Svátek má: Ivan

Komentáře

Petr Schnur

publicista

Kauza „euro-majdan“: česká politika a dědictví komunizmu

Prolog Úvodem varování: v tomto článku jde o dvě politicky nekorektní teze.


Krym a NATO
Zaprvé: Ruský postup na Krymu je z hlediska mezinárodního práva sice problematický, nicméně politicky pochopitelný akt sebeobrany. Na Ukrajině neproběhla demokratická revoluce, ale násilný státní převrat v součinnosti vnitřních a vnějších sil, legitimita tzv. přechodné vlády je více než pochybná - samotnou metodou uchopení moci i tím, koho vlastně reprezentuje. Již samotný průběh tzv. euro-majdanu ukázal, že jeho účastníci nejednají v souladu s postojem většiny obyvatel Ukrajiny jako takové, ale nanejvýš jedné její části - pokud vůbec.

Navíc každý její krok ve vnitřní i zahraniční politice probíhá za nejužší konzultace se západními politiky a od počátku signalizoval anti-ruský postoj, který EU plně a aktivně podporovala: uvnitř ultranacionalistické až fašizující tendence, navenek kurs NATO. A opozice nedodržela ani jednu z dohod, dokonce ani tu, kterou vyjednala euro-trojka Steinmeier-Sikorski-Fabius. Při této souvislosti krátkou, ale důležitou vsuvku.

Krátce před zahájením ZOH v Soči vpluly do Černého moře dvě americké válečné lodě, údajně na podporu ruských bezpečnostních složek (sic!) při ochraně her před eventuálními teroristickými útoky. Podivné na celé akci bylo překvapení Ruska, které očividně s takovým aktem solidarity nepočítalo, natož aby si americkou pomoc vyžádalo. Slušně tedy poděkovalo a konstatovalo, že si Soči ohlídá samo (1). Americká nabídka pomoci byla natolik neobvyklá, že bylo možné hloubat nad jejím skutečným smyslem. To bylo ještě v době, kdy to v Kyjevě vypadalo nejspíš na remízu. Nicméně „šturm“ majdanské euro-kajdy na policejní jednotky a parlament otevřel dveře pro spekulace všeho druhu. Jedno se zdá být jisté už nyní: americké válečné lodě s největší pravděpodobností nepřipluly na olympiádu v Soči, ale na „mejdan“ v Kyjevě.
 
Ruskou akci na Krymu (nezapomeňme dodat, že zřejmě opravdu v souladu přáním tamní většiny) lze tedy chápat jako krok defenzivy, jako aktivní reakci na nepřetržitou severoatlantickou expanzi na východ. Zde je pro jistotu velmi stručná historická retrospektiva.

Krymská kauza představuje logický vrchol vývoje v Evropě a ve světě po rozpadu východního bloku, který se dal předpokládat; Jelcinova doba je minulostí a Putin projevuje stejné odhodlání bránit ruské zájmy jako jeho američtí kolegové v Bílém domě ty americké. Charakterizovat by se tento proces dal poměrně jednoduše heslem „sliby se slibují, blázni se radují“. Americký „Drang nach Osten“ byl zahájen bezprostředně po setkání Bush-Gorbačov na Maltě a beze všech skrupulí využil každou ruskou slabinu nebo důvěřivost k dalšímu kroku expanze. Nejprve měly být rozpuštěny oba vojenské pakty, Severoatlantický zůstal. Následující etapa vyjevila, že NATO sice zůstane, ale nebude se rozšiřovat.

Realita je taková, že jeho nové členy najdeme nejen ve střední Evropě, ale také v Baltiku a na Balkáně, kde se americké základny nebo vojenské posádky nachází i v nečlenských zemích (Chorvatsko, Kosovo). Dalším kandidátem je – alespoň rétoricky – Gruzie a za vlády oranžového tandemu Juščenko-Tymošenková klepala na dveře severoatlantického Bruselu  i Ukrajina. Oranžovou kontinuitu demonstroval nejen nepřetržitý „coaching“ opozice ze strany západních politiků, který ještě zesílil v prvních dnech po převratu. Nový mediální šampion euro-mejdanu Kličko navštívil sídlo aliance již v listopadu 2011 (sic!), tedy v době, kdy NATO pomohlo islamistům dobýt Libyi. Kromě jiného byl přijat Stefanie Babstovou, pověřenou prací s veřejností (Deputy Assistent Secretary General for the Public Diplomacy Division), tedy dámou zodpovědnou za severoatlantickou Public Relations (2)


Zběžný pohled na mapu každému prozradí, že kruh kolem Ruska se uzavírá. Připočteme-li k tomu vojenské intervence USA a NATO za posledních dvacet let, budování protiraketového štítu a další „důkazy partnerství“ a „prohlubování vzájemné důvěry“, potom se ruské reakci na Krymu nelze divit nebo by přinejmenším nikoho neměla překvapit.

