Svátek má: Ivana

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Plavba k zemi, kde se dá dobře žít

Motto:"Koupím malý a levný ostrůvek vhodný pro Robinsona. Zn.: obyvatel malé země ve střední Evropě“


Je mnoho ostrovů a ostrůvků, kde by našinec se sklonem k osamělému způsobu existence mohl nalézt útočiště. Daleko nejzajímavější z nabídky na trzích s „politickými“ nemovitostmi, včetně těch virtuálních, jsou asi  ostrůvky positivní deviace (dále jen ostrůvky).

S tímto pojmem se dalo setkat už v 80. letech, což svědčí o tom, že již v této době byly k mání, resp. že již byly objeveny (ostrovy Utopie byly objeveny podstatně dříve). Pravděpodobně byl u nás tento termín převzat z dobové západní společenskovědní literatury. Jméno jeho „vynálezce“ ani pozadí vzniku někde na tehdejším Západě zapadlo do neznáma. Pamatuji, že ve slovenské „savce“ (Akademie věd) na prognostickém pracovišti, kde jsem tehdy působil, bylo poměrně široce užíváno. A také v Zemanově semináři na Novotného lávce se s tímto termínem dalo občas potkat. Dokonce i v dobovém tisku se dal najít. Oficiálně byl překládán jako „prostor, kde se něco děje jinak, tedy odchýleně, než bývá zvykem, ale přitom nikoliv nesprávně. Tedy positivně“. V tehdejším režimním slangu (alias ptydepe) to znamenalo, že se v tomto prostoru mohlo něco dít jinak, než se oficiálně smělo, resp. se o určité věci dalo jinak přemýšlet a někdy i konat. Ani normalizátoři to nepokládali ale za něco zcela nesprávného, spíše za tolerovanou deviaci, resp. malou odchylku od tehdejší reality. V době začínající a pak i prudce se vyvíjející perestrojky to mělo svůj význam. Umožňovalo to především hledat jiná alternativy tehdejšího vývoje.

Snad právě proto si někteří z tehdejších protagonistů polistopadového dění představovali, že změny, k nimž tehdy začalo docházet, jsou kontrukcí, z níž se vynořují právě takové „ostrůvky“. Nebyly a nemohly být. V  případě transformačních fenoménů šlo o „ostrůvky“ jen jakoby. Podstatou 90. let nikdy nebyl řádný předpřipravený projekt větších a někdy ani menších změn. K žádné „velké společenské transformaci“ nikdy nedošlo (autor vydal v r. 2012 studii „Operace Listopad 1989“ v Našem vojsku, kde své názory na tuto dobu podrobněji vyložil). U nás ani v jiných postkomunistických zemích. Ani nemohlo dojít. To, k čemu lze přirovnat tehdejší zvraty a proměny, nebyla nějaká předem připravená velká změna. Dalo se to spíše přirovnat k tomu, čím prochází člověk, který byl vychováván jako muž, zkoušel se chovat jako muž, až zjistil, že se cítí být spíše ženou, a začal se oblékat a chovat jako žena, aniž mohl či chtěl něco se svojí fyzickou dispozicí udělat. Prostě TRANSVESTITA.

Polistopadový vývoj nebyl ničím jiným, než příběhem společnosti, která se v té době ještě považovala za „socialistickou“ (výsledky některých šetření z počátku 90. let svědčí o tom, si významná většina - snad 90 % - z nekomunistů (!!) si neuměla představit jiný další vývoj). Od samého počátku šlo tedy o transvestitskou seanci. Mnozí nevěděli a dokonce ani netušili, co to znamená, když se 28. prosince 1989 V. Klaus vrátil ze zasedání Koordinačního centra OF a prohlásil v kruhu svých známých něco ve smyslu „ Jdeme na to. Teď budeme budovat kapitalismus, nic jiného nám nezbývá“. Nevěděli také, že tvůrci „polistopadového kapitalismu“ (uvozovky jsou zde zcela na místě) měli jeden velký problém. Nikdo z tehdejších  obroditelů nové společnosti totiž ani netušil, co to tehdejší kapitalismus vlastně je. To se dovídali postupně během toho, co se z nich stávali  budovatelé nového řádu (čti: začali se chovat jako transvestité). Bohužel, jejich učiteli měli být lidé jako Kotas, Kožený a jiní navrátilci ze západních zemí. Většinou šlo o ty, kteří tam neuspěli. Proto to dopadlo tak, jak to pak dopadlo. Mezi zdejšími oligarchy alias kmotry, kteří řídí své loutky mezi politickými prominenty (pravými i levými), jsou proto ti samí lidé, kteří se dostali už před rokem 1989 do kategorie „pohotových kádrových rezerv“. Anebo – jsou-li mladší - by tam byli dříve či později zařazeni. Ovšem jen v případě, kdyby se Listopad nekonal v r. 1989. Dostali by se tam ale o pár let později pod vedením nového generálního tajemníka ÚV KSČ  M. Štěpána, kterým měl být „zvolen“ v květnu 1990 na řádném sjezdu KSČ. Své místo mezi novou nomenklaturou by našlo i pár nových tváří z řad dospívajících dětiček (Gottwald prý pro ně používal termín „dětišče!) těch, kteří zde vládli. Tedy těch, které ještě nestihly před  r. 1989 vstoupit do Strany. Stejně tak by mezi nimi byli i členové nově obrozené Národní fronty, v jejímž čele by nejspíše našla prostor pro uplatnění i Strana disidentů. K vytvoření (nikoliv však k vyhlášení!) této strany ve Straně mělo dojít podle neověřených informací 13. 12. 1989, když byla podepsána klíčová dohoda o spolupráci mezi dozorujícími strukturami SSSR a těmito lidmi, což měl mj. stvrdit svým podpisem vedle Havla ještě žijící P. Pithart).

