Každý čtenář by mohl ve výčtu svých obtěžujících věcí pokračovat. Svět by byl určitě lepším místem, kdyby všechny ty nepříjemnosti zmizely a my měli jen libé zážitky. To je ale jen zbožné přání, protože skutečný život je vždycky občas otravný, náročný a obtěžující. Žádná pohádka.

To je ovšem jen první stadium. Následuje druhá fáze: odhodlání těch správných pionýrů, že špatný svět je třeba změnit a lidi převychovat. Z veřejného přiznání se stane klacek, kterým je třeba mlátit a vyhrožovat zbytku světa: to ty ubližuješ neviňátkům! Už nikdy nikomu nesmíš nadávat do tlouštíků, ani se nesmíš dcery zeptat na vnoučata, ani nemůžeš prohlásit, že se ti nelíbí tlustá břicha, protože dotčené to obtěžuje a osobně se jich to nemile dotýká. Dalším stadiem je pokus škodlivé jednání zakázat, a když se nová legislativa neprosadí, je třeba alespoň přesvědčit veřejnost, že chování některých nekorektních individuí je bagatelizováním velkých křivd.

A najednou se každodenní realita nazvaná „tohle mi vadí“ promění na snahu o omezení slova a umlčování, o zákaz některých postojů či dosud běžných způsobů chování. Jakmile totiž přiznáte, že „vám ale zrovna tohle nevadí“, sesypou se na vás aktivisté i progresivistická média a trvají na tom, že zlehčujete, že podporujete nenávist a ubližujete těm, co s tím původním obviněním přišli.

Inu, hezky se nám ta budoucnost vybarvuje. Už žádná pohádka, ale děsivý totalitní svět, v němž je třeba souhlasit s každou módní blbinou a mlčet.