Navíc její autor svým psaním dokumentuje, že vzpomínky na nedávnou dobu lze napsat nejen kvalifikovaně, ale i čtivě  a tvořivě.

Minulý týden byla v Neoluxoru na Václaváku autogramiáda dr. J. Růžka,  který byl ve vysokých funkcích téměř všech českých tajných služeb v posledních 23 letech. Sešlo se tam hodně lidí, mezi nimi vedle někdejších koordinátorů českých zpravodajských služeb, bývalých ministrů i pracovníci CIA a jiných tajných služeb působících v ČR.

Byla  tam i početná squadra domácích rozvědčíků z různých dob, aby  si nechali podepsat od autora   jeho  knihu „V labyrintu zpravodajských služeb“. Kdo přišel,nelitoval. Nakonec knihkupectví, které připravilo k prodeji stovku  exemplářů,  bylo nuceno vyslat  své pracovníky do „spřátelených“ prodejen  za účelem doplnění  zásob.

Díky tomu jsem si mohl hned večer knihu číst. Skončil jsem kolem 4. hodiny ráno a to jen proto, že oči už byly unavené.   Od té doby jsem se  vícekrát znovu vrátil  ke knize, která vnáší trochu světla do přítmí tajných českých služeb.  Nejde v ní o vyprávění  plné mezer vyplněných báchorkami ála Pacnerovo Československo ve zvláštních službách z přelomu tisíciletí či nekriticky pojatá  a povrchní Zetochova disertace  „Zpravodajské služby v nové demokracii“. Každý, kdo si v 90. letech o  nějakou z těchto služeb jakýmkoliv způsobem škrtl,  ať už  jako jejich pracovník či jen jako zájemce o dění ve světě tzv. utajovaných skutečností, bez nichž je ovšem porozumění dění v polistopadové české společnosti trochu nesnadné, najde v Růžkově práci konečně oporu pro přemýšlení  o tom,  v čem  žijeme. I ti, co v těchto službách nepracovali, si teď mohou díky této knize konečně udělat představu, za co  se vydávaly a vydávají miliardy z našich daní. Díky Růžkovým informacím lze konečně pospojovati určité, sice jakoby známé, ale ne zcela ověřitelné, a tedy ani  spolehlivé skutečnosti s jinými fakty.  Jinými slovy: je to čtení pro odborníky i pro laiky, kteří se chtějí dovědět  něco o sobě i o společnosti, v níž žijí, a kterou spoluvytvářejí.Tajné služby už nejsou a nebudou díky tomu tak tajné, jako  dosud  byly.

Kdybych měl do tohoto stručného komentáře shrnout jen to hlavní, co považuji za přínos  Růžkovy knihy, pak  snad jde hlavně o tato zjištění:

• česká společnost  nebyla v nedávné minulosti (o přítomnosti tato kniha  není)  zaštítěna zpravodajskou ochranou  před  používáním špinavých  sociálních zbraní (cílené dezinformace, nepřátelská propaganda, agrese všeho druhuvčetně psychologických operací apod.). Jak služby pro vnitřní  ochranu, tak pro vnější obranu nebyly  totiž funkční, což vysvětluje leccos v dosud těžko srozumitelném dění v nedávném období

• důvod, proč tomu tak bylo, nespočíval jen v nedostatku připravených odborníků, ale i v nezájmu řady těch, kteří českou společnost reprezentovali  a za její řízení v této  zvláštní oblasti odpovídali, aby  něco takového fungovalo. Obávali se nejspíše toho, že v takovém případě budou sami vystaveni určité kontrole, čemuž chtěli zabránit. Vedle lidí jako Klaus, Zieleniec, Gross k nim patřila celá řada tzv. „transformátorů“ (lidí odpovědných za realizaci transformace české společnosti)

• změnit tuto politiku  nebylo v silách   lidí, kteří se navzdory tomu všemu do struktur tajných služeb dostali. Místo aby se s jejich (tedy od  vrcholových politiků) podporou  věnovali své práci, byli nuceni významnou část své kapacity věnovat konfliktům s lidmi, kteří byli dosazeni do těchto struktur proto, aby zajistili jejich disfunkčnost

• významná část  zpravodajské sítě byla dokonce přeorientována na produkci  aktualizovaných kompromateriálů opřených převážně o  staré estébácké zdroje  využívané ve velkém rozsahu v řízení polistopadových struktur. Hodnoty spojené s vlastenectvím, inteligencí, čestností, nezávislostí a jinými  kvalitami života tak byly v této sféře silně upozaděny

