Vladimír Čermák: Přijde den a zúčtujem spolu

KOMENTÁŘ

Mezi zprávami médií se objevila i jedna  docela zajímavá týkající  se tzv. czernínských restitucí. 

20. srpna 2014 - 07:00

Karel-Eugen Czernin,   potomek s ryze czeským jménem z chudenické větve (údajně prý jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších rodů) české šlechty čelí  s podporou  svého advokáta P. Haluzy prozatímní stopce řízení o vrácení majetku po své babičce Josefině,jinak princezny ze Schwarzenbergu. Výdej (zčásti již provedený) byl zastaven  z podnětu útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚUOKFK) po zjištění nesrovnalostí ohledně údajů v její státní příslušnosti v době války  (jde o klíčový údaj z hlediska tzv. Benešových dekretů). 

Dvě úřednice pražského magistrátu  již před 15 lety (!!), jak na konci července připomněl deník Právo, vydaly osvědčení o občanství, které být vydáno nemělo. Přihlédneme-li k faktu, že se o nelegitimnosti tohoto způsobu restituce tedy už tak dlouho dobře vědělo, a přesto byla významná část majetku vydána, přeložme si  vše radši do normálního jazyka:

  • potomek jednoho z nejzasloužilejších rodů o habsburskou dynastii a impérium (nikoliv tedy o českou společnost a stát!), který se  po Bílé hoře   podílel spolu se Schwarzenbergy  a jinými vetřeleckými šlechtickými rody i s církevními preláty a vojenskými řády jako byli jezuité,  na kulturní genocidě české společnosti, se snaží o pokoutní, nezákonné vydání jeho údajného majetku.
  • Jde přitom ovšem o majetky nabyté nelegálně v důsledku rozsáhlých krádeží  majetků těch, kteří  jako nekatolíci a odpůrci habsburské nadvlády  a teroru byli  takto postiženi právě jejich předky po Bílé hoře. V té době bylo zkonfiskováno a následně přerozděleno 90%  všech majetků těm zvlášť zasloužilým.
  • Fakt, že šlo o konfiskát  konfiskátu zabavený po válce v rámci tzv.  Benešových dekretů, je  proto v tomto směru   zajímavý jen z právního hlediska. Ve skutečnosti šlo – znovu si to připomeňme -  původně o ukradené majetky, které v rámci  prvorepublikové politiky usilující o nápravu  majetkových a jiných křivd na české společnosti ze strany Habsburků a jejich spojenců (což byl ve své době jeden z hlavních důvodů vzniku Československa).  Šlo o pokus  o odčinění následků Bílé hory a jeho další etapy měly být nezávisle na  pozdějších válečných i  poválečných událostech  dříve či později přezkoumány a  následně vráceny původním majitelům, resp. státu, který byl jejich oprávněným dědicem.  
  • Připomeňme v této souvislosti, že 40% občanů české stavovské republiky z let 1618-19 nepřežilo třicetiletou válku. Podstatné také bylo, že na počátku 1. republiky  byly informace o  rozsahu pobělohorských zločinů na české společnosti - i s ohledem na fakt, že toto zkoumání bylo za Rakouska resp. i Rakousko-Uherska jako krajně nežádoucí a jako takové tvrdě sankcionovatelné  - velmi neúplné-    zmíněný potomek  (docela by bylo zajímavé vědět, zda on či někdo z této rodiny umí či uměl česky), resp. jeho právní zástupce  nepohrdli k dosažení svých cílů ani  způsob získání osvědčení o státním  občanství dotyčné  princezny, který nebyl shledán ex post jako korektní. Ponecháme stranou, zda  zmíněné úřednice  za to dostali úplatek či něco jiného. Bylo to každopádně něco, co jim nesloužilo ke cti, jak zjistil ÚOKFK. Ani těm úřednicím, ale ani těm uplácejícím
  • vše bylo přiměřeně dlouho protahováno, aby se zajistilo, že nelegitimní kroky budou tzv. promlčeny
  • takových případů, sahajících až do nejvyšších pater domácí společnosti. Viz pochybnosti o restitucích kolem  majetků bří Havlů, kandidáta na prezidenta a bývalého ministra zahraničí  K. Schwarzenbergera  či jiných politicky  i jinak činných  osob bylo a je více než dost. Případ Czerninů a jiných  „šlechticů“ s pobělohorskou skvrnou (ala Walderodové, Lichtenštejni, Coloredo-Mansfeldové, Salmové apod.) a jejich vlivných „ochránců“  ve strukturách polistopadové moci  patří mezi  pozoruhodně početnou množinu  kauz
  • atd., atd.

