Nikdo nás k ničemu nesmí nutit, nikdo od nás nesmí nic očekávat. A tak si myslíme, že je přece jedno, s kým a jak žijeme. Nikomu nejsme odpovědni, za nikoho neodpovídáme. Tak to aspoň na první pohled vypadá. Proto je třetina mladých single, čtvrtina nemá žádné sexuální zkušenosti, polovina populace žije nesezdaně a každé druhé manželství se rozvádí.

Jenomže ve skutečnosti se to má docela jinak, jak si ukážeme v tomto zamyšlení. Tak předně skoro nikdo neumí být sám. Toužíme po společnosti, po těch, kteří by nám rozuměli a sdíleli s námi dobré i zlé. Nikdy v minulosti neměli mladí lidé tak velký problém se seznámením. Nikdy dřív jsme přitom neměli tolik seznamovacích aplikací, tolik koučů, tolik terapeutů a vztahových poradců. Nikdy dřív jsme jich tolik nevyužívali, a to nám s nimi dnes pomáhá i umělá inteligence (mimochodem velmi efektivně, rychle, okamžitě a zdarma). Nikdy dřív jsme kvůli samotě, depresi, deziluzi a vztahovým krizím nezneužívali tolik psychofarmak, nepoškozovali se, nezkoušeli jsme páchat sebevraždy. Tak vypadá odvrácená strana svobody a odhozených společenských konvencí.

A teď k té lži, která říká, že k soužití nepotřebujeme oddací list. Největším rozdílem mezi manželstvím a nesezdaným soužitím není právo, které naprosto odlišně upravuje vztahy v manželství, ani přítomnost matrikáře, bílé šaty, družičky a svatební dary. Největší odlišností je rozhodnutí. Kdo vstupuje do manželství, ten se rozhodl, že s tím druhým chce být navždy. Rozhodnutí nastartuje v těle a v mozku chemické procesy, které ovlivní naše budoucí chování. Kdo se rozhodne, ten lépe snáší nepohodlí, za což jsou odpovědné dopamin, serotonin a oxytocin. Tyto hormony pak způsobí, že svazek nastartovaný rozhodnutím a potvrzený při obřadu veřejným příslibem před shromážděnou rodinou a před svědky, je pevnější, trvanlivější a my se staráme o to, aby dlouho vydržel.

Nesezdané soužití žádné trvalé rozhodnutí nevyžaduje. Je to živelný proces a svazky nelze statisticky zkoumat a vyhodnocovat právě proto, že jsou nestálé a proměnlivé. Nejprve ona u něj dvakrát týdně přespí. Pak třikrát týdně. Pak si přistěhuje zubní kartáček a náhradní kalhotky. A teprve pak, možná, dospěje k rozhodnutí, že není třeba si držet dva byty. Jenomže jak je jednoduché se s někým sestěhovat, tak je i jednoduché ho opustit. Nesezdaná soužití vznikají živelně a stejně živelně i zanikají. A na rozdíl od manželství si nikdo není ničím jistý. Ani postojem, ani rozhodnutím, ani stanoviskem toho druhého.

A jistě je mezi nesezdanými i mnoho nevysloveného. Jeden by rád z neformálního svazku učinil ten oficiální. Jenomže ten druhý se nechce vázat. Anebo miluje méně. Nebo si chce nechat zadní vrátka, kdyby přišel někdo lepší. Mnohdy o těch věcech ani nejde mluvit. Zejména když holka, co by se ráda vdala, před lety přesvědčovala partnera, že oddací list je jen cár papíru, který právě ona coby holka moderní nepotřebuje. To se teď těžko berou dávno vyslovená slova zpět.

O tom, jak odlišně se právo dívá na manželství a na nesezdané svazky, jsem psala v minulém pojednání . A kdo to nechce vidět, je to jeho škoda, i když na to jako obvykle nejvíc doplatí nejslabší kusy – ekonomicky slabé maminky malých dětí. Zásadně odlišné je v manželství a v nesezdaném partnerství hospodaření s financemi, jak o tom informuje čerstvý výzkum Sociologického ústavu Akademie věd . Manželé mají mnohem častěji společný účet a vzájemnou povědomost o výši příjmů. Nesezdaní partneři si ponechávají své prostředky a vzájemně se o jejich výši neinformují. To je v rozporu s teoriemi, které hovořily o postupném sbližování nesezdaného soužití s manželstvím v zemích, kde jsou kohabitace široce rozšířeny. Naopak rozdíly svědčí o selekci už na počátku: do manželství vstupují specifičtí lidé s konkrétními představami o partnerském a rodinném životě. Častěji vzdělanější s movitější.

Aktivisté se mohou vášnivě rozčilovat na jinými statistikami, ale stále platí, že děti narozené v manželství lépe prospívají ve škole i zdravotně, jejich vztahy se méně často rozpadají, méně často mají konflikty se zákonem a v životě jsou obecně úspěšnější. Manželé se dožívají vyššího věku než nesezdané dvojice, rychleji se zotavují z nemocí, vykazují méně depresí. Manželství lépe kumuluje rodinný kapitál a ve výčtu pozitiv by se dalo dlouho pokračovat. Sňatek je prostě bezpečným přístavem, ať si to o této instituci myslí či vědí ti, kdo do ní vstupují, nebo to jen tak podvědomě tuší. Proč jinak stále každá dobrá vánoční pohádka končí svatbou?

