Do praktického tématu, co si počneme s lidmi, kteří už k nám do Evropy přišli (a není možné jejich osud nechat jen na zemích, jako jsou Itálie a Řecko), se mísí odtažité úvahy: z religionistiky (zda je umírněný islám možný), demografie (zda nás imigranti převálcují počtem narozených dětí) či politologie a propagandy (kdo může za rozvrat v Libyi a Sýrii).

Takto lze pokračovat do nekonečna. Abychom nestříleli na několik cílů najednou, vezměme jedno téma, které lidi děsí. Je to problém konfliktů, které zažívají hostitelské země, modelově Francie a Velká Británie, s druhou generací imigrantů. Zatímco rodiče přišli s úmyslem pracovat a vydělávat peníze, jejich děti do moderní západní společnosti nezapadly, žijí na předměstích, jsou nezaměstnané a frustrované. Stávají se tak snadnou kořistí radikálů, kteří je naočkují ideologií a představou účasti na domněle svaté válce jim dodávají sebevědomí.

Může se něco takového stát u nás? Lze fabulovat, že za stejných podmínek a se stejnými lidmi by se to opakovat mohlo. Jenomže to nejsou stejné podmínky a stejní lidé. Spolehnout se jenom na přesuny peněz a nechat vzniknout ghetta s jejich subkulturou či nekulturou, kam se okolní obyvatelé bojí vkročit, je odstrašující případ. K tomu ale dojít nemusí, protože není důvod opakovat staré chyby.

Pokud je někdo přesvědčen, že lidská přirozenost je stejná, jenom ovlivněna místními společenskými a kulturními podmínkami - byť někdy dosti silně -, nebude volat po absolutní izolaci a vytváření nějaké evropské „pevnosti“. Je třeba vytvořit systém, kdy příchozí poznají náš jazyk, naši kulturu a získají potřebnou kvalifikaci. Bylo by jistě snazší, kdyby na nás při rozdělování „vyšli“ zrovna křesťanští uprchlíci. Jen není jasné, jak bychom vysvětlili, proč zrovna naše světská země chce křesťany, když by tentýž nárok mohl vznést kdokoli jiný.

Pokud někdo soudí, že islám je cosi jako ďábelská posedlost, nepřistoupí potom na žádné rozumné řešení. Bude opakovat své stereotypy a svým fanatismem začne připomínat lidi, proti kterým bojuje. Údajní bojovníci za naši kulturu nemají, jak se podle jejich projevů někdy zdá, kulturu vůbec žádnou. Rozhodně se nevyrovnají mnoha muslimům, kteří by chtěli modernizaci a demokratizaci svých zemí a trpí kvůli tomu od islamistů nebo končí v exilu.

Evropa prožila různá stěhování národů a je třeba si uvědomit, že výsledkem je svět, ve kterém žijeme. Je to proces, kterému nezabráníme; můžeme ho jen ovlivňovat. Pravidlo zlaté střední cesty platí i tady. Můžeme a máme se bránit nelegálnímu překračování hranic, infiltraci potenciálních teroristů a snažit se situaci řešit ještě na samotném území Afriky. Jenomže to všechno má své meze a nějací lidé k nám stejně přijdou. Je v souladu se zdravým rozumem si to připustit.