Na člověka, byť žil životem slušným a poctivým, ale skromným a obyčejným, lidská pospolitost ale bohužel velice rychle, a to ve svůj zřetelný neprospěch, zapomíná. A již v relativně krátké době od smrti, snad jako kdyby dotyčný ani nikdy nežil a neexistoval.

    

   

Tím jedním z aktuálně nejkřiklavějších kultů osobnosti, jehož projevy jsou české společnosti poslední desítky let, uměle a domnívám se, že v tomto ohledu naštěstí již stále méně úspěšně, implantovány, je velebení tragikomické postavy našich dějin - Václava Havla a celého procesu jeho ne-politického působení.

    

   

Pozorný člověk musel zbystřit již tehdy, když se exprezident s obtížně skrývanou touhou po moci a také majetku, člověk, který socialistické zřízení třídně nenáviděl, podepsal pod prezidentský slib, který začínal slovy: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu.“

   

   

K dalším sociopatologickým jevům, které se za prezidentování Václava Havla společností až obludně rozšířily, patřil klientelismus. Nositelé jeho kultu, často ale jen kamarádi z „mokré čtvrti“, poté metastázovali do všech významnějších státních a společenských funkcí, bez ohledu na jejich profesní praxi či dosaženou kvalifikaci. A právě tito „kultovní světlonoši pravdy a lásky“, finančně podporováni privatizačními zbohatlíky, se stále ještě dnes snaží udržet u moci, škodit a nadále přepisovat novodobé dějiny. Bohužel pro ně, mnozí lidé si realitu nedávné doby stále ještě pamatují a proto nepřestávají „vymývat mozky“ alespoň mládeži.

        

   

Smutek za Václavem Havlem tedy mějme jako za člověkem, příslušníkem lidského druhu, ale prosím, nikoliv již za Havlem, jako velice neúspěšným, nepoliticko-politickým manipulátorem a „mužem mnoha tváří“!