Všechno někdy začíná a někdy končí. Apokalypsa může skutečně přijít  kdykoliv, ale možná přijde dávno potom, co lidstvo vyhyne. Půjde však  asi o něco zcela jiného, než co předkové předpokládali. S výjimkou jehovistů se na ni už nikdo nepřipravuje,  a  nás jakoby ani  nezajímá, jak proběhne. Staré modely, podle nichž mělo   jít o nový příchod Krista na svět  doprovázený  zvuky andělských trub  a různými úkazy byl uznán  - dokonce i církvemi – za krajně nepravděpodobnou variantu někdejší potopy světa.

Dnes se očekává spíše asteroid či  vypuknutí zničující pandemie.   Ne  však konec světa jako jeho celku, ale „jen“ planety anebo možná jen její části.  Filmové obrazy  apokalypsy, včetně zahájení termonukleární války, nemají – možná i proto - žádný významnější dopad na naše  chování a jednání. Chováme se spíše tak,  jako by  se nás to netýkalo a hlavně: nechceme na to myslet.  Ve skutečnosti vědomí konce světa a s tím spojené představy  by mohlo mít  jistý  - možná umravňující–vliv na naše způsoby bytí.  Individuálně se  proti tomu sice nemůžeme bránit, ale můžeme – a měli bychom  - se na to začít připravovat jako společnost. Jako  společnost máme totiž větší šanci, že aspoň něco z nás bude pokračovat, i když třeba bez nás  a třebas  jen v podobě   informace o nás, včetně toho, že jsme zde  žili, o něco usilovali a že jsme třeba i něco společně dokázali.    Něco jako zpráva pro ty, kteří jednou převezmou naši štafetu. Něco takového by mohlo nastat, ale jen v případě, že dokážeme přehodit výhybku  a  místo   pouze svých osobních cílů se konečně budeme  trochu  více  starat  o  společnosti, v nichž žijeme. Tedy i o  společné cíle i  jejich realizaci.

Budeme-li se takto chovat a budeme-li mít i trochu štěstí, můžeme dokonce – i když to  zní paradoxně - konec světa  přežít. Samozřejmě nikoliv celého světa, ale toho svého.   Tedy té jeho části, ve které žijeme, a která může třeba  již zítra skončit.  Dokonce  to lze vztáhnout i na situaci týkající se celé planety. Lidé by již dokázali  společnými silami  vybudovat třeba orbitu či na Měsíci  sice malou, ale přece jen  dostatečnou základnu pro přežití  menší skupiny našinců, kteří by uchovali  tzv.  rodinné stříbro. Nešlo by o zlato a diamanty, ale o vědomosti a znalosti o nás, o přírodě, ve které žijeme, tedy o tom všem, co  může být  vlivem nešťastné konstelace z různých příčin zničeno.  Kdoví, jestli  již  dříve nebyly někde na Měsíci  archivovány pozůstatky nějaké minulé  pozemské  civilizace, která  se také chtěla  vyhnout následkům očekávaného gigantického kataklysmatu.  Třeba nějaké dinosauří civilizace.  Možná, že jsou tam někde  pod povrchem  Luny a čekají na objevení, což je výzva pro nás, kteří jsme je jako  tvorové vyvinuvší se z druhu savců vystřídali  na planetě, abychom je vyhledali. Nemusíme být jediným  vrcholkem evolučního procesu  na této planetě.

Je to sice krajně nepravděpodobné, ale co  proboha v tomto světě je  z hlediska  vývoje v posledních desítkách či stovkách milionů let pravděpodobné?  Faktem je, že už z tohoto důvodu  by  pořádný průzkum Měsíce  stál za to. Nejen kvůli možnosti ověření takové hypotézy, ale  i proto, že by tady po nás něco mělo  zůstat.   Patří to k povaze našeho druhu přece. Také proto  stavíme náhrobky na hřbitovech,  pyramidy v poušti, velkou zeď  podél hranic a jiné  gigantické stavby, jejichž pravým motivem bylo přání, aby tady po nás něco zůstalo. Mohou to být i  memoáry zafixované do   paměťových  bloků  uchovávajících  v podobě knih či čipů  informace o tom, jací jsme. Máme potřebu být  vzpomínáni. I proto byla třeba do okolního vesmíru vyslána téměř před půlstoletím  někdejší sonda Pioneer s informacemi o lidech na planetě Zemi. Byl  to zjevně  pokus zanechat v tomto světě nějakou stopu.

