Svátek má: Ljuba

Komentáře

Nebát se a neztratit glanc!

Na počátku politické změny, kterou stále ještě, za opakovaných protestů Petra Pitharta, nazýváme revolucí, někdy dokonce „sametovou“, se většina nastupující politické elity téměř štítivě odtahovala od událostí roku 1968.


Zřejmě také proto, aby se nemusela zabývat událostmi šedesátých let, nebo alespoň posledního pětiletí  1963-1968, přičemž by musela většina z nich vysvětlovat, co kdo v této době dělal, a hlavně, co dělal po roce 1968. Nakonec se vše šťastně vyřešilo přijetím tzv. lustračního zákona, jakéhosi politického perpetua mobile, čerpajícího svou energii ze sebe. Ačkoli jeho pomocí se měly historické události poznávat a odhalovat, stal se nástrojem opomíjení a zamlčování.

Jednou z dnes zapomenutých vzpomínek na  jaro 1968 je krátké vystoupení Jana Wericha v ČsTV,  ve dnech, kdy na hranicích ČSSR již stály armády pěti zemí a čekaly na rozkazy sovětských politiků a generálů. Tehdy pronesl trochu archaickou výzvu, patosem a stylem se dovolávající Osvobozeného divadla z let před druhou světovou válku, kterou možná i většina pamětníků oněch událostí nepamatuje.

Bylo to někdy koncem června a starý, ale stále ještě filosofující klaun věděl, stejně jako mnoho jiných, že už je rozhodnuto,  že budoucnost nebude snadná, ale že se jí nemáme bát, protože, „kdo by se jí měl bát jiný než my?“ Ale hlavně, aby přes veškerá protivenství se lidé snažili neztratit lesk a nezapomenout na to dobré, co se tehdy přihodilo.

 V roce 1989, díky jedné reportáži francouzské novinářky, se pro změnu politického režimu v Československé socialistické republice  začalo mluvit o „sametové revoluci“. Milosrdný samet měl zakrýt skutečnost, že měla jen jednu, a to ještě vymyšlenou oběť, a že  s ní souhlasili mnozí, kteří neměli politické programy, ale nechtěli žít v zemi, kde se zdálo být všechno šedivé a tesilové.

Zvláštní je, že na sebe upoutali pozornost herci a divadla, kteří se podíleli na politice režimu, který jim za to poskytoval různé výhody, a že i tito relativně dobře odměňovaní, nejen penězi, ale i společenským uznáním, se rozhodli nesouhlasit.

Mezi letošním vzpomínáním nerůznějších profesionálních pamětníků se nějak vytratilo, že s heslem Nebát se a neztratit glanc! vystoupil na evropském fóru, arci ve své vlastní interpretaci, také  šéf dirigent České filharmonie Václav Neumann, který vyjádřil podporu petici Několik vět a ve Vídni prohlásil, že se do Prahy nevrátí dokud režim nepřestane své kritiky represionovat a dokud nebude nahrazen jiným.

Bylo to jen několik dní před 17.listopadem, ale jestliže se do té doby a pří vší úctě k pronásledovaným  od mladých lidí očekával nesouhlas nebo zaujímání radikálních postojů, pak vystoupení národního umělce a ve světě známého dirigenta, muže  téměř na konci své kariéry, požívajícího zejména  nepolitické vážnosti, a v kontrastu s přihlouplostí politiků, kteří si svou bídu neuvědomovali, dodalo nikoli jen odvahy, ale také lesku zaujetí opozičního postoje.

Nizozemská televize přijela tehdy  do Prahy natáčet interview a pořad o České filharmonii a díky tomu byla přítomna v pátek na Albertově, utíkala týž den večer z Národní třídy, natáčela v ztichlé Praze a dokonce zaznamenala vyhlášení stávky na DAMU a FAMU v pondělí ráno. Odjela aniž uvěřila, že se už něco v Praze děje.

Nezapomeňme připomenout, že pod heslem „Česká filharmonie nehraje, ale hovoří!“ přišli filharmonici jako jedni z prvních na Václavské náměstí, ještě před dělníky z ČKD a těmi, kteří soutěžili o místa na balkonu Melantrichu.

V následujících letech  nám sametová revoluce trochu zhrubla. Ti, kteří byli připraveni stát se revolucionáři revoluci začali konzumovat a nemusíme si dělat starosti, že jich po dvaceti pěti letech ubylo. Naopak, zdá se, že jich přibývá, stejně jako těch, jejichž životopis začíná rokem 1989. „Revoluce“ se stala reklamním sloganem a jejím jménem se nakupuje a vaří.

Můžeme proto dnes s úzkostí sledovat, jak se nejen Velká sametová, ale i ty ostatní v různých koutech světa, oblékají  do šaškovských barev a kostýmů, aby bylo možné je snadněji přeměnit v protiklad myšlenek, které je zrodily.

Jak je půvabné připomínat si Buldozerovou revoluci z roku 2000 v Bělehradě, po ní už jen Revoluci růží v Gruzii, Oranžovou na Ukrajině, Tulipánovou nebo Žlutou revoluci v Kyrgyzstánu, ve stejné době Modrou v Kuvajtu a Cedrovou v Libanonu, Zelenou v Íránu, nazývanou i jako Twitterová nebo Facebooková, podobně jako v Moldávii.

Fialovou revolucí zpočátku nazýval George W.Bush i revoluci v Iráku (2005), podobně poeticky – Jasmínová revoluce – se říkali státnímu převratu v Tunisku. Některé byly úspěšné, jiné nikoli, některé vyžadovaly statečnost, jiné jen připravenost,  ale málokterá, i přes svá „nápaditá“ pojmenování,  si dokázala uchovat lesk, o kterém kdysi mluvil Jan Werich.

I ta naše událost, kterou stále ještě mnozí chtějí v zájmu potvrzení své vlastní velikosti považovat za revoluci,  postupně ztrácela své jásavé barvy až došlo na slova, která zná každý divadelník a filmař, že „samet pohltil lesk“. A změříme-li moudrost, inteligenci a styl těch, kteří již odešli do minulosti, s těmi, kteří se chtějí zařadit do budoucnosti, není to nijak nadějné.

Zdeněk Zbořil