A pak tu máme tu zrádnou lehkost rozpadu. Nejste-li sezdáni, stačí se rozejít textovou zprávou a odstěhovat se k novému partnerovi. Žijete-li v manželství, kvůli rozvodu dnes ani nemusíte chodit k soudu. Ze všech stran na vás útočí „dobré rady“ – nevaž se, odvaž se, když ji miluješ, není co řešit, přece mu nebudeš do smrti otročit, přece jí nebudeš celý život ustupovat. Zvedl na tebe hlas, a ještě se k tomu mračí? Je to toxický partner a ty máš přece právo být absolutně šťastná. Prostě odejdi a najdi si někoho jiného. Přece si ještě chceš do konce života něco užít. Tak vznikají nové rodiny složené z dílků těch starých. 

Patchworkové rodiny jsou dnes běžným typem soužití, v nichž žije stále více dětí . Na první pohled vše vypadá báječně, moderně, americky. Nevyhovuje ti současná rodina? Tak si pořiď jinou! Děti, rodiče, přátelé – ti všichni si zvyknou. Děti budou mít víc domovů, víc babiček, víc dárků, víc sourozenců. A vy získáte nové zážitky. Jenomže právě že vůbec. Patchworkové rodiny přinášejí více starostí než radostí.

Děti musejí pendlovat mezi rodiči a jejich domácnostmi. Nikde nemají pevné místo, nikde nemají domov, což se násobí střídavou péčí, která je dnes standardním typem výchovy dětí. Jenomže někdo si musí pamatovat, v které domácnosti zůstaly školní potřeby, plyšák na spaní, lyžařská souprava či povinná literatura. 

Dospívající přitom potřebují vlastní kout, který je jen jejich. Jeden jediný, nelze je obden střídat. Noví partneři si do rodin přinášejí nové zvyky, nové výchovné metody, nová pravidla stolování, trávení volného času, hospodaření s penězi. Máte dost síly na neustálé vyjednávání? Unesete ty tlaky, odlišnosti, žárlivosti, napětí? A děti mají najednou sourozence, o které nestály a s nimiž nechtějí být v jednom pokoji ani jezdit na dovolenou. Jich se na nové partnery nikdo neptá. Oni musejí ty vetřelce akceptovat.

Ani pro ty dospělé to není jednoduché. Kdo se přistěhuje do domácnosti za milencem, ten musí přijmout a naučit se jeho zvyky. Dveře pokojů je třeba zavírat. Okna se otevírají jenom na noc. Do konvice se lije jen tolik vody, kolik se spotřebuje na čaj. Nevolá se přes dva pokoje – nejsi už na vesnici, ale ve městě. Proč nakupuješ tolik jídla, že jej nejsme schopni sníst? Tohle je plné umělých přísad – to už nekupuj, nechci to jíst. Takhle svíčkovou moje bejvalka nedělala…

A to jsme se nedostali ke kamarádům, kterým každý rozchod zkomplikuje situaci. Koho teď mají zvát na oslavy? A co když si nemohou zvyknout na vaši novou přítelkyni? Tu starou měli radši, znali ji přece mnohá desetiletí. 

Láska mezi lidmi kvete v každém věku. Klidně se můžete zamilovat v padesáti i v sedmdesáti letech. Jen to sžívání je mnohem složitější než ve dvaceti. V šedesáti je váš život plný algoritmů a zvyků, kterými jste si obložili život. Ve čtvrtek chodím vždycky do hospody. A ona v pondělí ke kamarádkám a v úterý ke kadeřníkovi. Ráno mě nebuď. Do postele nechodím před půlnocí a ponožky na sex nikdy. Čekali jste, že budete pořád spolu, protože k čemu je jinak vztah, když už vidíte, že se konec blíží. Ale ona má vnoučata a chce je vidět každý víkend. Myslel jsem, že víkendy budeme trávit spolu. Jenomže ona je chce hlídat, zatímco já bych jel někam jen s ní na výlet. Myslela jsem, že budeme spolu chodit po horách. Ale jemu se už nechce, protože ho bolí kolena a kyčle.

Frustrace je rozčarování z nenaplněného očekávání. Na všechny problémy nových soužití se stejně nepřipravíte, i kdybyste to všechno ze všech stran promýšleli a byli si jisti, že jste tolerance sama. Lépe je možná příliš neočekávat. Neplánovat. Netlačit na pilu. Pozorovat, jaké vlny jsem rozčeřil jen tím, že jsem vstoupil. Neškodit a neubližovat, zejména dětem. A být pokorný k životu i k těm, kterým jsem možná jejich očekávání zničil. K těm, kterým jsem ublížil. Že jsem nevydržel ve vztahu a že jsem je opustil. Není totiž větší bolesti než z opuštění.