Český euro-chór
Zadruhé: česká politická scéna se dodnes nezbavila komunistického dědictví, jen ho obrátila naruby. Stále setrvává v zajetí klišé studené války a následného listopadu 89, který projektuje do každé barevné, květinové nebo jarní „revoluce“. Nediferencovaný postoj české vlády, konkrétně ministra zahraničí Zaorálka, k „Majdanu“, a to i v době, kdy už bylo jasné, kdo na něm přebral taktovku, stejně jako k událostem na Krymu, jsou výrazem triviálně ideologického vnímání světa a následného pochodu v šiku za těmi, kteří udávají tempo i směr.

Ani po 24 letech po pádu normalizačního režimu nedokázala česká politika racionálně definovat autentickou národní strategii, nemá ucelený koncept a je vláčena těmi, kteří na rozdíl od ní strategické cíle mají. Tento katastrofální deficit aktivní diplomacie je nahrazován papouškováním více než čtyřicet let starých stereotypů. Ty sice propagandisticky vyžívají i jiní, jenže z hlediska mentálního existuje mezi námi a jimi jeden zásadní rozdíl. Zatímco například Poláci (vzhledem k Ukrajině převzali stejnou roli jakou hraje Turecko vzhledem k Sýrii) vědí, že jde o pouhou kamufláž, kterou naprosto chladnokrevně a bez sebemenších skrupulí systematicky využívají k vlastnímu prospěchu, k vzestupu do role regioální moci s pomocí USA a pod jejich patronátem, Češi se snaží sami sobě namluvit, že realita je totožná s propagandou. A že když už slouží, tak "pravdě a lásce". Takovéto pojetí „světovosti“ má v našich dějinách hluboké kořeny a nedá se vyléčit lustracemi.

Srovnávání událostí na Krymu a v Československu 1968 svědčí o naprosté neschopnosti nebo neochoty diferencovat – obě události se konaly v rozdílném historickém kontextu, různých politických souvislostech a geostrategických podmínkách. Kdo společenskou atmosféru a politické procesy léta 68 v tehdejší ČSSR srovnává s majdanským pučem, ten sám na sebe vytáhl červenou kartu. Výrok Karla Schwarzenberga na adresu prezidenta Putina tuto skutečnost jen podtrhuje. Jednak takové srovnání poté, co západní vůdci postupně objevovali živoucí Hitlery v jednom hlavním městě „darebáckých“ států za druhým, ztratilo originalitu. Navíc konjuktura podobných nesmyslů způsobí pouze jediné: simplifikaci a tím i „normalizaci“ německého nacistického režimu, jeho smířením s dějinami.

Kosovo is calling!
Ryze racionálně a empiricky viděno nastolil „euro-mejdan“ za do očí bijící asistence Západu situaci, která by s takřka stoprocentní jistotou vyvrcholila členstvím Ukrajiny v NATO. A není pochyb o tom, že poté, co noví místodržící v Kyjevě upevnili moc na západní Ukrajině, přišlo by na řadu „poevropštění“ východu – s největší pravděpodobností kombinací státní moci, paravojenských oddílů Pravého bloku a dalších "euro-mejdanů" v jednotlivých městech a regionech. Je pravděpodobné, že by do akce byli zapojeni i krymští Tataři, kterým mnozí analytici atestují kontakty na Erdoganovo Turecko. Vše pod hlavičkou ‚stabilizace demokratických institucí suverénní Ukrajiny‘.

Spekulace? Možná, ale s reálným pozadím historické zkušenosti. Všechny země, ve kterých proběhly barevné a jiné prozápadní „revoluce“, se vyznačovaly stejným fenoménem: každá nová „demokratická“ vláda mohla bez jakýchkoliv obav ze sankcí s největší brutalitou potlačit jakýkoliv občanský odpor. Nejen že Západ neprotestoval, nezaváděl sankce nebo dokonce hrozil bezletovou zónou; jeho politickou a vojenskou podporou si noví vládci mohli být jisti. Jako příklad v oblasti post-sovětských republik můžeme uvést Saakašviliho Gruzii, který proslul nejen korupcí, ale i velmi efektivním způsobem, jak odkázat „ulici“ do patřičných mezí. Vždy s vlajkou EU v pozadí. Po vítězství opozice, kterou sotva lze nazvat proruskou, varovali šéfové EU i NATO novou vládu, aby náhodou nepřišla na nápad postavit Saakašviliho před soud (3).