Suma sumárům z toho vyplývá,  že mnozí dnešní potomci pobělohorské šlechty, včetně  té katolické (původně snad české, pozdějšími  sňatky však silně odnárodněné) šlechty  a vyššího duchovenstva, kteří se přidali na stranu Habsburků a zapojili se do černototalitního pobělohorského teroru  po boku vetřelecké šlechty pracující pro Habsburky za přiměřené úplaty a  nečestná, zločinná privilegia, se tzv. potatili.  Stejně jako jejich předci  se snaží  urvat  z těchto nakradených majetků  co se dá, bez ohledu na to, zda mají na to právo.

V nejbližší době vyjdou  v nakladatelství Mare-Czech  dva díly mé studie věnované pobělohorské minulosti i tomu, co tomu předcházelo  ( pod názvem „Operace bílá hora a černá totalita“). Z jejich obsahu se dá o těchto procesech leccos dovědět. Také to, že instalace černototalitního režimu, který v období prvních sedmi let po Bílé hoře umožnil  něco, co do té doby nemělo v dějinách Evropy  precedens. 

Ve spolupráci kurie (alias svatého stolce v Římě) s habsburským rodem došlo k naprosto nebývalým, tvrdým a rozsáhlým sankcím vůči celé české společnosti. Došlo k tomu, co lze nazvat kulturní genocidou  české společnosti.  Následujících tři sta let  českých dějin už jen dokumentovalo, co se vlastně stalo.

První polovině z tohoto dlouhého období  náleží označení „národní katastrofa“, přičemž jde  i o období nesmírného bohatnutí kolaborujících  šlechtických rodů a církve. Druhá polovina tohoto třistaletí je naopak svědectvím  toho,  jak se tomu česká společnost sice s nesmírnými obětmi, ale přece jen ubránila, což vrcholilo vznikem Československa v r. 1918.

To, že dílo odvety nebylo dokončeno, a že dokonce došlo před dvěma lety k tzv. církevním restitucím,  které jsou společně s různými restitucemi špinavých šlechtických majetků  svědectvím  stále probíhajících střetů o vyrovnání se za Bílou horu, má řadu příčin a řadu souvislostí. Z hlediska práva a historické spravedlnosti však nepochybujme, jak to skončí. Navzdory úplatným úředníkům, advokátům, politikům   a jim  podobným lidem, je těžké si představit, že by  zlo, které oni spolu s těmi, kteří je uplácejí  představují,  nebylo nepotrestáno.

Na akty genocidy  (i té kulturní)  neexistuje žádná promlčecí lhůta, žádný   zpotvořený zákon, který by  to zmařil.  Měli  bychom se samozřejmě o to všichni přičinit, nesnažit se tomu jen přihlížet. Jsme přece potomky těch, kteří měli  být zapomenuti, ztraceni v minulosti. Nejsme  žádní „von“ či „z odněkud“, ale z českých vesnic. Naši předci přežili  v zapadlých regionech jako čeledíni a jinak těžce pracující  lidi  rozpad společnostinikoliv proto, že  to někdo dovolil, ale proto, že byli navzdory všemu silní s vůlí dosáhnout spravedlnost. Byli vyhnáni ze svých původních domů  a lokalit, pokud ovšem nebyli přímo  zlikvidováni  terorem, včetně vyhnání do ciziny, anebo nepřímo hladem, morem a  válečným strádáním. Našli nový domov   tam, kde  jim  bylo  posléze  dovoleno celé generace na nové panstvo  otročit. 

Podívejme se do svých genealogií, tam to máme jako na dlani. Ano, jsme potomky tzv. plebejců, kteří se až po dvou staletích mohli zase začít vracet do svých domovů  (i proto také píseň „Kde domov můj“ získala takový ohlas), kteří dokázali navzdory tomu všemu obnovit jak svoji řeč, tak  i  způsobilost obstát v konkurenci s jinými společnostmi. Naučili jsme se  přežít  i ve strašných podmínkách třistaleté poroby po  Bílé hoře a také v režimech, které  se inspirovaly černou totalitou v letech 1939-45 a 1948-1989. Měli byste se toho Vy, kteří jste potomci  parazitické šlechty a  prelátů z pobělohorské doby začít bát  a možná i trochu se kát, pokud  jsou Vaše urozené zadky toho schopny.  Své znovu  kradené majetky si do hrobu stejně neodnesete.

Vladimír Čermák


Anketa

Který z premiérů podle Vás hájí více národní zájmy své země?