Svátek má: Ivan

Komentáře

Petr Schnur

publicista

Kličkův „mejdan“ a jeho promotoři

Zahraniční politiku EU nelze označit jinak než jako frašku. Podle ní páchá násilí jen proruská vláda, nikoliv zdivočelé a profesionálně organizované „proevropské“ bojůvky, jejichž postup začíná stále více připomínat libyjsko-syrský scénář.


Euro-farizejové

Když před třemi léty saudskoarabské tanky a bojové helikoptéry spolu s domácími bezpečnostními silami s nebývalou brutalitou masakrovali v Bahrajnu pokojné demonstranty (zprávy lidskoprávní sekce OSN ve svých zprávách hovořily kromě jiného o zapalování stanů, ve kterých protestující odpočívali), vysvětlil Robert Cooper, zvláštní poradce euro-ministryně zahraničí Catherine Ashtonové, Evropskému parlamentu, že prý není jednoduché řešit velké demonstrace, které se mohou stát násilnými. Pro policisty, dodal tehdy Cooper, to představuje složitý úkol. Na udivenou otázku jednoho španělského europoslance, jak máme tomuto stanovisku rozumět na pozadí aktivit Unie v Libyi, poradce Ashtonové již neodpověděl.

V pondělí 27. ledna se v Paříži srazila policie s demonstranty, kteří pod heslem „Den hněvu“ vyzývali Hollanda a jeho vládu k odstoupení. Podle francouzských pramenů se politická legitimita nynějšího prezidenta a jeho „socialistů“ opírá o důvěru celých 15% obyvatel, naprostá většina Francouzů odmítá „reformy“ EU resp. „trojky“, po kterém údajně touží ukrajinský euro-mejdan. Výsledkem srážek bylo 262 zatčených demonstrantů – násilné akce proti policii a veřejnému pořádku prý nelze trpět. Není těžké si domyslet, jak by se protestujícím vedlo, kdyby je jejich hněv svedl k přímému útoku na ministerstva nebo dokonce prezidentský palác, jejich vůdci vyzvali ke svrhnutí vlády a k vytvoření oddílů občanské sebeobrany.

Co platí v Bahrajnu nebo v Saudské Arábii, neplatí v Libyi a Sýrii, co není dovoleno v USA, Francii nebo Německu stává se na Ukrajině a dalších dějištích jarních, květinových a barevných „revolucí“ běžným způsobem svrhnutí nepohodlných vlád. Zatímco ve sféře západního vlivu je podle zástupců EU i preventivní policejní „udar“ včetně zahraniční vojenské intervence legitimním prostředkem k udržení pořádku, v jiných zemích není státu dovoleno bránit své orgány a instituce. K tomu perlička z německého rozhlasového zpravodajství (citát): v Kyjevě pokračují násilné protesty proevropské opozice;  Evropská komise pohrozila ukrajinské vládě sankcemi, pokud nezastaví násilí proti demonstrujícím (!).

Taksim a Maidan: není násilí jako násilí  

Zahraniční politiku EU nelze označit jinak než jako frašku. Podle ní páchá násilí jen proruská vláda, nikoliv zdivočelé a profesionálně organizované „proevropské“ bojůvky, jejichž postup začíná stále více připomínat libyjsko-syrský scénář. Na Majdanu byla otevřena náborová centra, naverbovaní „demonstranti“ jsou přidělováni jednotlivým skupinám s konkrétními úkoly. Tyto šturmkorpsy napadají policii, demolují veřejný majetek, obsazují ministerstva a budovy státní správy. Nebo se pokouší třeba s buldozerem proniknout kordonem policistů do vládní čtvrti.

Připomeňme si, o co vlastně na euro-mejdanu jde.  Vláda suverénní země, vzešlá z parlamentních voleb, jejichž legitimitu nikdo nezpochybnil, se rozhodla odstoupit od plánované dohody s EU, a ta část občanů, které se to nelíbí, se všemi prostředky včetně brutálního násilí snaží přimět vládu k odstupu. ‚O politice nerozhoduje ulice, ale legálně zvolená vláda a parlament‘ hřímají za jiných okolností právě ti západní představitelé, kteří se dnes na majdanských tribunách domáhají pravého opaku. Například německé zákony umožňující policii užít násilí proti těm, kteří během demonstrace zahalí tvář, poškozují veřejný majetek nebo útočí na policisty. O zákazu demonstrací v blízkosti vládních budov (tzv. Bannmeilen) resp. represivní garance jejich nenásilného průběhu (tzv. befriedete Bezirke) ani nemluvě. Kdo byl svědkem obuškových a jiných orgií proti demonstrantům ve Španělsku a Řecku, kdo zažil policejní zásahy ve Frankfurtu před sídlem ECB nebo proti hnutí Occupy v USA, ten se jistě nestačí divit nad komentáři a požadavky EU. V každé evropské zemi by vůdce podobných excesů, kteří vyzývají k ‚boji‘ a ke ‚svrhnutí‘ vlády, ba dokonce k zakládání paravojenských struktur (Kličko), zatkli a postavili před soud.

