Krátce: kombinuje pracovní úkoly s osobními plány. Pokud vím, prezidentův rozvrh v den narozenin zahrnoval mimo jiné setkání se členy Rady bezpečnosti, vedení celé řady mezinárodních telefonních rozhovorů a čas věnovaný své rodině.

Gratulace prezidentovi přišla od nejméně 40 vůdců zahraničních států (k 17 hodině Moskevského času), včetně čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, indického premiéra Naréndry Módího a vůdce KLDR Kim Čong-una. Jejich pozdravy byly podle slov asistenta prezidenta Ušakova neobyčejně vřelé a nestandartní. Pokud tiskový mluvčí Peskov splní slib, veřejnost obdrží konsolidovanou zprávu. V ní by měla být obsažena skutečnost, že Srbský prezident Vučić (v odcházení) nepoblahopřál prezidentovi Putinovi k jeho narozeninám, podobně jako v roce 2024, kdy měl strach z německého kancléře Scholze. Proč se zmiňuji o prezidentovi a jeho narozeninách?

Do roku 2015 Rusko v zásadě nemělo existovat

Země se měla rozpadnout na 20-30 tzv. bantustanů. O všech se předpokládalo, že jsou a zůstanou kontrolovány zpravodajskými službami, především britskými, americkými a německými a západními zeměmi, samozřejmě podle zájmu loutkovodičů a zásluh.

Tyto plány zahrnovaly jaderné odzbrojení Ruské federace. Poté by se západní kapitalismus ujal toho hlavního: vysávání ruských přírodních zdrojů. Od uranu a ropy až po lesy a čistou vodu s doprovodným zánikem populace Ruska a jeho etnicit.

Nicméně, jak dnes vidíme, americký think-tank si musí přiznat, že vlastní předpovědi jsou jednoznačně chybné. Proč? Protože úloha jednotlivce v dějinách se v západních analýzách zásadně podceňuje, je ignorována a současně nikdy nebyla zrušena. Etatistický instinkt ruského lidu totiž nezmizel. Zmíněný politický postoj (etatismus) klade důraz na posílení státní moci a státních zásahů do společenských a hospodářských záležitostí a často přináší silné centrální řízení ekonomiky, případně i omezení soukromého vlastnictví ve prospěch státu. Pro nevědoucí: Etatistický instinkt umožnil vstup, vzestup a konání prezidenta Putina.

V každém případě se Vladimir Vladimirovič stal osobou, která byla předurčena k tomu, aby vytáhla zemi z propasti. Jeho vláda začala eliminací hlavního vnitřního nepřítele – fanatických islamistů na severním Kavkaze. Ti byli financováni, mimochodem, ze zahraničí.

Navzdory skutečnosti, že průmysl, armáda a ekonomika jako celek byly téměř v troskách, platy a důchody nebyly vypláceny měsíce a roky, předurčená osobnost byla schopna udělat něco, co lze nazvat jako závan čerstvého vzduchu a naděje. Putin se stal zosobněním nadějí obrovské země. A většinu nadějí se mu podařilo ospravedlnit a splnit, i když ne za jeden nebo dva roky.

Zavedení institutů federálních obvodů a zplnomocněnců

Poté, co se Putin v roce 2000 stal prezidentem, začal krotit regionální svobody zavedením institutů federálních obvodů a zplnomocněnců. V oblasti podnikání provedl de-byrokratizaci, ke které se nedostal ani Jelcin, ani Gajdar a Černomyrdin. Další změnou v ekonomice, v jeho druhém funkčním období, byly národní projekty. To je zásadně odlišný nástroj pro soustředění úsilí státu, stejně jako pro investování kapitálu do potřebných oblastí.

