Když se v roce 2008 dostala k asyriologovi Irvingu Finkelovi z Britského muzea malá hliněná tabulka se šedesáti řádky klínového písma, ukázalo se, že obsahuje mimořádnou verzi starověkého příběhu o potopě. Text patří k tradici o Atrachasísovi a pochází ze starobabylonského období, přibližně z první poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem. Největší překvapení přinesl popis záchranného plavidla. Nebyla to dlouhá loď podobná pozdějším představám Noemovy archy. Podle textu měl Atrachasís postavit plavidlo na kruhovém půdorysu, gigantickou verzi koráklu, tedy kulatého říčního člunu známého v Mezopotámii po tisíciletí. Finkel výsledky svého rozboru podrobně zveřejnil roku 2014 v knize The Ark Before Noah.
Text začíná varováním hrdinovi Atrachasísovi. Bůh Enki, v akkadských textech také Ea, mu radí opustit dům, vzdát se majetku a postavit loď, aby zachránil život. Následují neobvykle konkrétní stavební pokyny. Dochovaný text výslovně mluví o tom, že loď má být nakreslena podle kruhového plánu a její délka a šířka mají být stejné. Plocha základny měla dosahovat jednoho ikû. V převodu používaném Finkelem to odpovídá přibližně 3600 metrům čtverečním. Pokud bychom tento údaj vztáhli ke kruhovému půdorysu, vycházel by průměr plavidla zhruba na 68 metrů. Stěny měly být vysoké přibližně jeden nindan, tedy kolem šesti metrů.
Nešlo tedy o běžný člun, ale o mytickou konstrukci zvětšenou do monumentálního měřítka. Právě kruhový tvar ale dává v mezopotámském prostředí kulturní smysl. Kulaté korákly, později označované například jako quffa, se na řekách v oblasti dnešního Iráku používaly ještě ve 20. století. Starověký vypravěč tak nevymýšlel zcela neznámou technologii, ale obrovsky zvětšil typ plavidla, který lidé kolem Eufratu a Tigridu dobře znali.
Tabulka je překvapivě technická. Popisuje tisíce podpěr, desítky dřevěných žeber, provazy spletené z rostlinných vláken a rozsáhlé použití bitumenu. Bitumen byl v Mezopotámii běžným stavebním a izolačním materiálem. U lodí vytvářel vodotěsnou vrstvu a text jej předepisuje pro vnější i vnitřní stranu plavidla. Uvnitř měly vzniknout také oddělené prostory či kabiny. Nešlo tedy pouze o obrovskou otevřenou mísu plovoucí na vodě, ale o konstrukci rozdělenou pro lidi, zásoby a další náklad.
Další pozoruhodný detail se objevuje v závěru dochované části textu. Atrachasís podle tabulky nechává do lodi vstupovat divoká zvířata „po dvou“. Podobnost s pozdějším biblickým vyprávěním je nápadná. Neznamená však, že by tabulka dokazovala existenci historické Noemovy archy ani že lze jednoduše určit přímou cestu, kterou jeden konkrétní text přešel do druhého. Ukazuje ale, že motiv katastrofální potopy, vyvoleného zachránce, velkého plavidla a záchrany zvířat existoval v Mezopotámii dávno před sepsáním dochované biblické tradice.
Ark Tablet nepřinesla důkaz o skutečné potopě ani návod k nalezení historické archy. Její význam je jiný. Zachycuje jednu ze starých mezopotámských podob příběhu, který se po staletí měnil a později se objevil také v Eposu o Gilgamešovi a v hebrejské Bibli. Zároveň ukazuje, jak silně lidé přizpůsobovali své příběhy prostředí, ve kterém žili. Babylonský autor znal kulaté říční čluny, provazy z rostlinných vláken, dřevěné konstrukce a bitumen. Když si představoval loď schopnou zachránit život před obrovskou záplavou, použil právě tyto známé technologie, pouze je zvětšil do fantastických rozměrů.
Proto je zavádějící říkat, že vědci „objevili skutečný tvar Noemovy archy“. Mnohem zajímavější je skutečnost, že máme téměř čtyři tisíce let starý text, který ukazuje, jak si podobnou záchrannou loď představovali lidé dávné Mezopotámie. A jejich archa nebyla dlouhá dřevěná loď s přídí a zádí. Byla to obří kulatá loď z provazů, dřeva a bitumenu.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Sources of Early Akkadian Literature – Atraḫasis MB Flood, The Ark Tablet; 2. British Museum – The Ark Before Noah: Decoding the Story of the Flood; 3. Time – Irving Finkel: Noah, the Ark Story Before the Bible; 4. The Guardian – Babylonian tablet shows how Noah’s ark could have been constructed
