Lenka Procházková: Kauza Kundera: Pevná víra

KOMENTÁŘ

Dnes po poledni drželi poslanci Evropského parlamentu minutu ticha, aby uctili památku včera zemřelého Milana Kundery, spisovatele a “bojovníka proti komunismu.“

13. července 2023 - 06:00

Těch šedesát vteřin ticha už ale mrtvému spisovateli nenahradí patnáct hořkých posledních let, kdy i v exilu vyhledával ústraní poté, co byl v rodné zemi očerněn za údajné „udání“ špiona.

Milan Kundera byl vrstevník mého táty, přesto si prý připadal jako jeho mladší bratr. Měli vztah dvou rovnocenných přátel, kteří si nekonkurují ani v díle, ani v oblibě u veřejnosti. Každý z nich měl svůj literární styl a úhel pohledu, kterým vnímal a popisoval svět a tudíž se o čtenáře nepřetahovali. Myslím, že právě tátova velmi předčasná smrt způsobená mediálním lynčem, Milana Kunderu smířila s představou emigrace. Léta jsme si pak přátelsky psali, přeložil jednu moji povídku do francouzštiny a zveřejnil ji v literárním časopise, naposledy jsem jej a jeho ženu v Paříži navštívila asi před osmi lety. Tehdy mi poděkoval za text Pevná víra, který jsem napsala v době dehonestující kampaně proti němu, kterou odstartoval časopis RESPEKT. Můj text otištěný v roce 2008 v Právu přikládám.

PEVNÁ VÍRA

Důvody českých politických emigrantů, kteří odolali svodům repatriace a jezdí „domů“ jen na návštěvu, jsou rozmanité. Někteří se o návrat pokoušeli znovu a znovu, až dali přednost třetímu území, té krajině, která už nezklame (například Kryl).

Motiv, proč se po listopadu 1989 nevrátil rodák Milan Kundera, je dnes přezkoumáván pod lupou dohadců, a přitom právě jeho důvod je už dlouho naprosto čitelný prostým okem. Pro spisovatele, který se skvěle zahnízdil ve Francii i v jejím jazyce, by byl návrat do české neuspořádanosti vyrušením a zdržením. Protože to, co každému spisovateli nakonec nejvíc schází, je čas. A vyvolenou zemí je pro něj ta, kde se mu dobře píše.

Psaní je osamělá záležitost. K napsání knihy si nemůžete vzít poradce, nějaký mozkový trust. Máte jen svůj mozek, svou paměť, svou představivost a svůj důvod proč psát.

Karel Čapek psal myslím proto, aby trošku zlepšil svět a aby povzbudil lidi. Milan Kundera měl taky období, kdy chtěl povzbudit zoufalé lidi. Když mu to bylo zakázáno, neumřel na zklamání. Dokázal odjet a dokázal psát dál. Dá se to nazvat odpovědností umělce ke svému talentu.

Způsob, jakým Milan Kundera pozoruje svět, připadá mnohým úžasný. Jiní ho nechápou. Někteří ho nečtou. Další ho začínají číst až dnes. Aby i oni mohli objevit a probrat ten doporučený skrytý motiv někdejšího údajného udání. Mydlinky z praní špinavého prádla vybublaly i ve Frankfurtu. Francie je pobouřena. Němci znovu namočili Grassovy vojenské spodky.

Čest a hodnověrnost autora, který popsal tisíce stran a oslovil milióny čtenářů je ohrožena jedním zažloutlým papírem s úředním hlášením strážmistra XY. Kolektiv historiků vyhodnotil dokument jako pravý. Hlavním důkazem pravosti je správné pořadové číslo v archívu. Stáří papíru prý taky zkoumali. Nad chybějícím číslem občanského průkazu, které se vypisuje při každé výpovědi, oznámení či svědectví, velkoryse mávli rukou. Chybějící podpis „udavače“ vysvětlují tím, že nešlo o protokol, ale o úřední hlášení policisty. Jejich důkaz je tedy podložen pevnou vírou, že policejní ostatky z padesátých let jsou svaté. Mávají tímto zvetšelým jazykem Jana Nepomuka a vyžadují doznání a pokání.

Nedivím se, že ten žalující jazyk objevili až teď. V roce, který je věnovaný reminiscencím na Pražské jaro, o jehož vývoji a hodnotách se dnešní mladí poprvé dovídají celistvější informace, je veřejná pomluva jednoho z tehdejších protagonistů zřejmým pokusem o znevážení onoho politického pokusu, podle úsloví: ryba smrdí od hlavy. Nejsou to žádné nové praktiky.


 
  V dubnu roku 1970 odvysílala státní televize dokument proti mému otci spisovateli Janu Procházkovi (dalšímu aktérovi Pražského jara), kde tohoto oblíbeného autora představila jako vulgárního donašeče a to pomocí sestříhaných policejních odposlechů z bytu. V dalších dnech mediální lynč pokračoval v rozhlase a v tisku. Mnozí té kamufláži uvěřili a táta dostával desítky rozhořčených i výhružných dopisů. O rok později na tu pomluvu zemřel. Pohřeb proběhl za policejní asistence a smuteční hosté byli vláčeni k výslechům. Kdybych toto neprožila a kdybych později sama nebyla mnohokrát vyslýchána na StB ale i SNB (protože chartisty se policie snažila kriminalizovat), možná by mě nález našich dnešních pátračů zviklal. A třeba by mě nezarazilo, že k objevení dokumentu došlo až v době, kdy všichni aktéři kauzy kromě Kundery jsou již mrtví nebo neschopní relevantního svědectví. Snad by mi ani nepřišlo divné, že pokud dokument ležel v archívech od roku 1950, nepoužili (tehdejší hlasatelé pravé víry) tenhle trumf proti Kunderovi už dřív, například v roce 1967, když zahájil Pražské jaro svým statečným projevem na sjezdu spisovatelů. Ale i na starý papír se dá starým strojem napsat novou hlášku zpotvořeným starým jazykem. Kdyby dali historici ten jediný doličný předmět ke zkoumání Kriminalistickému ústavu, kauza by nejspíš k veřejnosti nepronikla. To, že místo toho poskytli informace médiím, může být známkou širšího záměru, v kterém nejde „jen“ o dehonestaci obrodného procesu, ale i o znevážení třetího odboje. Je-li tomu tak, bude nám už brzy nedávná minulost připadat nesmírně jednoduchá a srozumitelná. Zásluhou investigativních historiků pak hravě pochopíme, že všechny nově nabyté svobody máme díky americkému prezidentovi, CIA, Janu Pavlovi II. a … ?
(uveřejněno v deníku Právo na podzim 2008)

Lenka Procházková


Anketa

Kdo by měl být novým českým eurokomisařem?