Přemýšlet o  „posledních věcech“ člověka i společnosti  má smysl   jen  za podmínky, že před tím věnujeme jistou pozornost  i sebeanalýze. Tedy přemýšlení o tom, co vlastně jsme a co chceme, resp. co můžeme dosáhnout, co má i nemá smysl. Uvažujeme-li např. o tom, co třeba v naší historii v poválečně době má, resp.mělo  jistý  význam  pro formování české společnosti, můžeme se z toho snadno dostat do stavu silné deprese. Co  z toho na čem jsme pracovali a na tom, co děláme, má v čase velkých a rychlých změn potenciál přežít nás i nám blízkou budoucnost?  Co třeba z toho, co bylo uděláno v době rudé totality, anebo i v tomto posledním čtvrtstoletí? Kdo si ještě vzpomene na tři zdroje a tři součásti, na Poučení o krizovém vývoji a na jiné již pozapomenuté  nesmysly, které hýbaly  minulými dějinami?   Schopnost vnitřní inventury nám zjevně chybí.K tomu patří i něco jako schopnost přesahu do budoucnosti. Co by stálo za to uchovat nejen ve vlastní  paměti, ale co by mělo smysl snažit se předat dál, i když my už tady nebudeme?

Minulé generace i ty dnešní  postavily sice silnice, přehrady, domy a mnoho jiného co je z oceli, betonu a z jiných, zdánlivě trvanlivých látek. Co  z toho však v horizontu několika příštích staletí nepodlehne  zestárnutí a následnému rozpadu, pokud to ovšem nebudeme  pravidelně a dostatečně opečovávat? Co skutečně stálého, ne-li věčného po sobě zanecháme? Co bude tak   trvanlivé, že i pokud třeba do české  kotliny znovu udeří –  stejně jako před mnoha miliony let -gigantický meteor, nebo jiná podoba zkázy, že to vydrží?  Komu z  našich potomků bude pak možné předat  štafetový kolík. A také proč a k čemu by to bylo vůbec dobré? Jen o tom, že to bude svědčit, že jsme zde žili? Dokázali  jsme tím snad, že stojíme za vzpomínku?  Obávám se, že i kdyby okolní společnosti totální zkázu  Čech na rozdíl od nás přežily, těžko budou mít důvod  si vzpomenout, že  tady někde žila  česká společnost.  Nebylo by to ostatně poprvé. Po Bílé hoře  - což je asi nejtěžší katalysma, které zatím českou společnost zasáhlo -  už  něco podobného proběhlo. Jen v opačném gardu. Země zde byla, ale česká společnost málem zanikla. Čechy  tehdy muselo kvůli jinověrectví opustit statisíce lidí, kteří   byli novými vládci označeni  za nežádoucí. To byli ti, kteří   byli jako naši nejvzdělější lidé považováni za výkvět této společnosti (kdysi se tomu také říkalo „sůl této země“). Museli si najíti uplatnění jinde, protože církev je považovala za nebezpečné,  za něco co musí být zničeno a zapomenuto. A oni zapomenuti  takémohli být. Během jednoho století  po nich doma  nezůstalamálem ani vzpomínka. Jen něco velmi mlhavého.

Naše elity tehdy odešly a uchytily se jinde. Zájem o schopné, tvořivé  a pracovité lidi v okolním světě po katastrofě třicetileté války byl.  Díky Komenskému, Hollarovi a jiným známým  i méně známým emigrantům,tito emigranti přispěli  k pokroku tehdejšího nekatolického světa. Jejich děti a vnuci ale  již nebyli  známí jako Češi. Stali se příslušníky jiných společností.  O jeden a půl století po Vestfálském míru Dobrovský píšící již jen německy  a cítící se příslušníkem rakouské společnosti, se zabýval  češtinou a její minulostí jen jako  něčím, co už patřilo do minulosti.  Přesto nakonec  došlo k něčemu  velmi pozoruhodnému. Čeština se uchovala. Sice jako značně archaický, modernizace potřebný  jazyk   lidí, kteří byli ve své vlastní zemi považováni  různými vetřelci, kteří se zde usídlili (Švarcnberky  a jinými  tehdejšími prominentními vetřelci, včetně církevních prelátů) za spodinu.   Češi  žijící dnes  jsou ale potomky právě této „spodiny“. Mohou být na to hrdi, že  přes úsilí knížáků, hrabat  či biskupů, kteří se snažili – neúspěšně  - je zničit, jsou zase respektovanou evropskou  společností. Otázkou, které bychom měli ovšem věnovat zvláštnípozornost je, proč ještě dnes, více než 200 let poté, co nejen Dobrovský, ale i jiní  tehdejší odborníci nepovažovali českou společnost  už za  schopnou dalšího rozvoje,se stále  ještě vnímáme jako Češi? Podle  nich jsme přece měli skončit  na hřbitově zaniklých kultur a civilizací.

Důvod byl poměrně  prostý: byli jsme pro někoho a něco užiteční.Na  evropských bojištích  si vyřizovali účty mezi sebou různé církve a velkorody, včetně Habsburků, Bourbonů,  Romanovců,Hohenzollernůa mnoha dalších. K tomu potřebovali  kanonenfutr v podobě  mladých odvedenců, kteří  směli na jejich povel padnout za zájmy jejich a dalších mocných tehdejšího světa. Aby nepadli ale jen tak, zbůhdarma, museli se naučit poslouchat na bojišti   příslušné rozkazy.   Pak z nich byli teprve „toprá voják“, jak říkala svého času   baronka von Botzenheim.  Podle ní  a jiných Rakušáků té doby: cešky foják, toprá foják, a také „kriplfojákpýttapferfoják“.Oficíři potřebovali, aby i jejich pucfleci  plnili jimi přikázané rozkazy. Ti to udělali, co jim zbývalo. Ale protože uměli jen česky, a protože rakouský stát a církev jim neposkytly ani  tu nejmenší šanci se vzdělávat, základy češtiny se museli naučit oficíři.