• většina aktivit  tajných služeb byla  v nedávné minulosti vykonávána   nekvalifikovaně, což  mělo mnoho negativních dopadů (a bude mít i v dohledné budoucnosti). Zvláště nekvalita jejich politického  řízení  byla  těžkým handicapem, jenž se nemůže neprojevovat i v   dalším vývoji těchto služeb

• ČR byla v  polistopadovém období v důsledku výše zmíněných faktorů   nejspíše v důsledku své faktické nechráněnosti silně ovlivňována ve svém vývoji aktivitami řady zahraničních tajných služeb, zvláště v oblasti ekonomiky. Nemluvě pak o vlivu struktur organizovaného zločinu  pocházejících z domácích zdrojů. Již v 90.létech  tyto struktury v řadě případů ve velkém  zneužívaly silně chaotizované  „tajné“ služby ke svým cílům. Tzv. odpad společnosti (veksláci, spekulanti, pseudopodnikatelé apod.)  pak mohl  takto nekontrolovaně proniknout i do strukturvyššího politického establismentu

• místo aby došlo k  zahájení spolupráce  akademických struktur  (nemyslím vysoké školy), kde  přežívaly, byť ve velmi skromném rozsahu lidé schopní kvalifikovaně analyzovat situaci ve společnosti, zabývat se riziky společenské krize apod. došlo  k dodnes přetrvávající  situace, jež se nedá charakterizovat jinak než nárůst jejich vzájemných animozit.

Autor se ve své knize zmiňuje  také o tom, že  každá společnost má takové tajné služby, které si zaslouží. Pokud by toto úsloví  skutečně platilo, pak   se  česká společnost musela bez  funkčních služeb obejít právě v době, kdy je nejvíce potřebovala.  Pro něco takového svědčilo např. to, že  práce v těchto službách se pro mnohé „nové“  lidi stávala problémem, i to, že  životnost řady šéfů i řadových pracovníků tajných služeb v ČR ve funkcích  poklesla na minimum.  Vzpomínám, že mi O. Černý před svojí nedávnou smrtí na moji otázku položenou mu během našich občasných diskusí, proč vlastně  odešel ze své funkce, někdejší ředitel ÚZSI v letech 1993-98 odpověděl stručně:  byl jsem vyhořelý. Nemělo to smysl.

S názorem, že to vše bylo  nevyhnutelné, se však nedá  zcela souhlasit. Není sporu o tom, že už stav  předlistopadových služeb (o kterých zde ale není nic podstatného sdělováno) byl tragický. Svědčí o tom i fakt, že  fakticky nechaly volným pádem padnout minulý režim, jehož štítem a mečem měly být. 32 zahraničních rezidentur   v té době pracovaly především  pro svoji „velkou sestru“ v Jaseněvu na kraji Moskvy.

Dlouho před Listopadem již přestaly přispívat k rozvoji  české společnosti. Jejich zrušením se nic  pozitivního neztratilo. Zásadní chybou ale byla naprostá nepřipravenost nového establishmentu na změny, které měly přijít. Pozn.: možná právě proto se ale dostali k moci! Nelze v této souvislosti vyloučit, že masivní průnik anarchisticky orientovaného pseudodisentu do struktur nových  tajných služeb,  byl jednou ze základních chyb  celé transformace české společnosti.

Snad se jednou dočkáme pokračování   vynikající Růžkovy analýzy stavu tajných služeb o vývoji tajných služeb v době, kdy on  tam již nepůsobil. Pozn.: lze předpokládat, že paralelně s touto, pro veřejnost již dostupnou analýzu,  vznikala  jiná analýza, která  využívala dosud utajené informace  o tom, co se v české společnosti dělo a děje.Je zřejmé, že   tyto služby měly být podřízeny jinému způsobu  kontroly s důrazem na odbornost. Jejich nepřiměřené utajování napomohlo jedině bujení marasmu. Četní diletanti z tzv. disentu si v přítmí utajenosti vybrali k sobě za podřízené ještě  větší diletanty než byli sami, a  znásobili tak výše zmíněné defekty. Možná se ovšem jednou  dočteme, že  v současnosti (té dnešní) už je to jiné.  Osobně bych o tom ale pochyboval. Případ Nagyová-Nečasová versus vojenská rozvědka či fakt, že v BIS  je pořád stejné vedení, o  situaci v NBÚ ani nemluvě, je dost výmluvný. Varuje to před nezdůvodněným optimismem. Měli bychom se pod vlivem této četby spíše připravovat na nejhorší.

Vladimír Čermák