Lidský mozek je neuvěřitelně starý stroj, který se vyvíjel stovky tisíc let v prostředí plném hladu, námahy a nejistoty. V tomto světě bylo každé ulovené zvíře, nalezený plod nebo úspěšná spolupráce odměněna přívalem hormonů, které nám přinášely pocit radosti a uspokojení. Dopamin zažehával motivaci k dalšímu výkonu, serotonin vyvolával pocit klidu, endorfiny tlumily bolest a endokanabinoidy vytvářely stav uvolněné euforie. Tento biochemický koktejl byl přesně kalibrován na to, aby podporoval naše přežití.
Jenže dnešní společnost je úplně jiná. Nikdy v historii jsme neměli tolik jídla, pohodlí a podnětů na dosah ruky. Naše mozky přitom fungují stále podle prastarých principů. Co dříve vyžadovalo hodiny fyzické práce nebo dlouhý lov, lze dnes nahradit rychlým kliknutím, sladkým soustem nebo notifikací na mobilu. Ultra-zpracované potraviny dokážou aktivovat centra odměny mnohem silněji než přirozená strava. Sociální sítě chrlí nepřetržitý proud drobných odměn, které vyvolávají malé dávky dopaminu podobně jako hazardní hry. Alkohol, nikotin či jiné návykové látky poskytují ještě rychlejší a přímočařejší cestu k falešnému pocitu štěstí.
Tento posun je nejviditelnější u dětí. Zatímco dřívější generace nacházely radost v pohybu, hře a fyzické aktivitě, dnešní mladí lidé se mnohem častěji obracejí k obrazovkám a jídlu. Pohyb, který by měl spustit přirozený hormonální systém odměn, se pro obézní a sedavé děti stává nepříjemnou zátěží. Mozek si tak rychle zvyká na pohodlnější zdroje uspokojení a postupně zapomíná na radost, kterou přináší fyzická námaha. V kritickém období vývoje, kdy je mozek extrémně tvárný, se nastavují preference, které pak určují celý životní styl.
Důsledky tohoto posunu nejsou jen kulturní nebo sociální. Moderní výzkumy ukazují, že životní styl dokáže ovlivňovat i epigenetické nastavení, tedy to, jak se naše geny zapínají a vypínají. Není to změna samotné DNA, ale spíše jemné přepisy, které mohou být předávány dalším generacím. Pokud rodiče žijí v prostředí přejídání, digitálních závislostí a chronického stresu, nesou jejich děti nejen stejné návyky, ale i biologické stopy těchto podmínek. To znamená, že civilizační problémy se mohou stát zakódovanou součástí našeho biologického vývoje.
Výsledkem je zvláštní paradox blahobytu. Člověk má k dispozici všechno, co mu kdy chybělo – dostatek potravy, bezpečí, zábavu a pohodlí. Ale právě tato hojnost nás svádí k tomu, že opouštíme přirozené zdroje štěstí a nahrazujeme je rychlými a umělými podněty. Krátkodobě to může působit lákavě, ale dlouhodobě to ohrožuje fyzické zdraví, psychickou stabilitu i samotnou schopnost radovat se z běžného života.
Budoucnost lidstva tak možná nebude určovat jen technický pokrok, ale i to, zda se dokážeme naučit znovu využívat svůj mozek tak, jak byl původně nastaven. Pokud se k tomu nevrátíme, riskujeme, že se staneme civilizací závislou na rychlých dávkách falešného štěstí, zatímco skutečná radost zůstane ukrytá tam, kde byla odjakživa – v pohybu, mezilidských vztazích a schopnosti překonávat překážky.
Zdeněk Ertl