Přesně před jedenaosmdesáti roky, 6.10.1944, totiž vojáci 1. československého armádního sboru v SSSR pod velením legendárního generála a pozdějšího prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody překročili za tvrdých pozemních bojů s německou a rumunskou armádou československou státní hranici v oblasti Dukelského průsmyku. Jenom na samotné Dukle padlo přibližně 10500 sovětských vojáků a 1800 příslušníků 1. československého armádního sboru.

Osvobození ČSR v roce 1945 bylo vykoupeno velmi draze, krví a životy tisíců našich vojáků na východní i západní frontě. Neměli bychom na to zapomínat právě teď, kdy se Evropou opět rozeznívají válečné trubky a naše malá země v jejím středu je spolu s ostatními "spojenci v NATO" zdánlivě neodvratně tlačena na okraj propasti další válečné katastrofy.

Minulá válka stála tehdejší ČSR více než tři sta tisíc životů jejích občanů, včetně pěti členů mé vlastní rodiny. Kolik životů bude stát ta, do které máme být zavlečeni? Válka tentokrát pohříchu nejspíše jaderná, vedená pro větší zisky a slávu již notně vypelichaného, ale stále rádoby světuvládného zvěřince - britského lva, galského kohouta a amerického orla.

Dnes už žádný Den ČSLA neslavíme. Vzpomínka mizí, minulost je vymazávána, lež se stává pravdou. Hlavní tradicí současné české niniarmádičky je její "hrdinská" mise v afghánském dobrodružství USA, "slavně" ukončeném v roce 2021 po dvaceti letech trvání obvyklým úletem posledního amerického vrtulníku z poslední americké ambasády, a možná pár epizod z války v bývalé Jugoslavii. Ne nadarmo se říká: "Národ, který zapomene vlastní minulost, ztratí svou budoucnost." To není dobrá vize ani pro nás, ani pro naše děti a vnuky, ani pro náš stát. Věřím, že se to podaří zastavit. Jinak Bůh s námi.

Jaroslav Štefec