Detaily chybí, včetně informací o tom  jak dlouho  má taková služba trvat, v jakém věku  ji mají mladí lidi vykonávat, za jakých podmínek a především bez zveřejnění byť jen základní koncepce, tedy i toho k čemu a proč bude  tento poměrně nákladný nápad sloužit. To  by však mělo veřejnost znepokojovat nejvíce. Jinými slovy: není vyloučeno, že nějaká představa o tom, k čemu by to bylo dobré,   vůbec  na českém ministerstvu obrany neexistuje.  S tím souvisí jiný problém: pokud takový projekt se  rodí někde v útrobách ministerstva obrany,  aniž o tom ví někdo   z těch, kteří mají  jeho činnost  ve sféře zákonodárné i výkonné moci  kontrolovat, pak je to velmi, velmi nebezpečné. Nechat  lidi, kteří tam pracují bez dohledu na rozpracování   myšlenky povinné vojny, nechť na tom bez jakékoliv kontroly  civilních orgánů pracují, a pokud  tato idea opravdu  vznikla právě tam, je extrémní riziko pro nás všechny.

V zásadě  nejde - s výjimkou zapojení mladých žen – o nic výjimečného v našich dějinách ani ve světě. Při pátrání po svém rodokmenu jsem se  dostal k některým zachovalým dopisům mé praprababičky, která jednomu ze svých synů vystěhovavších se tehdy do Ameriky psala o situaci v 60. letech  19. století, kdy se  povinná vojenská služba  pro mladé muže zaváděla.  Umožnilo to tehdy starému Rakousku mobilizovat lidské zdroje pro nadcházející střet s tehdejším Pruskem.  Brzy na to praprababička svému Lojzkovi už jen psala o  vojenských přípravách na tento střet, které uvedly  celý region do očekávání věcí příštích. Není na škodu tuhle  historii připomenout.  Samozřejmě, že svěříte-li  takovou monstrakci do rukou   gumám, jak se také tradičně říkalo slangem vojenským mozkovnám,  určitě nepůjde  v první řadě o něco, co by si našinec přemýšlející  o katastrofální situaci ve vývoji současné mladé generace  představoval  jako užitečné či dokonce i dobré pro tuto mládež. Jen naiva by si mohl myslet, že jim půjde o takové věci jako podpora:

• Snížení nezaměstnanosti mezi mladými lidmi a dopadů, které zásah  tímto problémem má na jejich myšlení a chování

• Změnu některých negativních trendů populačního růstu,  kdy uzavírání prvních manželství již překonává hranicí třiceti let  u obou partnerů, a tzv. nullipary (prvorodičky) rodí své děti rovněž v průměru ve věku kolem 30 let. Lze totiž očekávat, že možnost vyhnout se povinné vojně ve věku mezi 20-25 lety  těhotenstvím a následně i povinností mladých mužů starat se o dítě, by vedla  s vysokou pravděpodobností  k narušení tohoto trendu

• Posílení soudržnosti mladých lidí jako nové generace  sdílením společných prožitků a lepším poznáváním se v různých situacích, k jejichž vytváření by povinná vojna nevyhnutelně vedla. Zavedení koedukované vojny,  včetně jinak orientovaných  jedinců by   jistě vedlo  k nutnosti řešit  tyto problémy jinak, než v minulosti bylo běžné, nemluvě o  mezietnických vztazích. Nebo by se snad  preferovalo zavádění  ryze ženských, homosexuálních či např. romských divizí,  pluků,  praporů, rot, čet  či družstev?  Či se snad zavede i alternativní civilní služba?

Stav dnešní mládeže skutečně není dobrý. Z jejího  slabého zájmu o sport a vůbec fyzickou činnost, z vlivu distribuce drog na její chování  od rané dospělosti, z orientace některých skupin na kriminální činnost místo na práci, stejně  jako   zásadní nedostatky, kterými trpí mnozí  podprůměrní  vysokoškoláci  neschopní samostatně napsat  nejen  diplomku, ale dokonce  i různé ročníkové,  seminární   či jiné práce. Nejenže se tento údajný „výkvět“ mladé populace  ve velkém  uchyluje k plagiátům a k využívání   speciálních   skrytých firem pro  tyto aktivity,  ale stává se samozřejmě  i vydíratelným a manipulovatelným subjektem.

Lze si  představit celou řadu možností, jak z povinné vojny vytvořit  něco užitečného. Před více než deseti lety jsem pracoval na jednom  výzkumném pracovišti na složce generálního štábu, kde  s týmem kolegů jsme rozpracovávali  rozbory tehdejší situace  v Armádě ČR . Jeden čas jsme dokonce aspirovali na vytvoření alternativy k tzv. Škopkově  týmu. Generál Škopek a jeho  tým byl tehdy pověřen  vytvořením  nové strategie rozvoje  české  armády. Skončilo to tím, jak dnes tato armáda vypadá. Armádou, která armádou v podstatě není. Jde spíše o  malý, ale velmi nákladný podpůrný  (tedy nikoliv zcela samostatný) expediční sbor sloužící zájmům centrály NATO, nikoliv zájmům této společnosti .

