Petr Fischer je jedním z mála novinářů, který se současným vývojem Německa zevrubně zabývá a vypadalo to, že dnešnímu Německu rozumí. Ovšem to, s jakou snadností cituje ministra kultury z CDU Weimera tvrdícího, že „my ze širokého politického středu [rozuměj všechny německé politické strany, které po válce v Německu vládly a přivedly tuto zem do nejhoršího stavu od roku 1945] jsme dědici osvícenství … a věříme na argumenty“ mě nutně navádí k otázce, proč to Fischer říká, když přece on sám musí vědět, že to není pravda. On snad přece ví, že rostoucí preference AfD nejsou výsledkem touhy Němců „po resentimentu a chtění své přesvědčení prosadit silou“, ale jsou důsledkem vládní neschopnosti německých lidovců a socialistů po desítky let vláčených ode zdi ke zdi doktrinářskou politikou zelených.

To zelená ideologie, které německá politika zcela propadla a silou německé vůle ji prosadila do politik struktur Evropské unie, je příčinou dramatických problémů německého průmyslu a úspěch, s jakým zakořenila v evropských strukturách je jedním ze základních příčin „evropského“ zaostávání za zbytkem světa.

A pojďme v Německu dál. Cožpak Němci dnes a denně nevidí, co se s jejich zemí děje v důsledku masové migrace, které otevřela dveře Merkelová? Je snad málo zpráv o každodenních střetech s migranty, zkušenostech s jejich kriminalitou? Na co ještě mají Němci čekat ve městech, která se postupně proměňují v ghetta, kam není z bezpečnostních důvodů možné vkročit? A pokud už se lidé ozývají a strana typu AfD se snaží jejich obavám vyjít vstříc, je to jejich touha po „resentimentu“, jak tvrdí Fischer, nebo vyjádření jejich přání po návratu k Německu dřívějších jistot?

A jak do celého Fischerova výkladu zapadá Václav Klaus, kromě toho, že má být náležitě očerněn a pro českého čtenáře Práva vylíčen jako forma „autoritářského násilí“?

Odpověď je poměrně snadná: nijak. Václav Klaus je názorově konzistentní. To, co říkal před třiceti pěti lety, říká i nyní. Nikam se neposunul. Byl jedním z budovatelů našeho moderního státu i jeho demokracie, a této životní roli je věrný neustále. Je zbytečné tlačit jej k „autoritářství“. Nikdy autoritářem nebyl a vždy věřil na sílu vybudovaných a o realitu opřených argumentů. Demokracie založená na vůli voličů pro něho byla a je jediným smysluplným uspořádáním společnosti. Vinit jej z „názorového posunu“ je prostě jen obyčejná lež.
Je zbytečné, protože směšné, vyvracet Petru Fischerovi jeho představu, že souboj s Klausem musí být o „potřebě nějakého hodnotového zakotvení“. Své hodnotové zakotvení Václav Klaus ve svých politických postojích, svých textech a svých vystoupeních doma i ve světě prokázal měrou vrchovatou a voliči často ukázali, že Klausovu hodnotovému světu rozumí.

Václav Klaus má silný morální základ, o jehož nedostatek se Fischer obává, a nepotřebuje „čich na změnu politických emocí davu, s nimž se dá efektivně pracovat“. Jemu stačí porozumění společenské reality, kterou umí racionálně posoudit a na základě objektivních fakt učinit náležitá rozhodnutí. V tom byl vždy nedostižný a proto i obvyklým cílem těch, kteří nic podobného v politice neuměli.

Václav Klaus je za ta léta od médií i politiky zvyklý na leccos. Ale přistrčit jej k „autoritářům bez tvůrčí politické racionality“, jak píše Petr Fischer, to je přece jen další novinářské dno.