Jsou lidé, kteří mají doma šuplíky různých medailí a řádů, diplomů s čestnými doktoráty a jinými uznáními, které „nasbírali“ tím, že se dostali na pozice, kde to patří k přidané hodnotě. Často jde o barterový obchod. Já dám medaili tobě, ty dáš jinou mě. Tak se to stalo třeba na sklonku Klausova presidentského období při výměně ocenění za rozdělení Československa s jeho slovenským protějškem Gašparovičem. Přesto reakce na tento kšeft byla mírnější ve srovnání s tím, co následovalo poté, když V. Klaus přebíral Truman-Reaganovu medaili svobody udělenou neziskovkou Victims of Communism 8. října ve Washingtonu. Zkusme se ale zamyslet nad příčinou takového rozdílu.

Klaus tušil, nebo spíše měl vědět, jakou odezvu tato akce v Čechách vyvolá. O Nadaci památníku obětí komunismu mnoho lidí v Čechách ani netuší, že existuje. Nevědí, proč zrovna nějaké Američany z nějaké nadace oběti komunismu zajímají, a už vůbec netuší, proč vybírají a oceňují občana jiné země za zásluhy v boji proti komunismu. Nejspíše vůbec také netuší jak mnoho zdejších lidí nemá Klause v oblibě, ostatně stejně jako neměli rádi jeho předchůdce. A jaké tedy vyvolá haló v domácí veřejnosti uznání člověku, kterého před Listopadem nikdo s výjimkou velmi úzkého okruhu přátel a známých ani neznal. Navíc osoby, jejíž jméno se neobjevilo v seznamu podpisů pod různými manifesty, deklaracemi namířenými proti komunistické moci. Téměř nic nepublikoval, a pokud ano, tak si toho opět až na pár jedinců nikdo nevšiml. Navíc mohl jezdit za železnou oponu, vystupovat tam na konferencích, měl slušný příjem a jiné znaky charakteristické spíše pro režimem chráněné jedince než naopak.  

Přesto to tito Američané udělali, a nesdělili srozumitelně ani proč. Tím méně je zdejším lidem známo, proč se tak rozhodli po aférách s chilským perem či s plošnou amnestií osvobozující usvědčené zločince a jiných podobných akcí, což vedlo nejen tzv. veřejnost, ale i vrcholné orgány jako např. Senát ČR k vyjádření silného nesouhlasu s jeho působením ve funkci na konci jeho prezidentury. Dnes je v ČR spíše problém najít ty, kteří si k němu zachovali dobrý vztah.

Velká část našinců netuší samozřejmě ani to, proč tolik Američanů považuje boj za lidská práva a svobodu ve světě za prioritu všech priorit s ohledem na jejich máslo na hlavě v jejich vlastní historii. Nejde přitom o 19. století (genocida Indiánů, otroctví černochů v jižních státech atd.), ale o Quantanámo, Abú Graib a jiné zcela nedávné i současné americké průšvihy. Z tohoto pohledu je ochota amerických nadací udělovat něco jako Truman-Reagan medaile lidem jako Klaus ovšem srozumitelnější. Udělují je rádi, protože si myslí, že tím udělují poctu i sami sobě. Medaili svobody, a navíc medaili spojenou s titulem bojovníka proti komunismu, přece nemůže udělovat nikdo jiný, než hlavní ochránce svobody a bojovník proti komunismu. Tedy USA. Klaus a ti jiní, co podobnou medaili dostali, jsou pro ně jen tím, kdo zase při přejímání takové medaile z vděčnosti za poctu vychválí je, tedy Američany, za zásluhy o něco, co tak zcela nesporné není.

Zdejší kritici, jejichž úvodníky a komentáře v kontextu s předáním zmíněné medaile Klausovi média zveřejnila, zaujali negativní či pochybovačné postoje. Nelze vyloučit, že některé z nich mohly být Klausovi i příznivé (obsáhnout celé spektrum médií není snadné), ale lze pochybovat, že by jejich vydavatel, pokud by to nebyl zrovna Institut V. Klause, riskoval další odezvu. Tito skrytí i otevření oponenti jakoby přitom ale zapomněli, že cenu nedostal doma. Snad proto se dotazují současných prominentů KSČM na jejich hodnocení Klause jako jejich údajného odpůrce. Tedy právě těch, kteří mu dali rozhodující hlasy při presidentských volbách.