Vraťme se ale na chvíli ještě zpět k těm „ostrůvkům“, o nichž se ve svém inauguračním projevu zmínil koncem zimy M. Zeman.   

Aktuální otázkou je, zda se „ostrůvky pozitivní deviace“ začnou objevovat v nabídce českých politických realitek, což je eufemismus pro různé subjekty na politické scéně nabízející lidem své zboží. Nota bene v zemi, o které se někdy mluví spíše jako o spálené zemi, kde nic nového a pro společnost prospěšného dlouho neporoste. V poměrně krátké době to bude moci potvrdit sám autor výroku o potřebě těchto ostrůvků. Není sporu, že i v české společnosti vystavené po roce 1620 postupně jak černé (která trvala ve své extrémní podobě v letech 1620-1781 více než jeden a půl století!!), tak hnědé či rudé (jsou lidé, kteří mluví i o modré) totalitě ještě mohou být skryté rezervy a potenciály k jejich vznikání. Mezi našinci stále ještě existují jedinci plní entuziasmu, kteří v mezích svých možností a kompetencí jsou schopni takové ostrůvky vytvářet. A také na tom pracují. President svým rozhodnutím o Rusnokově pověření sestavit novou vládu možná dává i těmto lidem příležitost k rozšíření zatím velmi malých ostrůvků tohoto typu (připomínajících spíše ostrůvek v rybníce Vajgar).

Bude-li jich více, vznikne soustroví a později snad i země, kde se dá dobře žít. Jinak, než jak žijeme dnes. Ovšem jen za předpokladu, že tyto ostrůvky nebudeme muset sdílet s těmi, kteří naši zem dovedli do současného stavu. Tedy s údajnými pány Čistými (resp. s jejich ženskými protějšky), bez kmotrů a podvodníků z plzeňských práv, jejichž skutečná identita role (ale i celá jejich geneze) se zatím ztrácí v mlze chimér. Tedy bez těch, kteří za toto všechno nesou odpovědnost. Lze ale vůbec něco takového během trvání této nové vlády aspoň nastartovat v  krátké době, kterou na to nový premiér má? Lze kormidlo lodi, která k těm ostrůvkům v dálce směřuje nastavit tak, abychom se tam jednou mohli vylodit?

Je to něco jako sázka do loterie. Češi ale sázejí rádi. Možná i to je důvod, proč si dnes více než polovina z nich myslí, že jsme na té správné lodi a podle průzkumů (o nichž se moc neví, jak se dělají) věří novému establismentu. Můžeme se ptát ale i jinak. Byla či nebyla volba Zemana presidentem vyjádřením důvěry v něj i v lidi v jeho okolí, že umí koráb jménem Česko (nejde o tanker přeplněný hodnotným olejem ani o loď s kontejnery s cenným zbožím, spíše o už dost opotřebovanou rachotinu) vůbec uřídit? Jsou lidé jako p. Rusnok schopni oslovit zmíněné entuziasty, anebo se bude orientovat jen na více či méně reycyklovatelné „ojetiny“ z dřívější politické scény? A dokázal by to vůbec někdo z těch původních sedmi prezidentských uchazečů dělat jinak? Předáním kompetencí Rusnokovi se prezident své odpovědnosti ale nezbavil. Navíc nese i odpovědnost za pana Rusnoka.

