Do Lidic chodím rád, naslouchat tichu, vnímat to varování, posilovat si odhodlání. O víkendu jsem ale zažil skutečně šok. Smích se vrátil, ale trochu jinak - na místech vypálených lidických domků, přes zbytky základů, na místech nesmírného utrpení a vraždění se proháněli lidé na bobech a sáňkách...  Když jsem před pár dny četl, že podobné "zábavě" čelil koncentrační tábor Buchenwald, ani jsem netušil, že budou následovat právě Lidice.

Vnímám to jako projev neúcty k národním tragédiím, jako projev lhostejnosti k odkazu minulosti i k možné budoucnosti. Vnímám to jako varování. Velké varování. Pro výchovu v rodinách, školách, pro náš vzdělávací systém, pro naše média, pro naší společnost. Zakročme dříve, než bude pozdě, než budeme nuceni si podobné hrůzy třeba i znovu prožít.