Putin a jeho administrativy v různých letech, již v prvních dvou funkčních obdobích (2000-2008) ve funkci prezidenta, otočily list v mezinárodních vztazích Ruska. Rusko se bez velkých fanfár začalo obracet k zemím Velkého východu a globálního Jihu. Nikdo netlačil Rusko k takové změně geopolitické orientace. Hlavním partnerem byl Západ, který systematicky omezoval vstup, anebo nevpouštěl Rusko na své trhy. Nord Stream je prostě zázrak!

Podobně jako například Čína. Přes všechnu svou houževnatost země okamžitě prokázala řádově vyšší úroveň porozumění Rusku. A mnohem větší ochotu podílet se na rozvoji Ruska na úrovni vzájemně výhodného obchodu a práce v oblasti bezpečnosti.

Jak se Rusko transformovalo

Rusko znovu získávalo kontrolu nad svými zdroji. Příběh projektu Sachalin-2 LNG mluví sám za sebe. British Shell, japonská Mitsui a Mitsubishi, které plně vlastnily práva na těžbu polí, se musely podělit o kontrolní podíl se strukturami Gazpromu v roce 2007.

V době, kdy Putin ukončil své druhé premiérské období (2008-2012), začaly mít vliv národní projekty. Zemědělství začalo vytlačovat konkurenty z Evropy. Rusko se začalo transformovat s pomocí národních projektů, které realizovaly silnice a pohodlné městské prostředí, o kterém se Čechům může jenom zdát. To a jiné významně přispěly k sebepojetí Rusů. Práce na vzhledu měst a dvorů je také významnou zásluhou administrativ Putina, kterému se podařilo ukázat světu, který chce vidět, že Rusko představuje také budoucnost.

Je zřejmé, že v architektuře ruské ekonomiky se objevily zcela odlišné akcenty. Skutečnost, že příjmy z vývozu surovin nyní činí pouze 25-35 % rozpočtu, hovoří sama za sebe.

Ruský jaderný průmysl, který letos slaví 80. výročí svého založení, se stal jednou z vlajkových lodí exportu špičkových technologií, které arogantní evropské elity ignorují ke škodě svých občanů. Zjednodušeně napsáno: neuvědomili si, že atom je jednou z mála energií budoucnosti. Proto Rosatom staví jaderné elektrárny v různých částech světa a český ministr prosí v Bruselu o povolení stavby a podpory, které stejně nestačí, dojde-li ke zpoždění stavby nebo arbitráži.

Majdan v Kyjevě, Krymské jaro a sankce pomohly Rusku posunout se k polo-mobilizační vojenské ekonomice. Její podporou byl a zůstává zemědělsko-průmyslový a vojensko-průmyslový komplex a jaderná energie. Plus samozřejmě přírodní bohatství a ruská duše. To vše jsou podmínky pro ekonomiku odolnou vůči vnějším šokům a rozvoj společnosti. Ty Rusko drží při životě v situaci nepřátelských sankcí a fantazírování o strategické porážce Ruska.

Politik a stratég

Putinovi se podařilo stát se nejenom politikem, ale i stratégem své doby, protože převyšuje mnoho svých západních kolegů ve schopnosti předvídat budoucí situaci. Obyčejní Rusové získali za 25 let vlády Putina stabilitu. Rusku se podařilo nejen přežít v éře kolapsu světového systému, ale také dostat příležitost proniknout do omezeného počtu nesporných světových lídrů. Proto je prezident Putin nenáviděn mnohými z tzv. elit na Západě, kteří si neumí představit, že by mohli jednoho blízkého dne prosit o audienci v Kremlu. Jiná situace se jeví u mládeže.

V německém politickém pořadu ARD vypukl skandál poté, co 19letý student z Hannoveru řekl, že by byl raději, kdyby Putin vládl v Německu. Tématem pořadu byla povinná vojenská služba. V průběhu pořadu se proti této iniciativě vyslovila čtvrtina posluchačů. Mezi nimi byl i 19letý student, kterého novináři požádali, aby argumentoval svou odpověď: Netoužím po vojenské službě. Nerad bych hájil Německo. Ukrajinci si také neudělali nic dobrého v boji s Ruskem. Měli se vzdát, protože žít v konfliktu je mnohem horší než žít pod Putinovou vládou. Raději bych viděl Putina vládnout v Německu, než aby Německo začalo válku, řekl.