Nezávidím Rusnokovi jeho práci. Těch, kteří by se chtěli spolu s ním dostat na kapitánský můstek aspoň na těch pár měsíců, není málo. Víc než jinde zde ale platí, že je sice mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Jsem rád, že někteří z těch, co jim už byla tato pozice nabídnuta, odmítli. Lidem jako politolog Fiala bych nedokázal věřit. Co ostatně očekávat od lidí z této tak vágní a profláknuté profese? Nikdy jsem nezaslechl ani náznak toho, že nyní již bývalý ministr školství má nějakou vizi ohledně vzdělávání či vědy, a že by se tím na určité úrovni někdy zabýval. Přitom jde o ten nejzákladnější materiál pro konstrukci ostrůvků positivní deviace.

Nejspíše budou v nové vládě lidé, kteří s něčím takovým jako vize budou mít problémy. Nikdo je k tomu nevedl, nepřipravil, jde vlastně o samouky (nebude to nakonec vláda samouků?). Stačilo by, kdyby to byli lidé, kteří by měli mezi svými blízkými spolupracovníky lidi schopné se dívat dopředu. Dvě úřednicko-odbornické vlády v minulých polistopadových letech (ta Čalfova, co skládala slib ještě do rukou Husáka, měla být vlastně také odbornická, i když se jí říkalo vláda národní záchrany)  měli v čele nedávné komunisty. Možná, že Rusnok je v tomto ohledu ne sice zcela čistý, ale možná čistější než pan Čistý. Možná je to dobrá volba. Pan Čistý podle dnes se objevujících svědectví, byl sice nenápadný, spíše průměrný, ale uměl se vždy přizpůsobit. To kandidáti členství ve Straně uměli ovšem také, ale někteří mohli vystřítlivět. V každém případě  by měl nově jmenovaný předseda vlády o sobě v tomto ohledu něco včas říci. Nestačí mi, že je přítel presidenta. Očekával bych také od investigativně se chovajících novinářů médií i to, aby zjistili, kde a jak byl vychováván, jak je to s jeho rodinou, s výchovou a politickou minulostí. Nebo snad již nejsou?  

Nejde o kádrování. Rusnok a jeho lidé jsou teď veřejnou osobou nejvyššího ranku. Neměl/i by se vystavovat možnému vydírání. Riziko, že se začnou objevovat kompromateriály, je větší, než si myslí. Samozřejmě se objeví, a když nebudou pravé, tak budou zfalšované, ale budou. To už je pravidlo zdejších politických her. Co očekávám od lidí v pozicích jako je on, je především aktuální (to slovo je zde dost podstatné!) nezávislost, nestrannost a také odbornictví. Tedy tři vzájemně propojené kvality. Jakékoliv snížení standardu v tom či jiném kritériu znamená, že se místo vlády směřující k ostrůvkům positivní deviace objeví na kapitánském můstku smečka těch, u nichž - až jejich tři či více měsíců slávy skončí – se opět ukáže (tak jako v té poslední squadře), že jsou to samí neodborníci z oborů, které s jejich pozicemi nemají nic společného, s diplomy z jiných oborů, s bakalářskými diplomy a s maturitními vysvědčeními. To sice samo o sobě nemusí být nic špatného, ale ke vstupu na kapitánský můstek by to nemělo stačit.  A už vůbec ne k tomu, aby byli společně schopni vytvořit kvalifikovanou představu, jak se tato společnost má vyvíjet dále.

Takový program do budoucna již měl být dávno vytvořen i těmi, kteří chtějí být uznáváni za její reprezentanty poté, až skončí tato nová, ale jen provizorní vláda (k programu této vlády na dobu určitou ještě bude čas se vrátit, až jej pan Rusnok předloží v podrobnější versi zahrnující nejen krátkodobé cíle). To se týká sociálních demokratů, kteří se léta tváří jako opozice, ale v něčem stále připomínají jen shluk lidí, kteří by rádi vládli, akorát nevědí jak a hlavně proč. Díky tomu, že jistý druh filtru přístupu k moci (co nejkvalitnější, tedy i nejvyšší možné vzdělání, a také schopnost vytvořit relevantní koncepci) ve velkých společnostech stále většinou ještě funguje, nedošlo k haváriím, po nichž bychom mohli skončit - než doplujeme k oněm ostrůvkům - v nafukovacích vestách bez naděje na záchranu.

Vladimír Čermák