Nic nemůže demonstrovat farizejskou politiku Unie lépe než dvě náměstí: ukrajinský Majdan a turecký Taksim. Zatímco se na tribuně prvního z nich střídají evropští a američtí politici jako na domácích předvolebních kampaních, v případě excesů Erdoganovy policie nehrozily ani sankce, ani zablokovaná konta, a na rozdíl od politického turizmu v Kyjevě ani návštěvy vysokých představitelů západních demokracií a EU. Pobyt Claudie Rothové ze strany Zelených, která se do Turecka přece jen odvážila, byl rázně ukončen ranami obuškem a dávkou slzného plynu – stopy policejního násilí na ní byly patrné ještě i po návratu do Německa. „Poznala jsem, co je to válka,“ klasifikovala na tiskové konferenci řádění istanbulských policejních jednotek. Přesto jejich násilí, které na své kůži v postranních ulicích zažili i náhodní turisté bez ohledu na národnost, pohlaví a věk, včetně vlny zatýkání opozičních aktivistů, zůstalo ze strany spolkové a americké vlády i unijních orgánů bez konsekvencí. Každý si dovede představit jejich reakce, kdyby se něco podobného stalo na Ukrajině.

Kličkovi promotoři

Skutečné organizační centrum ukrajinských „eurofighterů“ se ovšem podle všeho nenachází na Majdanu – opoziční vůdcové, zejména mediální hvězda Kličko (jeden z jeho oblíbených bonmotů: ‚podmínkou jednání s vládou je její odstoupení‘), jsou všechno jiné, jen ne to, co by se dalo nazvat politickými mozky. Kde se skuteční stratégové nachází, by mohla napovědět webová stránka Kličkova UDARu, na níž najdeme jejich neúplný výčet. Budiž předesláno, že tato strana je v podstatě „one-man-show“, ovšem s mocnými a vlivnými přáteli. Jeho internetová prezentace naznačuje, kde promotora Mejdanu, politického Dona Kinga hledat.

Kličkova strana UDAR (Ukrajinská demokratická aliance za reformy: počáteční písmena tvoří ukrajinské slovo ‚úder‘ a sugerují bývalou klientovu profesi i současné odhodlání) vznikla před třemi roky v Německu, podle předního křesťansko-demokratického politika a člena předsednictva konzervativní frakce v Evropském parlamentu EVP Wernera Jostmeiera z pověření (sic!) Nadace Konráda Adenauera (KAS), myšlenkové fabriky CDU. Tuto informaci sice již na jeho webu nenajdeme, Kličkova permanentní přítomnost v sídle KAS je všeobecně známá. Jako jedinou politickou organizaci ji najdeme mezi sponzory sportovní (!!) nadace bratří Kličků – vedle firem typu Siemens nebo Adidas. A internetová stránka UDARu, k nalezení pod adresou klichko.org (!), uvádí přímo CDU jako partnerskou organizaci. Zajímavé jsou ovšem i dvě americké organizace, které bývalý šampion na webu uvádí.

Předním reprezentantem prvního z nich, International Republic Institutu (IRI), je senátor John McCain, kterého nemusíme představovat, ale i jeho další členové mají říz. Jsou jimi kupříkladu Lorne W. Cramer, specialista na Čínu, pracovně propojen s bývalým ministrem zahraničních věcí v Bushově kabinetu Colinem Powellem. Mimo jiné působí jako spolupracovník Millenium Challenge Corporation (MCC) – organizace stanovující ‚kritéria dobrého vládnutí‘. Dalším polem působnosti je demokratizací Středního východu a spolupráce s George W. Bush Institut.

Judy van Restová působila v letech 2003-2004 v Iráku, její specializací jsou postsovětské republiky na půdě National Endowment for Democracy. A neúplný výběr z řad aktivistů IRI zakončíme ještě Danielem W. Fiskem, člena National Security Councilu (NSC), specialistu na „demokratizaci“ Latinské Ameriky.

Druhým uvedeným americkým partnerem Klička a jeho UDARu je National Democratic Institut (NDI), rovněž se sídlem ve Washingtonu – na čele neméně známá Madeleine Albrightová. Vedle ní najdeme kromě jiných specialistů na barevné převraty Harriet C. Babbittovou z Global Water Challange (GWC), těžiště působnosti na Balkáně a v Latinské Americe, nebo třeba senátora Thomase A. Daschleho, spojeného m. j. s Center for American Progress (CAP) a předního zastánce vojenského útoku na Sýrii.

