Jiří Paroubek: Má izraelský útok na Írán smysl?

KOMENTÁŘ

Když jsem v roce 2006 jako český premiér navštívil v rámci své státní návštěvy Egypt, měl jsem zhruba dvouhodinové setkání a diskusi s tehdejším prezidentem Mubarakem.

18. června 2025 - 06:30

Prozápadního, autokratického prezidenta Mubaraka odvál sice čas a politika Egypta se posunula od jednoznačné orientace na USA, také ke spolupráci ss východními mocnostmi Ruskem a Čínou. Ne nadarmo se stal Egypt členem sdružení BRICS.

Ale zpátky k Mubarakovi. Bylo to zajímavé setkání, které by měli povinně absolvovat především poradci amerického prezidenta B. Obamy, v jehož éře bylo zahájeno v roce 2011 tzv. arabské jaro. To destabilizovalo některé státy Středního východu, jako jsou Sýrie a Libye, zřejmě nevratným způsobem. A Egypt k takové devastaci neměl daleko. Jen armádní převrat zabránil prezidentovi z řad Muslimského bratrstva přeměnit tento obří stát v islamistickou autokracii. Mubarak mně tehdy, tedy v roce 2006 vysvětloval, že podmínky pro zavedení demokracie jsou v Egyptě minimální. Socialistů je pár desítek tisíc, liberálů rovněž... A tyto politické síly nemají proti Muslimskému bratrstvu šanci hrát v politice země větší roli. Tedy, pokud v zemi dojde k demokratickým volbám, což se skutečně také stalo krátce po Mubarakově pádu.

Mubarak na mě naléhal, abych zpracoval z našeho rozhovoru a jeho politického výkladu memorandum pro šéfy států a vlád zemí NATO a EU. To jsem také  po svém návratu do Prahy udělal. Co bylo obsahem memoranda? Už tehdy Izrael, ale také někteří američtí politici, operoval s nebezpečím „íránské jaderné zbraně", která je potají připravována Íránským vedením. V té době se hovořilo také o možnosti společného útoku Izraele a Spojených států na íránský atomový program. Hovořilo se dokonce i o vyslání vojenských kontingentů do této země a o regulérní válce. Mubarak mě v podstatě sdělil, že takový společný útok Izraele a Američanů na Írán by znamenal smetení všech prozápadních politických elit v arabských státech. Je potřeba vnímat skutečnost, že ve velké části arabských zemí byly a jsou politické elity v podstatě prozápadní.  A arabská veřejnost v těchto autokratických režimech je v zásadě protiizraelská a protiamerická. 
  
To, co říkal Mubarak, mělo svou logiku a i já sám jsem po zkušenostech s intervencí zemí Západu vedených Američany v Iráku silně pochyboval o účelnosti a úspěchu takové operace. Považoval bych ji za nešťastnou a politicky zcela zcestnou. Naštěstí k válce s Íránem tehdy nedošlo.


V polovině roku  2008 jsem v čele delegace ČSSD navštívil Izrael a měl jsem možnosti diskutovat s řadou izraelských činitelů a také vojáků. Velká část těchto lidí nás přesvědčovala o tom, že Írán je nebezpečný nejen pro Izrael, ale tím, že vyvíjí (mezikontinentální) rakety dalekého doletu, může být nebezpečný také pro Evropu. Považovali jsme tato sdělení Izraelců za pohádku z říše Tisíce a jedné noci. Konec konců do dneška Írán nemá ani jadernou zbraň a nemá ani rakety schopné operovat na tak velkou vzdálenost. Tedy pro Evropu není do dnešních dnů nebezpečný. A nevím, proč by vlastně chtěl být pro Evropu nebezpečný. Možná ve fantazii některých izraelských politických a vojenských činitelů, kteří by rádi zatáhli do konfliktu s Íránem i Západ. A samozřejmě na prvním místě se jedná o Spojené státy. Spojené státy v současné době poskytují Izraeli nepochybně vojenské informace a účastní se na eliminaci balistických raket letících na cíle v Izraeli. Írán i po neuvěřitelné likvidaci vojenských špiček země při prvním útoku Izraele (bez vyhlášení války) se vzpamatoval a zasahuje především vojenské cíle na území Izraele svými balistickými střelami, ale také drony a hypersonickými raketami. Vojenskou sílu této 90ti milionové země nelze podceňovat. Předchozí zkušenosti s Íránem svědčí o tom, že jakkoliv je režim ajjatoláhu v Íránu pro významné části obyvatel nepopulární, země se vždy semkla při  útocích z vnějšku proti agresorovi. Je dobře, že Izrael útočí především na vojenské cíle, ale samozřejmě vznikají i tzv. „vedlejší ztráty ",  jak se eufemisticky říká nevinným obětem z řad civilního obyvatelstva.

