří se snažili tenkrát, v šedesátých letech, udržet v lidech mravnost a víru v Boha. O podpoře ze strany státu se tenkrát skutečně nedalo mluvit. Mě jejich kázání například přiměla k přemýšlení o lásce i v jiné než živočišné rovině. Kostel, kam jsem s rodiči musel chodit, na mě určitě neměl špatný vliv. Přiznávám, že jsem se v tom věku do kostela zrovna nehrnul. Vzácní a ušlechtilí kněží jsou v církvích jistě i dnes. 

Arcibiskup Graubner, který věřící straší hříchem a pomalu peklem, když budou volit stranu, která se mu nelíbí, mezi nimi asi nebude. Patrně má jinou představu nápravy společnosti. Velmi si proto vážím pana Michala Semína ze spolku Svatopluk, o jehož víře v Boha nepochybuji, že se strany kacíře Vidláka, a dokonce Kateřiny Konečné, zastal. On a jemu podobní jsou nadějí pro společnost, která neumírá hladem, ale rozvrací ji duchovní a morální beznaděj. Jeho postoj otvírá možnosti užitečné spolupráce mezi lidmi s odlišnými názory, ku prospěchu většiny občanů. To je cesta, po které je třeba jít!