Zase se připomínalo to, že nepatřil ve své době k těm „statečným a odvážným“, kteří nakonec svrhli bolševika na Národní třídě (možná si to sami v duchu nemyslí, ale jsou ochotni to všude a vždy tvrdit). Na to jim V. Klaus zcela právem odpověděl, že bojovat proti režimu se dalo i jinak. Jestli tím ale myslel třeba to, jak organizoval odborné semináře v České bance, či vedl diskuse s M. Zemanem na jeho seminářích na Novotného lávce, tak to trochu přehnal. Ten, kdo se jich občas zúčastnil, může potvrdit, že šlo v nejlepším případě o tolerovanou resistenci v mezích tehdejších zákonů. J. Hašek by jej bez problémů převzal do své Strany mírného pokroku, pokud by v této době ještě tato strana i Hašek sám fungovali, samozřejmě v rámci NF.

Zcela jinou a docela zajímavou otázkou ale je jak (a také zda) se Klaus zasloužil o rozšíření prostoru pro občanskou svobodu po 17. 11. 1989. Tedy o skutečné „osvobození se od komunismu“. V tomto - dosud probíhajícím - procesu přitom naprosto selhal někdejší disent. Ten samý, který se považuje za jediného správného bojovníka proti komunismu. Jestliže americká nadace měla ale při svém zvažování nominace Klause právě toto na mysli, pak stojí za to zvážit, proč se k předání ceny odhodlala.

Lze to totiž dát do souvislosti s rozhovorem, který měl někdejší premiér federální vlády a zastupující prezident J. Stráský s redaktorem Hospodářských novin  8. 3. 2013. Rozhovor i reakce Klause i jiných „klausovců“ i „neklausovců“ (jen vybraných) na tento nanejvýše podnětný, v jiných médiích než ryze ekonomicky zaměřených se ale neobjevivší text, byl znovu zveřejněn v útlé publikaci „Dnešní polemika o včerejší privatizaci“ vydané pod číslem 3 v tomto roce v Institutu Václava Klause. V rozhovoru nazvaném „Co Klaus sám necítí, nikdy neposlechne“ J. Stráský, dlouholetý přítel, spolupracovník a důvěrník Klause se trochu překvapivě dotkl citlivé a zdánlivě staré problematiky týkající se 150 milionů Kč objevivších se na účtu ODS po privatizaci telefonních sítí (případ Telecom), o tehdejších nočních schůzkách vedení této neopartaje a dalších následcích, včetně tzv. Sarajeva nemluvě. Hlavně však zde byla vzpomenuta strategie tohoto nyní legitimizovaného bojovníka proti komunismu spočívající v tom, jak se pod vedením Klause hledala cesta, jak nechat lidi (rozuměj úzce vymezenou kastu jim a jemu blízkých lidí) zbohatnout. A také to lze dát do souvislosti se zločinci z MUS, kteří jako zločinci byli nedávno odsouzeni ve Švýcarsku za svinstva, které pod jejich gescí byla tehdy (ale v jistém ohledu i předtím a potom) páchána. Je pozoruhodné i to, že tato kauza, která fakticky kriminalizuje minimálně část privatizačních akcí z 90. let (nejspíše však celou privatizaci jako celek), je zdejšími médii usilovně degradována na marginálii, včetně postavy 86letého Belgičana Jasquese de Groote. Tento zločinec z kauzy vyvázl s pokutou (byl mu navrhován, nejspíše vzhledem k věku jen podmíněný trest). S jeho osobou je spojeno nanejvýše zajímavé propojení kausy MUS s finanční světovou oligarchií. Zmíněný Belgičan patřil v 80.-90. letech, když se v tehdejším Československu pod gescí V. Klause rozjížděla privatizace se všemi svými pro i proti, k nejvyšším špičkám Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Svědčí o tom i jeho pozoruhodná akademická kariéra spojená s odchovem současné finanční elity i jeho četná vyznamenání. Také však k tomu patří i zmínky o jeho propojení na Goldman Sachs International, která v té době připravovala (již před rokem 1989) privatizační megaprojekt Ruska, resp. Sovětského svazu. Lze se právem ptát, jakou roli v tom všem hrál de Groote, a jakou roli pak v tom hráli i ti, kteří připravovali a řídili údajné nastolení zlodějského kapitalismu ve východní Evropě. To je problém, se kterým se střetne každý, kdo se zabývá či bude zabývat otázkou, proč zde krachla tzv. transformace, i jakou roli v tom sehrál právě On sám, V. Klaus. Samozřejmě i to, jakou souvislost to má s výše zmíněným udělením medaile Klasusovi. Nejde snad právě o tohle?