A totéž zažívá Izrael, když íránské raketové útoky směřující na vojenské cíle (např. ministerstvo obrany v Tel Avivu) i infrastrukturní cíle (rafinérie v Haifě) vedou rovněž k „vedlejším ztrátám" z řad izraelského civilního obyvatelstva.

Izrael ovládl oblohu nad Íránem. Podle všeho – soudě podle nezvýšené radiace kolem jaderných zařízení Íránu – nedošlo k přímému zásahu těchto zařízení, která jsou ukryta v hlubokém podzemí. K tomu, aby je Izrael zničil, nemá potřebné zbraňové systémy.

Další věcí je, jaké jsou skutečné zásoby íránských balistických a jiných raket a dronů, aby vystačily k vedení alespoň několik týdnů trvající války s Izraelem. Podle některých informací má Írán k dispozici až 20 000 raket. Některé zdroje tvrdí, že disponuje "jen" 3 000 až 5 000 raketami (!)....

 Z nichž část je prý umístěna v podzemních silech v horských oblastech nebo přímo v horských údolích, kam se izraelská bombardovací letadla těžko dostanou, protože by byla snadným cílem pro protivzdušnou obranu.

V každém případě telefonát mezi prezidenty Putinem a Trumpem ukazuje, že   tyto dvě velmoci se nechtějí nechat zatáhnout do konfliktu mezi oběma válčícími stranami. V.Putin nedávno podepsal dohodu o strategické spolupráci s Íránem, která se nepochybně zabývala mj. také dodávkou sofistikovaných ruských zbraňových systémů protivzdušné obrany Íránu.

To byl podle mého názoru jeden z faktorů, proč se Izrael rozhodl zasáhnout vojensky dříve, nežli budou tyto systémy dodány.

A druhý důvod je ten, že velmi pravděpodobně bylo blízko k uzavření dohody o íránském jaderném programu mezi Íránem a Spojenými státy. Izrael pochopitelně tvrdí opak. Pokud mají pravdu íránské zdroje, pak by izraelský útok na Írán postrádal jakýkoliv smysl.

Prezident Putin udržuje dobré vztahy jak s Íránem, tak s Izraelem a může tedy přispět, s podporou Američanů, k ukončení této zbytečné války. Tento konflikt, čím déle bude trvat, tím více bude patrnejší,  že je avanturistický. Což je rys příznačný pro všechny politické činy a vojenská rozhodnutí Netanjahuova kabinetu od 7.října 2023. Ale Írán je zjevně těžší soupeř a těžší vojenská váha nežli Hamás, Hizballáh, Íránské šíitské milice v Iráku či hutíové. Těžko si umím představit, že Netanjahu tento váhový rozdíl mezi váhami mušími a vahou těžkou,  nevidí. Možná mu jde pouze o to, aby ve válečném požáru, který lze jen těžko uhasit, se udržel co nejdéle u moci a zamezil tak svému trestnímu stíhání. A to jak izraelskými soudy, tak soudem v Haagu. 

Jiří Paroubek


Anketa

Překoná podle Vás koalice SPOLU v parlamentních volbách hranici 11% nutnou pro vstup do Sněmovny?