Právě to vedlo  k pozoruhodným efektům v podobě  tereziánské  školské reformy , či k založení  kateder  češtiny (první byla zřízena  z nařízení Habsburků - !! -ve WienerNeustadtu na důstojnické akademii  již v r. 1752). Tedy dříve, než se dnes datuje  začátek obrozeneckých snah. To vše   souviselo  úzce  právě s obavami císařovny Terezie ze ztráty českých zemí. Vždyť už vr . 1741 se nechal v Praze korunovat za českého krále  bavorský vévoda. Brzy potom začal usilovat o tehdejší Česko i pruský  vládce.  Potřeba  rakouských oficírů osvojit si aspoň elementární základy  již pozapomenutého  jazyka, v němž – kdysi významném evropském jazyce - byla  v druhé polovině 15. století vytištěna první česká kniha  v době, kdy se tiskly jen latinské a německé prvotisky, tak  podpora  tehdejších Habsburků  pro výuku češtiny  nejen pro oficíry, ale i úředníky, vedla k pootevření  Pandořiny skřínky.  Nezůstalo totiž jen u  modernizace češtiny.

Faktická legitimizace češtiny jako stále ještě užitečného jazyka  v polovině 18. století  nevedla jen k jejímu hlubšímu zkoumání od jazykovědců jako byl Zlobický, Pelcl a další, ale našli se tací, kteří si uvědomili, že v tomto jazyce bylo sepsáno  mnoho  důležitých archiválií,   včetně těch, které v době před Bílou horou popisovaly události hýbající tehdejší  Evropou.  Po nich přišli další  buditelé a  obrozenci.Tentokrát už nejen lingvisti, ale i historici jako byl Palacký. Vrátili - v té době ještě jen venkovskému - obyvatelstvu nejen  revitalizovaný jazyk, ale i jeho minulost, což ve svých důsledcích  a za   určitých okolností a s přispěním některých faktorů vedlo k modernizaci české společnosti. Česká  společnost  - byť  s velkým zpožděním -  tak přežila bělohorskou katastrofu  a  vstala fakticky z hrobu, do kterého měla být církví zadupána. Nebylo to ani jednoduché, ale ani bez problémů.

Až po dalších  dvou stech letech se tehdejší tzv. česká otázka  posunula od schauerovského jazykového dilematu k otázce  o tom, zda  jsme schopni  budoucím generacím  po sobě  něco významného zanechat.  S tím souvisejí i takové otázky, jako „co jsme  v posledním čtvrtstoletí  dokázali výjimečného?“, „k čemu tzv. transformace a všechny ty hejble dnešní politiky i ekonomiky, byly vůbec – z daného hlediska - dobré?“ nebo  „co jsme dali sobě i světu kolem nás dobrého?“.  

Nejde jen o to, zda na něco takového můžeme kladně odpovědět, ale i o to, co budeme a můžeme dělat, přijde-li něco jako nová Bílá hora či jiná, byť mírná podoba  apokalypsy. Existuje vůbec něco, co by stálo za záchranu před zničením?  Anebo zde žijeme  své dny jen tak, od rána do večera, od snídaně do večeře?  Měli   bychom si  připustit naléhavost těchto otázek.  Stačí se podívat kolem sebe. Co   a jaké máme v čele  společnosti za lidi? Jsou snad schopni organizovat tuto společnost tak, aby   z jejího společného díla  vzniklo něco jedinečného, něco co by nás naplnilo hrdostí, že  k ní patříme? Možná  někoho z nich baví dělat bonmoty, jiného baví   řídit vládu sobě podobných, tedy  nudných a netvůrčích jedinců, jiného baví „pečovat“ o státní pokladnu bez ohledu na to, že by měl nějakou představu o jiných cílech než jak se sám  napakovat.  Všechno jsou to zjevně lidé postrádající vizi o blízké, natožpak trochu vzdálenější budoucnosti.  Svojí přítomností   na klíčových místech svědčí jen o hloubce krize této společnosti. S těmito lidmi v čele prostě nelze udělat ani díru do světa, ani se o to aspoň pokoušet.  Opravdu zde všaknení nějaký skrytý potenciál,  který by jako v době obrození zachránil tuto společnost  před apokalypsou ještě dřív, než k ní vůbec dojde?  Opravdu jsme odsouzeni jen k tomu, abychomjen  lamentovali nad tím, kam jsme se dostali?

Vladimír Čermák