V médiích je nanejvýše obtížné hledat materiály, které by umožnily porozumět pravým motivům americké nadace. Tím méně i skutečným zásluhám Klause samotného o oslabení minulého režimu. O jeho klíčové roli jak v nastartování, tak v destrukci transformace české společnosti asi ale nepochybuje nikdo, kdo se jen trochu o tuto problematiku zajímá. Od poloviny 90. let se ale projekt transformace, který nikdo nežádoucí mimo nejužší Klausův okruh (možná i kromě něj samého) v jeho původní versi vcelku tehdy ani potom neviděl, rozpadl. A dokonce ani později o něm v této podobě nebylo slyšet. Nikdy jej zde nikdo nepřipomínkoval, tím méně pak schvaloval. Místo něj pak přišla adhockracie. Tedy permanentní improvizace, v níž lidé jako Klaus vzhledem ke svým pozicím, kontaktům a rolím zaujali vůdčí postavení. V druhé polovině 90. let, o dalších letech ani nemluvě, to šlo ode zdi ke zdi. Nelze si být zcela jist, zda lze tyto Klausovy minulé aktivity banalizovat, zda tam neprokázal určité kvality (vedle řady naprostých selhání). Lze se ale asi shodnout na tom, že tento samolibý egocentrik nese značnou odpovědnost za dnešní stav společnosti. Tedy společnosti, kde se úzké skupině zbohatlíků žije skvěle, poměrně početné skupině se jistě vede lépe než se jim vedlo před Listopadem (což zase v porovnání se standardem života v západnějším Západu není až tak moc). Významná skupina našich spoluobčanů se ale tzv. propadla. Ti všichni měli tvořit dohromady – ale už delší dobu netvoří – českou občanskou společnost. Svobodnou, nezávislou, rozvojeschopnou a spolupracující komunitu.

Lze se asi shodnout - a různé pokusy o zhodnocení aktuálního stavu české společnosti zakomponované do základních idejí volebních programů to také potvrzují – že něco takového neexistuje. Dávat to za vinu jednomu či několika jedincům, byť zaujímali v tomto státě nejvyšší pozice, nemá smysl. K výkladu příčin i možných následků tohoto vývoje nejspíše ještě nedozrál čas. Nicméně ze symptomů tohoto podivného vývoje-nevývoje lze vyvodit závěr, že k překonání starého režimu, tedy i k nápravě škod způsobených komunismem, ještě zdaleka nedošlo. Za zásluhy o boj proti komunismu v Čechách v podobě oceňování s tím spojených schopností ze strany polistopadových prominentů, by se proto ještě neměly rozdělovat medaile. Pokud si za něco bývalý president, předseda parlamentu a premiér zaslouží od Američanů medaili, pak snad jen za to, že otevřel dveře dokořán finančníkům a jiným vnějším uchazečům o ovládnutí české společnosti (včetně těch, kteří byli komunistickým systémem vyvlastněni, často se slušným odškodněním, kteří se přesto považují za oběti českého komunismu). Tedy bez náležitého dohledu, bez toho, že by se přínosy i rizika privatizace někdy analyzovaly a příp. i korigovaly. V tomto ohledu by byla nominace Klause korektní a on by si pak tuto medaili plně zasloužil. Neměla by se ale jmenovat medaile svobody, ale medaile za zásluhy o rozkradení této země.

P.S. : Jako autor nedávno zveřejněného (na www.prvnizpravy.cz) komentáře „Nevoliči spojme se“ jsem zkorigoval své stanovisko k volbám. Půjdu k volbám a budu volit ČSSD se všemi výhradami, které jsem v komentáři k programu i k chování jejích funkcionářů sdělil. Samozřejmě se budu snažit přispět k vykroužkování jejich zásadně pro mě nepřijatelné jedničky na pražské kandidátce. ČSSD budu volit jako menší zlo. Nechtěl bych nést spoluodpovědnost za to, že svým nehlasováním usnadním přístup do parlamentu asociálním a nevlasteneckým subjektům usilujícím o moc v tomto státě. Budu doufat, že se v dalším vývoji ČSSD jako strana dokáže zbavit svých stávajících mínusů a že v případě, že získá přiměřenou převahu v parlamentu i ve vládě navzdory své dnešní zjevné bezkoncepčnosti a dezorientaci prosadí cíle, které umožní zablokovat pravici, která žádnou pravicí není.