Téze, které na ní pronesl, včetně požadavku na bezpečnostní záruky od USA a NATO vysely již delší dobu ve vzduchu a nebyly ničím fundamentálně novým. Dvacet dva let je prezident Putin u moci.  Nestačilo ani jedno ani druhé výročí k tomu, aby anglosaští a evropští politici, analytikové nabízející veřejně výsledky své práce a oficiální média se naučily naslouchat a slyšet.

Dodnes v té či oné formě předem zmínění sdělují veřejnosti, že neví, co drží Putina u moci, co a jak myslí a čeho chce dosáhnout. V hlubině duše si přejí, aby odešel z Kremlu a z politické scény. Přitom skuteční analytici, operativní důstojníci (od slova důstojnost) a paradoxně velká část obyvatel vědí, že se tak děje kvůli odvlečení pozornosti, ze strachu, pokrytectví a na lži založeném konání politických elit. Až po prosincové (staro-nové) žádosti Kremlu týkající se bezpečnostních záruk USA a NATO pro RF se elity probudily. Telefonují a létají do Moskvy, snaží se Kreml a veřejnost přesvědčit o svých dobrých úmyslech a potřebě diplomatického řešení. Jinými slovy: žít a konat po staru. To ale již není možné. Proč?

Putinem přednesené teze na mnichovské konferenci10. února 2007, které jsem si opět poslechl před psaním příspěvku, změnily postoj Západu k ruskému prezidentovi i k zemi samotné. Teze způsobily šok, protože začaly bořit přesvědčení tehdejších západních vůdců založené na sebeklamu: dědic Jelcina je ultra-liberální osobou, která vede na kolena postavené Rusko a bude tomu tak i nadále. Vůdci, poradci a analytici naslouchali tezím, ale neslyšeli, co jim nesou.

V srpnu 2008 gruzínští vojáci neměli chuť válčit, a je jedno, proč.  Saakašvili se přepočítal, když se spoléhal na pomoc NATO. Pouze staroznámí harcovníci, prezidenti Polska a tří pobaltských států během konfliktu odletěli do Tbilisi vyjádřit podporu. Vojensky Gruzii nepomohl nikdo. Dnes v roce Tygra si mohu představit, že dojde-li k chirurgickému zásahu RF na Ukrajině a media ukáží první stavební výkopy pro občanské stavby po bombardování vojenských bází, vojáci ztratí chuť bojovat, vzdají se a tzv. boj Ukrajiny se bude transformovat do sabotáží, terorizování chudých obyvatel a formy podobné partizánskému boji. Proč?

Letos poprvé po dvou letech se uskuteční Mnichovská bezpečnostní konference osobně. Plánovaná je na 18 - 20. února 2022. Neúčastní se jí prezident Putin. Ví dobře, že mluvit k těm, kteří neumějí naslouchat a slyšet, žijícím ve starém myšlení, umírajících představách a světě fundamentálních změn, nedává smysl. Účastníkům konference tím posílá zprávu, že v Moskvě nic nového, bulavy jezdí a stopky, ukazující na blížící se konec hodiny pravdy, nelze zastavit.

Pan prezident se měl totiž dávno ptát a požadovat vysvětlení téměř tříměsíční délky transportu analýzy vzorku z Ruska do Švédska a odtud do Pekingu. Měl by vědět, že zapojovat právníky v době války, je podobné jako požadovat od impotentního plnění manželské povinnosti. Selský rozum ale nelze očekávat u žádného ze současných privilegovaných byrokratů. Pozdě bycha honit, pane prezidente! Jste tak i tak přinejmenším spoluviníkem a proto kandidátem na odchod z funkce bez materiální a nemateriální kompenzace. Protože se ale zázraky nedějí a lidé jsou nepoučitelní, připomínám trochu z historie NATO, které bude plnit příští týden Mnichov.

Kdo ví něco málo o přípravě summitů, může potvrdit, že komuniké obvykle připravují a vyjednávají velvyslanci. V případě NATO, v Bruselu. V dubnu 2008 se však odborníci nemohli shodnout. SRN, Francie a řada dalších byly striktně proti Ukrajině a Gruzii jako kandidátům se zelenou na vstup do NATO. Proč? Uvědomili si, že by to bylo vlastně poprvé, co šlo o přijetí částí bývalého SSSR. Pobaltské státy byly zvláštním případem z hlediska RF. Problém dělala delegace USA. Ta trvala na svém, pravděpodobně proto, že prezident Bush řekl gruzínskému prezidentovi Saakašvilovi něco, co ho drží do dnes při životě a veřejnost dodnes neví.

Letos, po volbě nového vedení MSC zdůraznil, že nová generace musí převzít vedení předního světového fóra pro debaty o mezinárodní bezpečnostní politice: Jsem potěšen, že jsem našel nástupce v Christophu Heusgenovi, který po mnoha letech jako poradce pro zahraniční politiku ve federálním kancléřství a poté jako velvyslanec OSN v New Yorku je výborně propojen po celém světě a je ceněn jako odborník. Heusgen (1955), známý tvrdý kritik RF ve vládě ex-kancléřky Merkelové, vyjádřil svou vděčnost za důvěru, kterou do něj vložila správní rada: Těším se na vzrušující úkol v čele Mnichovské bezpečnostní konference. Je mi velkou ctí přijmout odkaz Ewalda von Kleista, nezapomenutelného zakladatele "Wehrkunde", Horsta Teltschika, důvěrníka Helmuta Kohla a Wolfganga Ischingera, který za posledních 13 let rozvinul MSC v nejdůležitější fórum pro debaty o zahraniční, bezpečnostní a obranné politice na světě… Nebudu dále citovat. Připomínám pouze čtyři klíčové referenční body pod otazníkem v předvečer MSC a 50 výročí oficiálního zahájení helsinského procesu v červenci 1973. Potvrzení nebo obnovení 1) Helsinského závěrečného aktu (1975), 2) Pařížské charty (1990), 3) zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku 1997 a 4) uvědomění si, že tzv. Německá Ostpolitika byla úspěšná, protože byla výsledkem v podstatě tiché a neveřejné diplomacie.

Nevím, jaký bude výsledek MSC příští týden. Nevím, zda prezident Putin dá během zimních olympijských her zelenou pro provedení chirurgické operace na Ukrajině, jak opakovaně hlásí Biden, Bloomberg a podobní. Nevím, jaký je důvod pro sobotní urgentní telefonický rozhovor prezidentů Putina a Bidena na jeho vyžádání. Vím ale, že o evropské bezpečnosti bude rozhodnuto bez nás. Centrálním úkolem evropské a tím i české zahraniční politiky by proto mělo mj. být jasné sdělení veřejnosti, že dnes nejde vůbec o Ukrajinu, ale o spojenou nádobu, kterou představuje bezpečnost Ruska a bezpečnost Evropy s Ruskem. Pochybuji současně, že účastníci MSC vezmou po jídle, pivu a vzájemném ujištění na vědomí předem definovaný cíl. Souhlasu netřeba.