V průběhu celého vývoje člověka nám pomáhá obstarávat potravu, uspokojovat naše další potřeby, včetně obrany a útěku před napadením atd. Zároveň nám také přináší pocity uspokojení i radosti.  

Pohyb je také nejčastějším ukazatelem zdravého vývoje malých dětí – „už pase hříbata, už se posadil, udělal první krůčky, přeskočil potok, udělal kotrmelec…“. Malé děti, stejně jako většina živočišných mláďat, se často dají do pohybu jen tak bez cíle, žene je vnitřní, historicky i geneticky determinovaná potřeba. Z pohybu dětí mají radost nejen ony samy, ale i jejich dospělí rodiče.

Celé dějiny lidské společnosti dokazují, že naši předkové přikládali pohybu a pohybové gramotnosti v mnoha jejích podobách obrovský význam. Ještě za mých mladých let byl pohyb nejčastějším způsobem využití volného času, chodili jsme ven a provozovali různé pohybové aktivity. Dnešní doba nabízí nebývale mnoho dalších možností využití volného času, hodně z nich mají však velmi pasivní podobu. Myslíme si dnes, že už pohyb nepotřebujeme? Nepropadejme této iluzi!

Co očekávají rodiče, když vybírají pro své děti vhodný sport? Chtějí u dětí probudit a upevnit touhu se aktivně hýbat, nebo se už cítí být rodiči světových a olympijských šampionů? Máme větší zájem o sportování jako součást zdravého životního stylu, nebo o vrcholové sportovní výkony?

Naše tradiční sportovní kluby, oddíly apod. připravují děti a mládež k co nejlepšímu zvládnutí té či oné sportovní disciplíny s cílem být nejlepší. Jakmile se ukáže, že daný jedinec není pro to či ono sportovní odvětví talentovaný, není u něj předpoklad, že bude vynikat, ztrácí o něj trenéři zájem. Ale i méně talentované děti mají většinou zájem sportovat, střídají tedy různé sporty, aby většinou v novém klubu za nějaký čas zažily to samé: „nejsi talentovaný a nebudeš vynikat, je nám líto, ale s námi už nemůžeš trénovat“. Po několika takových nezdarech, zklamáních, je pochopitelné, že děti ztrácí o organizované sportovní aktivity zájem, některé prostě více láká samotná podstata pohybu a z něj plynoucí radost, nechtějí dělat sport jen s vidinou vrcholových výkonů a medailových úspěchů. Ti, kterým pohyb zásadně schází, se přiklánějí k individuálnímu sportování (což ostatně dokazují průzkumy v posledním desetiletí), kdy si mohou sami rozhodnout, kdy, jak a s kým budou trénovat, bez ohledu na míru talentu či jiných pro vrcholový sport nezbytných předpokladů, ale velká skupina dětí a mládeže se sportováním prostě skončí a na pohybové aktivity rezignují… Je to v pořádku?

Je ale otázkou, jak jsou tyto dvě provázané součásti sportu početné a jak jsou či mají být státem podporovány. Má stát více podporovat vrcholový sport, tedy několik talentovaných jedinců, nebo naopak velký počet sportovců, kteří sice Českou republiku sportem ve světě neproslaví, ale vypěstují-li si celoživotní lásku k pohybu, přispěje to pozitivně k upevnění jejich zdraví i osobnostnímu rozvoji a vytvoří si předpoklady stát se kvalitními a prospěšnými členy společnosti.

V těchto souvislostech jsem velmi rád, že ve Sdružení sportovních svazů České republiky jsme v posledním období úbytek členské základny dětí a mládeže nezaznamenali, právě naopak. Věřím, že je to úspěchem a zároveň největší odměnou pro většinou dobrovolné trenéry a sportovní nadšence, kteří atraktivní sportovně technické vyžití v našich sdružených svazech nabízí a každodenně realizují.