Vladimír Čermák: Nechci, aby má země válčila s Ruskem!

KOMENTÁŘ

Adresováno štváčům jako je Sobotka a ten  bývalý ředitel z bývalého armádního divadla.

7. srpna 2014 - 08:00

Byly doby, kdy jsem Rusy opravdu  nemusel.  Ostatně tak jako mnozí jiní, kteří jsme se ráno 21. srpna 1968 probudili sice do slunečna, ale i do lomozu přistávajících letadel a rachotících tanků s bílými pruhy. Později jsem se k tomu dni ve vzpomínkách často vracel.  Nerozuměl jsem tomu a  trvalo mi přes 40 let, než jsem tomu přišel na kloub. Napsal jsem pak o tom i odbornou studii  (Operace Srpen 1968).  Předtím  jsem měl   v sobě touhu  přijet v tanku na Rudé náměstí v Moskvě a rozstřílet jim  tam, co  se dalo.

Pak ale přišla perestrojka a začal  jsem  o Rusech zase přemýšlet  jinak, tak jako předtím. O Rusech jako o podobných chudácích, jako jsme byli my všichni. Degradování  moskevskými demagogy a ideology na masy, které  neměly  samostatně přemýšlet a hlavně jim měli sloužit. Byli tak krajně neschopní řídit svět,  dokonce i vládnout svému impériu, že byla pro nás všechny ostuda, když jsme začali tušit, co to vlastně bylo.  Bylo to ponížení,  žít pod jejich knutou.

Perestrojka mi vrátila pocit, že oni (Rusové) i my(Češi) jsme na stejné lodi. Nebyli to Rusové, kdo byli naši nepřátelé, ale tím nepřítelem bylo něco mezi Sověty a bolševiky. Hybrid, který se tam v r. 1917 dostal k moci a v roce 1991 zanikl. Nejspíše  něco, co Zdeněk Zbořil nedávno označil jako import odjinud.Trvalo mi  ale dalších patnáct  let, než jsem jako badatel zabývající se poválečným obdobím, který ke své práci potřeboval nejen ruské archivy s materiály ze sovětských dob, ale také diskutovat s tamějšími historiky, kteří také hledali vysvětlení toho, co se jim stalo, začal zase jezdit do Ruska. Už ne do země zla a koncentrované hlouposti, ale k přátelsky a ke spolupráci naladěné společnosti, která si ty hrůzy bolševismu prožila ještě o něco déle než my. 

Mnozí z  nich, stejně jako mnozí lidé u nás, mají však stále ještě s nedávnou minulostí  problém. Ani oni nechápou, kde vzaly  staré  sovětské kádry  tu drzost se znovu drát k moci. Přitom i u nás  pět polistopadových premiérů vlastnilo stranické legitimace. Když se k tomu připočteme i  ty, kteří  se v té době jako svazáčtí funkcionáři připravovali  ke kariéře vyrůstajíce ve stranicky  orientovaných rodinách, aby mohli vstoupit mezi nejrovnější z rovných, pak snad k těm, kteří zde po roce 1989 vládli, patřili téměř všichni.  Jsou od sebe nerozeznatelní.  U ministrů či jejich náměstků a podobných  pozic se to snad už nedá ani spočítat, tím méně u těch všech, kteří jim vytvářeli  zázemí.  O  poradcích, pomocnících a jiných, mocí posedlých lidí  nemluvě.  A kolik oligarchů má za sebou podobnou minulost!

Jinak řečeno:   ti samí,  klanějíc se ale již jiným modlám a vyznávajících  nové kulty,   stále  chtějí být u moci. Tvrdí   nám teď ale, že Rusové  a Rusko jsou nebezpeční.  Zrovna oni, kteří  mají ještě  často sovětské školy, o kamarádech-soudruzích ze starých časů nemluvě? Teď mluví o Ukrajině, rovněž  reliktu bývalého SSSR, jak  moc ji chtějí pomoci. Zemi, která byla rozkradena  a rozprodána v minulých dekádách snad ještě horším způsobem než Rusko či Česko. Zemi, která přestala být schopna vládnout sama sobě, tím méně se vyrovnat  s nedávnou i ještě starší  minulostí. 