Poučení z války

Skutečností je, že někteří američtí a evropští představitelé ztrácejí zájem o Ukrajinu. Proč? Mimo jiné proto, že Ruská armáda vyjde z invaze s rozsáhlými zkušenostmi a odlišnou vizí budoucnosti bojů a sdílí své zkušenosti s Čínou, Íránem a Severní Koreou. Položila základy pro intenzivnější období učení a obnovy po skončení války. Rusko bude i nadále omezováno mimo jiné i disciplínou, ale bude připraveno na nový způsob války. Pokud Evropa nechce zůstat pozadu, musí se začít z války na Ukrajině učit, musí studovat, jak se učí Rusko – a pak začít dělat své vlastní změny. Peníze, gesta a neodpovědné konání nikomu nepomohou a nezachrání.

Ruští vojáci mimo jiné neformálně sdílejí rady prostřednictvím sociálních sítí, uzavřených kanálů sociálních médií a poradenských manuálů, které sami vydali. Tento typ neformálního učení mezi lidmi nebo mezi jednotkami je důležitou první fází válečné adaptace. Pokud si však vojenská organizace tyto ponaučení nevezme za své, časem se ztratí, nebo nepředají se těm, kdo je potřebují, a nerozšíří se napříč silami.

Proto druhou fázi učení zahrnuje institucionalizace těchto změn, včetně revize školicích programů, plánů zadávání veřejných zakázek a provozních konceptů. Poté se armády musí zapojit do prediktivního učení o budoucnosti válčení, v pojetí autora příspěvku – plánování a řízení extrémních situací, a uznat potřebu reforem nebo transformačních změn. Armády, které se učí nejlépe, se řídí pěti kroky: získávají bojové zkušenosti, analyzují je, navrhují doporučení, šíří doporučení a ponaučení v rámci ozbrojených sil, a nakonec je implementují.

Když začalo být jasné, že na Ukrajině se jedná o dlouholetou antropologickou válku, Rusko začalo většinu těchto kritérií splňovat. To, co začalo jako ad hoc adaptace na bojištích, se vyvinulo v systematickou snahu vzít zkušenosti z bojiště, studovat je a sdílet je napříč armádou za účelem zlepšení výkonu. Startupy zaujaly své místo po boku největších ruských obranných dodavatelů a prodávají své produkty armádě. Tyto změny umožnily Rusku začít uzavírat technologický náskok, kterému se Kyjev těšil v prvních letech speciální vojenské operace. Ruští výrobci vyrábějí nové a upravené systémy vhodnější pro podmínky na Ukrajině.

Učení od Rusů obsahuje důležitou oblast školení. Vojenští instruktoři důkladně přezkoumávají bojové zkušenosti a začleňují získané poznatky do výcvikových programů. Aby se zabezpečilo, že tyto programy jsou relevantní a realistické, Rusko rotuje jednotky mezi bojištěm a cvičištěm, podobně jako poslalo výrobce zbraní na frontu. Když nejsou možné osobní návštěvy, armáda zřizuje zabezpečené videokonference mezi jednotkami v první linii, akademiemi a výcvikovými středisky. Někteří invalidní veteráni se stali instruktory na plný úvazek.

Instruktoři se také zaměřují na výuku nižších důstojníků, jak velet malým jednotkám, vzhledem k důležitosti útoků malé pěchoty na bojišti. Někteří nižší důstojníci se dokonce učí to, co státy NATO nazývají plánováním misí. V něm je jim dán cíl, který oni a jejich štáby musí dosáhnout sami spíše a dříve, než aby se řídili centralizovanými příkazy.