Miliardář Soros a jeho legendární Open Society sice na Kličkově webu uvedeni nejsou, její ukrajinská pobočka International Renaissance Foundation (IRF) ovšem patří k těm nejaktivnějším z celkového počtu zhruba 2200 zahraničních NGO, které na Ukrajině působily a působí.

V Německu je všeobecně známé, že se budova Nadace Konráda Adenauera stala Kličkovým druhým domovem. Kancléřka Merkelová, pro kterou bývalý šampion cítí obzvláštní sympatie, ho již během euro-mejdanu Ukrajincům doporučila na úřad prezidenta. A jak party v Kyjevě roztočit mu zřejmě radil i bývalý ministr zahraničí Westerwelle, u kterého měl bývalý boxer mezi listopadem 2012 a říjnem 2013 trojí dostavení.

Zmíněné „nevládní“ a především nezištné organizace nejsou jediní partneři UDARu. Dr. Klička najdeme i mezi hosty jiného zajímavého strategického uskupení, které se stará o budoucnost Ukrajiny. YES-Ukraina (Yalta European Strategy-Ukraina) je něco jako ukrajinský Bilderberg, jeho název, hříčka se slovy a písmeny i místo konání by snad nemohly být politicky výstižnější a mediálně pregnantnější. Kromě opoziční hvězdy Vitalije a bývalého prezidenta Kučmy najdeme mezi účastníky staré známé těžké váhy z oblasti politiky, vojenství, bankovnictví, průmyslu, tajných služeb a medií, jako například amerického generála Petraeuse, bývalého tajemníka NATO Solanu, Tonyho Blaira, manžele Clintonovy, Šimona Perese (sic!), polské lídry – kromě jiných – Kwasniewsého a Sikorského, multifunkčního úředníka globálních financí Maria Montiho i bývalého šéfa Světové banky (v letech 2007-2012) Roberta Zoellicka nebo třeba šéfa ExxonMobilu Stevena Manna. Bez zajímavosti není ani čínská přítomnost v tomto exkluzívním klubu. EU a Česko v tomto kruhu „přátel Ukrajiny“ zastupuje eurokomisař Štefan Füle, během euro-mejdanu aktivní spojník mezi Bruselem a Kyjevem. Vzhledem ke zkušenostem s dosavadními aktivitami výše zmíněných „nevládních“ aktivistů v Evropě i ve světě není pochyb o jejich vizi budoucí Ukrajiny.      

Quo vadis, Ukraina?

Jako důvod revolty uvádějí vybraní domnělí nebo skuteční euroaktivisté korupci Janukovičova aparátu, jeho diktaturu nebo obojí dohromady. Nuže: Augiášův chlív panoval již za vlády rozhádaného proevropského oranžového tandemu Juščenko-Tymošenková, navíc Ukrajina není jedinou zemí, ve které vládne; neprůhledné bruselské instituce a na ně napojená lobby by podle těchto měřítek měly mejdan zažít již dávno.

Svět by se navíc musel permanentně nacházet ve výjimečném stavu podle strategických zájmů jednotlivých velmocí, pokud by se korupce stala předmětem zahraničních intervencí. Argument, že se jedná o povstání proti diktatuře, je ještě absurdnější. Obsazené centrální náměstí, masivní útoky na pořádkové síly, obsazování úřadů a ministerstev, pokusy vniknout do sídla vlády s pomocí buldozérů, opakované hrozby násilného svrhnutí vlády, kontinuitní přítomnost západních politiků na Majdanu a politická turistika opozičního vůdce, který si může na víkend odskočit pro další instrukce do Mnichova, mluví poněkud jinou řečí. A nezapomeňme na již zmíněné více než dva tisíce zahraničních organizací, které mohly na Ukrajině nerušeně politicky působit a školit nynější aktivisty – každý, kdo si zachoval alespoň špetku objektivity, musí uznat, že diktatura funguje poněkud jinak.

Není pochyb, že na Ukrajině mají vliv rozliční oligarchové a že Janukovičova vláda postrádala a postrádá politickou vizi Ukrajiny, která by odpovídala jejímu demografickému složení a geostrategickému postavení. Zrovna tak je ale evidentním faktem, že Západu nejde o nic jiného než o další rozšíření sféry neomezeného vlivu směrem na východ, o další krok k totálnímu obklíčení Ruska.
   