Chtějí prostřednictvím médií, které si přivlastnili, v nás vyvolávat hněv proti Rusům  jako údajným viníkům této situace. Tedy proti těm, kteří trpěli podobně jako  lidé z jiných bývalých postkomunistických zemí mj. i proto, že uvěřili  tomu, co si říká Západ, že jim jeho experti  a strategie pomohou překonat minulost  a najít cestu k dobré budoucnosti. Jenže tou budoucnosti myslí jejich vlády jen dobrou budoucnost pro ně, ne pro  druhé lidi na Západě. Je to v principu  boj o poslední zbývající zdroje bohatství. Zbývá jich již jen málo, jen pro ty, kteří teď vládnou  a scházejí se kvůli tomu v Bilderbergu, v Davosu a na jiných místech.

Když jsem v Moskvě navštěvoval třeba archiv a knihovnu Centra zaruběžnych Russkich, což je instituce založená A. Solženicynem  na Tagance v blízkosti známých divadel, mohl jsem číst dokumenty i studie  pojednávající o strašné cestě  Rusů  při hledání vlastní minulosti. Bylo to zrovna v době, kdy se sem vrátil tzv. Děnikinův archiv a jeho tělo bylo pohřbeno na Donském kladbišči s jinými , málem už zapomenutými postavami z tohoto smutného období.  

Užasl jsem, jak nápadně byla a je podobná cesta Rusů při hledání své minulosti  a identity  se snahami Čechů, zvláště s těmi, kteří jako Palacký, Gindely či T. Bílek, aby  znovuobjevili to  z minula, co zde bylo před Bílou horou, a co mělo být navždy zapomenuto!  Našim Solženicynem byl v té době nejspíše - ale jen  hodně hodně přibližně - Jirásek. Kolik takových, někdy jakoby přehnaných asociací se vybavuje při srovnávání jejich a naší cesty a úsilí  k navázání přetržených trajektorií vývoje.  

Samozřejmě, že to v detailech bylo trochu jiné, ale jak to bylo zase někdy podobné? Jak jsme si s ruskou společností v tomto blízcí!  A teď,  pod naprosto průhlednými záminkami si lidé, kteří zde momentálně vládnou, často kříženci někdejších papeženců, kremelských sluhů, stupidů a jiných  kreatur dovolují štvát proti svazkům, které přetrvaly v obou národech i tak těžké období, jako bylo to sovětské?  Myslí si snad ten poďobaný  zpotvořený herec, že si pomůže, když poleze do zadku těm, kteří  v současné americké administrativě a v Langley tlačí na pilu tím, že vykládají své vymyšleniny o  tom, co se děje na Ukrajině či jinde?

Stejně jako podlézají těm, kteří  adorují  vrahy v izraelských tancích a letadlech, o těch, kteří jim poroučejí nemluvě  (o jejich zločinech  v Gaze je plný evropský tisk a televizní stanice  s výjimkou těch českých, z čehož je zřejmé, kdo je asi kontroluje a vlastní), Aby si zachovali jejich přízeň  a svůj žold,  jsou schopni nás štvát i proti Rusům. Třeba -jak říkají - přes Ras-Putina a jiné slogany.

Ani mně se Putin  ve všem svém konání a jednání nelíbí. Způsob, jakým integroval do Ruska Krym, nebyl zcela korektní. Mohl dát jasně  světu na vědomí, že jde o dočasnou záležitost, a že bude-li mít jednou Ukrajina legitimní vládu, která nenařizuje sestřelovat  civilní letadlo jiného státu přesměrované nad oblast, kde se válčí, a která nenařizuje svým bojůvkám  střílet civilisty v regionech, kde není schopná vládnout, protože ji tam považují za vládu banditů, mělo by se jednou znovu jednat o jiný status Krymu než je ten současný. Bude-li mír, schopná vláda a  tedy i blahobyt, je nesmyslné, aby se někde válčilo či přelo o kus země, zda má mít tu či jinou vládu. 

Nelíbilo se mi  ani to, jak si s Medvěděvem vyměňovali vrcholové funkce, i  když si můžu představit, že  poloválečný stav, k němuž dnešní svět zřetelně směřuje, asi vyžaduje dnes již nestandardní  postupy. Snad je  Putin a  spol. dostatečně soudný, aby věděl, že  se v budoucnu  svět i samotní Rusové  vrátí k této době, a budou ji schopni - s jistým odstupem - přehodnocovat.

Hlavně chci však vyjádřit názor, že nás  současní čeští představitelé nemají právo  zatahovat do konfliktu bůhvíkým a  bůhvíproč vyvolávaným. Rusové nejsou a nebudou naši nepřátelé, i kdyby se z toho třeba tihle "naši" … zbláznili.

Vladimír Čermák



Anketa

Zúčastníte se červnových voleb do Evropského parlamentu?

Ano 71%
transparent.gif transparent.gif
Ne 15%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 14%
transparent.gif transparent.gif