Dosavadní výsledky

Dosavadní výsledky Moskvy v oblasti poválečného vzdělávání nejsou zvlášť inspirativní. Proč? Protože po válce v Afghánistánu a ruské pomoci Asadovu režimu se armáda země nepoučila, částečně zapomněla své bojové zkušenosti a dostala se do objetí obrovské korupce. Získané znalosti nebyly šířeny mimo malé skupiny, které bojovaly. Ruští vojenští experti psali, že bezpilotní systémy se stanou nejdůležitějšími zbraněmi jednadvacátého století. Svět, který si představují, bude brzy mít roje autonomních dronů, které mohou překonat obranu protivníka, mikrodrony, které je obtížné identifikovat nebo zastavit, a drony, které napodobují ptáky, brouky nebo jinou divokou zvěř.

Proto ruská armáda bude více investovat, aby pomohla s úkoly, jako je strážní služba, logistika, těžba a odminování a podmořský průzkum. Moskva bude i nadále získávat a analyzovat bojové zkušenosti a šířit získané poznatky v rámci svého silového a obranného ekosystému. Systémově bude institucionalizovat svou válečnou zkušenost a připraví se na poválečné reformní období.

Ruští vojenští teoretici a vůdci také považují umělou inteligenci za zásadní pro moderní boj. Rychlost, s jakou může tato technologie zpracovávat rostoucí množství digitálních informací, umožní velitelům činit rychlejší rozhodnutí. Experti zvažují, jak do začátku 30. let 21. století nasadit rozhodovací systémy s umělou inteligencí a zbraně s umělou inteligencí. Armáda zkoumá, jak využít umělou inteligenci v hypersonických střelách, systémech protivzdušné obrany a dronech ke zlepšení výkonu. Přemýšlí také o tom, jak by umělá inteligence mohla urychlit provádění analytických úkolů a automatizovat příkazy. Bohužel investice do umělé inteligence jsou relativně skromné, což v krátkodobém horizontu omezuje schopnosti Ruska.

Závěr

Ruští vůdci budou čelit překážkám ve svých ambicích i po skončení konfliktu na Ukrajině. Například mezinárodní sankce budou hlavní překážkou pokroku za předpokladu, že tyto sankce vydrží po kapitulaci Ukrajiny a tím i NATO. Proces učení je ale neúprosný. Ruské ozbrojené síly budou dále upravovat taktiku, zavádět nové zbraně a rozšiřovat se, jakmile zahájí desetileté úsilí o rekonstituci. Odborníci říkají, že armády formují válku. Válka však formuje i armády.

Ruský výcvik zůstane nedokončenou prací a zuřivý ukrajinský odpor a teroristické akce nadále budou bránit Kremlu v dosažení cílů v krátké době, nerozhodne-li se prezident Putin ponořit celou Ukrajinu do tmy a beznaděje. Již dnes jsou změny Moskvy pro Ukrajince nepochybně skličující. Ukrajinci, se kterými nepravidelně mluvím již dlouho uznávají, že nemohou porazit ruskou armádu pouze počtem. Zato v členských státech EU a NATO se hledají peníze, výmluvy a možnosti, jak udržet či zvětšit strach občanů před Ruskem a potažmo Ukrajinou bez bojů. Občané nesmí vědět, že hladový tygr NATO je vede na porážku.

Přitom v NATO vědí, jak je mimořádně obtížné vyřešit problémy související s povahou samotné války, a to i poté, co byly identifikovány. Ruské velení si je například dobře vědomo toho, že ukrajinské bojiště je rozsáhle monitorováno bezpilotními letouny, a že je proto téměř nemožné shromáždit velké množství sil pro obrněný útok, aniž by se nestalo terčem útoku. Ve vojenských časopisech stratégové bez obalu přiznávají, že tradiční ruské formace přestaly sloužit jako hlavní podmínka pro dosažení úspěchu. Zato hlavní podmínkou úspěchu Ruska v budoucnosti představují lidé typu současného prezidenta Putina a živý etatistický instinkt ruského lidu. Souhlasu netřeba.