Představa, že dnešní česká armáda  může  být pro tuto společnost (snad s výjimkou části, která je použitelná v době povodní a podobných krizí), že představuje  samostatnoua  rozvoje schopnou  strukturu, není reálná.  Alianční a jiné závazky by totiž měly být vnímány jen jako něco navíc.  Mimo jiné proto, že  vstup do NATO asi nebyl tak zcela dobrovolným aktem, jak se tvrdilo. Díky tomu  se naši žoldnéři (jak jinak se těm poněkud již přestárlým, většinou již  ozdobeným  poddůstojnickou  či důstojnickou hodností, dá říkat?)  objevili jak na Blízkém,  tak na Středním Východě, v subsaharské Africe, na Balkáně a v budoucnu bůhví kde. Zahraniční   analytická centra pro strategická studia  dnes již  vyhodnocují  jejich nasazení v té které zemi (nejen v minulosti, ale nejspíše i v blízké budoucnosti !) za stejně chybné, jako se to stalo  nedávno  při hodnocení jejich nasazení v Iráku.  To se přirozeně netýkalo jen Britů, ale  i tam sloužících Čechů!   Jen málokteří, jako např. někteří prostějovští piloti vrtulníků, se dokázali proti takovým stupidně řízeným manipulacím bránit.

Zkušenost se zmíněným pracovištěm a s prací na řadě analýz byla pro mě užitečná v tom, že jsem měl možnost kontaktovat i řadu lidí z vyššího velení. Na rozdíl od doby, kdy jsem jako absolvent sloužil v základní vojenské službě,  jsem měl možnost zjistit, že ne všichni generálové armády, se kterými jsem měl co do činění patřila do skupiny, která je označovaná jako paka. Byli tam dokonce slušně vzdělaní a schopní   (rozumí se samostatného myšlení a jednání) jedinci. Pravda, jejich podíl na těch aktivních vyšších důstojnících ani v  době, která poměrně těsně předcházela  zrušení povinné  vojny, nebyl podle mého soukromého odhadu vysoký. Kdo ví , jestli ještě v české armádě slouží a mají nějaký vliv. Armáda v posledním desetiletí se v mých očích změnila v molocha, který z této společnosti odčerpává  deficitní zdroje v podobě  např. letadel  někde nad Pobaltím, nebo na ne-provoz v hangárech uskladněných „alek“  (Vodochody) , nemluvě o kvantu pandurů a dalších  akvizic, které se ukázaly jako zajímavé jen pro   stranické pokladny či dokonce pro soukromá konta  těch, kteří o tom spolurozhodovali. Jinými slovy: tato armáda je  pro českou společnost k ničemu.  Její výsledky jsou dokonce směšné, včetně toho neustálého a dost směšného  povyšování se do stále vyšších hodností a oceňování se řády a stužkami   označujícími udělení pofidérních vyznamenání  (většinou za odsloužená léta).

Jinými slovy: pokud novou vojenskou službu budou v této armádě řídit ta samá paka, která řídí  její struktury dnes, bude to pro nás všechny holé neštěstí.   Zaslechl jsem dokonce  názor, že by se výcvik nových kanónenfutr měl svěřit   v cizině osvědčeným seržantům z US-army či Bundeswehru či  z jiných „spřátelených“   armád, které  s tím mají prý cenné zkušenosti.  Bůhví odkud a bůhví za co. Něco takového bych považoval doslova za cestu do pekel. Ale nevylučuji, že něco takového by mohlo být pro dnešní gumy  lákavé.  Byl by to pro ně i obrovský kšeft. Postavit nová obrovská kasárna  s obrovskými buzérplaci  a příslušenstvím v podobě nařvaných gum  (představa, že by s výjimkou polních soustředění mohli tito „noví povinní vojáci“ bydlet – budou-li chtít,  doma a chodit mimo  výcvikových prostor v civilu,  je pro ně nepředstavitelná). Mohli  bychom si tak rychle a spolehlivě  odepsat  významnou část  té dnešní mladé generace, která ještě projevuje  imunitu proti škodlivosti současných mocenských struktur neschopných  efektivně  řídit tuto společnost  v podobě samostatného myšlení a s smyslu pro  podporu rozvoje této společnosti.  

Nechci zbytečně rozvíjet  tyto úvahy do podoby varovných prognóz.  Vím, že  zavedení povinné  vojenské služby  by mohlo být pro mnohé mladé lidi dnes užitečné, ale jen za určitých podmínek. Může se to zdát  paradoxní, ale jednou z těchto  podmínek  by  mělo být nepustit k tomuto projektu a k jeho přípravě žádnou gumu.  Ani tu starší, ani tu tzv. novou. Měli by si  - naši mladí -  totiž zorganizovat tuto přípravu sami. Mezi nimi je určitě dost  schopných, přemýšlivých lidí, kteří by toho měli být schopni.   Jde o to, dát jim šanci, aby se dokázali sami řídit. Nejde o to, abychom vedli s někým někdy válku, ale abychom byli připraveni, kdyby nás chtěl někdo ohrožovat. Války se dnes nevedou jen  jako  v době minulé, ale mají  mnoho jiných  podob, o kterých se lidem na Ministerstvu obrany ani nezdá.  Nejde jen o tu kybernetickou, či psychologickou. Jinými slovy:  s myšlenkou povinné vojně lze souhlasit, ale s jinou, než byla ta minulá i než ta, o které nejspíše přemýšlejí dnešní gumáci.

Vladimír Čermák