Existuje tedy nespočet důvodů předpokládat jakýsi modifikovaný kosovský scénář. Eventuální americká vojenská prezence podobně jako v Kosovu na základně Bondsteel (4) společně s ukrajinským „UFORem“ Evropské unie, který by – podobně jako ten kosovský – samozřejmě nedohlížel na dodržování práva a demokracie, ale jako protektorátní moc na zachování postmajdanskího statutu quo. To by umožnilo nejen postupnou nebo okamžitou pacifikaci autonomních úřadů bez ohledu na jejich legitimitu, ale – stejně jako ve zmíněném Kosovu – i etnickou čistku východní Ukrajiny majdanskou „UČK“ od „cizích elementů“. Není pochyb, že s touto možností Rusko, které je přece jen o něco větší než Srbsko, počítalo a nastolilo fakta dříve, než tak mohla učinit druhá strana. Že Západ nerespektoval ani rezoluci OSN zaručující územní celistvost Srbské republiky Moskva určitě nezapomněla – jako celé kosovské memento. Hlasy rozumu, varující tehdy před strašlivým mezinárodně právním precedentem, zůstaly hlasem spravedlivého volajícího na poušti.     
  
Epilog
Lidská práva a právní stát resp. mezinárodní právo mají společnou metodu aplikace: jsou univerzální a platí tedy pro všechny nebo pro nikoho. Zejména našim verbálním rusobijcům je nutné připomenout, že to nebylo Rusko nebo Čína, kdo v Jugoslávii, Iráku, Libyi, Sýrii a jinde otevřel Pandořinu skříňku destrukce  mezinárodního práva. Jednou větou: kdo podporuje sebeurčení kosovských Albánců, musí respektovat totéž u krymských Rusů. Otázkou ovšem je, zda budeme mít odvahu ji zavřít a v jakém světě budeme žít, pokud zůstane otevřená. Kde v něm bude Česko?

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Petr Schnur, Hannover

(1)
Americká nabídka protiteroristické pomoci:
http://ard.br.de/olympia-sotschi-2014/allgemein/putins-anti-terror-spiele-usa-bieten-hilfe-an-100.html
http://www.n-tv.de/politik/USA-bieten-Moskau-Hilfe-an-article12114296.html !
http://de.ria.ru/politics/20140121/267679289.html !

(2)
Kličko v bruselské centrále NATO, listopad 2011:
http://www.nato.int/cps/en/natolive/photos_81120.htm


(3)
Starost EU a NATO o osud Saakašviliho:
http://diepresse.com/home/politik/eu/1470799/EU-sorgt-sich-um-ostliche-Partner
http://www.kas.de/suedkaukasus/de/publications/32797/
(V KAS odstavec "Gerechtigkeit oder politische Abrechnung?")

Pro srovnání: protivládní demonstrace 2007 v Gruzii a zásah policie:
http://www.youtube.com/watch?v=gpWCkTNUyqE
http://www.youtube.com/watch?v=5MjUoHRnqeg

Důležité!! Policie použila proti demonstrantům sonickou zbraň LRAD (Long Range Acoustic Device). Zakuklenci v civilu a akci nejsou "euro-demonstranti" jako na kyjevském Majdanu, ale naopak příznivci úřadujícího proevropského prezidenta Saakašviliho, mlátící opozici:
http://www.youtube.com/watch?v=_EUU0BpQego

Zde příklad, jak se v USA státní moc dokáže vypořádat s demonstranty (Pittsburg, 2009):
http://www.youtube.com/watch?v=JySzR9G5KNc

A ještě jednou Madrid, jak se dá "demokraticky" a "proevropsky" ubránit parlament před "ulici".
http://www.youtube.com/watch?v=DyHTS26ob5c
Euro-mejdan ukázal, jak na to ... :
http://www.youtube.com/watch?v=qtqQeJ315nw
.... obsadit "euro-demokraty" parlament:
http://www.globalresearch.ca/democratization-and-anti-semitism-in-ukraine-neo-nazi-symbols-become-the-new-normal/5371919

(4)
Camp Bondsteel a něco k němu (německy a anglicky):
http://de.wikipedia.org/wiki/Camp_Bondsteel
http://en.wikipedia.org/wiki/Camp_Bondsteel
http://de.wikipedia.org/wiki/Kosovo-Schutzkorps
http://en.wikipedia.org/wiki/Kosovo_Protection_Corps
http://principiis-obsta.blogspot.de/2012/04/der-mafia-staat-kosovo-und-das-camp.html

Alvaro Gil Robles, zmocněnec pro lidská práva Rady Evropy, v rozhovoru pro Der Spiegel o případech mučení v zajateckém táboře Camp Bondsteel:
http://www.spiegel.de/politik/ausland/geheimlager-in-europa-jeder-wusste-wie-es-in-bondsteel-zugeht-a-387762.html

Albánsko-kosovský originál:
http://kosova.org/post/US-Military-in-Kosovo-Task-Force-Falcon-Bondsteel-Camp.aspx

Závěrem trochu humoru: i v Bondsteel mají občas Mejdan:
http://www.youtube.com/watch?v=dW8WzsN3F5s