Průběh „rebelie“ na Ukrajině se odvíjí od stejného, v podstatě velmi jednoduchého, nicméně účinného vzorce, vykazuje stejnou metodu postupu a stejné cíle jako předchozí barevné, květinové a jarní „revoluce“. Informace, které nám zglajchšaltovaná masmédia podávají, neanalyzují, ale manipulují ve prospěch „rebelů“. Součástí manipulace jsou simplifikace a personifikace problému, podle potřeby v pozitivním i negativním smyslu. Pojem ‚prozápadní‘ znamená automaticky ‚demokratický‘, v oblasti personálního obsazení se fabrikuje identifikační figura zapadající do duálního boje Dobra se Zlem Made in Hollywood. V případě Ukrajiny do schématu ‚proevropský‘ versus ‚proruský‘: demokratický Rambo v ringu s diktátorským zloduchem. Mediální hrdina – dramatik, zpěvák, herec, sportovec – může být politický analfabet (v určitém kontextu to je dokonce žádoucí), musí být ale všeobecně známý a globálně použitelný, neboť objektem propagandy není občan, ale konzument. A cílem není dialog v zájmu země, ale k.o. politického protivníka, změna režimu popřípadě rozklad státu, jeho rozdělení.

Kličko a jeho UDAR nepředstavuje autentickou opozici, ale americko-německou kreaci. Jde o euroatlantického borce, o symbol, který se měl stát králem euro-party, neutralizovat parlament a z ulice dovršit oranžový převrat, který se v minulých volbách nedočkal občanského posvěcení. V této souvislosti se nabízí hned několik otázek, o možných odpovědích lze ovšem momentálně pouze spekulovat. Ne vždy se věci vyvinou tak, jak byly v mocenských centrálách plánovány, nejnovějším příkladem je Sýrie.

Účastníci „mejdanu“ zdaleka nejsou jednotní v jeho cílech a označení ‚proevropský‘ je mediální logo, které víc mate, než objasňuje. Tzv. prozápadní blok složený z Klička (UDAR je více méně něco jako „one-man-show“) a zájmové skupiny kolem Tymošenkové přes masivní mediální propagaci a politickou podporu EU a USA nereprezentuje ani většinu účastníků „mejdanu“, natožpak Ukrajiny. Motorem událostí se podle všeho stále více stávají ultranacionalistické síly, které nelámou kopí za Brusel, ale za „národní vize“ v duchu Štefana Bandery a jsou navíc takřka výhradně západoukrajinským fenoménem. A nejde jen o Oleha Tjahniboga známého z Majdanu, kde vystupoval po Kličkově boku, a jeho Svobodu, ale i o paravojenské, militantní uskupení jako Ukrajinská povstalecká armáda nebo Ukrajinská národní garda ze Lvova. A blok Pravý sektor již otevřeně nárokuje vedoucí roli v „revoluci“. Jakou většinu tedy Kličko reprezentuje, když na „euro-mejdanu“ udávají stále více tón ultranacionalistické, fašizoidní síly a východ je „proruský“? Mediální většina ještě zdaleka neznamená většinu politickou. Nebo již Západ a jeho politický svěřenec – podobně jako v Sýrii – přestali být pány situace, vývoj dostal vlastní dynamiku podle hesla o džinovi vypuštěném z láhve a jeho verbální radikalita vyplývá z nutnosti držet krok s „nacionály“?

Na pozadí tohoto problému vyvstává otázka, zda EU Ukrajinu opravdu chce. Není pochyb, že by Brusel, speciálně Berlín přivítali rozšíření sféry politického vlivu a nové odbytiště zboží, další „volný trh“. Potvrzuje to nejen dosavadní praxe Unie, ale i asociační dohoda s Kyjevem, ve které je volný obchod samozřejmě koncipován jako jednosměrka ze západu na východ. Je otázkou, kolik demonstrantů by zůstalo doma, kdyby si namísto obecného opojení z mýtu „Evropa“ text dohody důkladně pročetli. S tím koresponduje následující paradox: mnohé analýzy hovoří o podpoře demonstrací malými podnikateli. Pokud to odpovídá skutečnosti, potom se jedná o ekonomickou vrstvu obyvatel, která je politikou „trojky“ v rámci Unie systematicky decimovaná. Na druhé straně ale představuje Ukrajina s početnou populací a přitom s vysokým konfliktním potencionálem, který může způsobit celkovou disfunkcionalitu, pro Unii a její zaběhnuté mechanizmy jen těžko kalkulované riziko – geopoliticky i ekonomicky. Evidentní plus naproti tomu spočívá v geografické poloze vzhledem k Rusku a tedy ve strategicko-vojenské oblasti. Šlo by přitom nejen o Černé moře, ale i o protiraketový štít NATO, který se chystá v Polsku a na kterém již atlantičtí stratégové se vší diskrétností od října minulého roku pracují v Rumunsku.   

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Petr Schnur
Hannover