Jiří Weigl: Přituhuje

KOMENTÁŘ

Na Západě platilo a dosud platí přesvědčení, že se ho válčení na Ukrajině ve skutečnosti příliš netýká a že oslabuje a vyčerpává především Rusko.

21. května 2024 - 06:30

Tradiční podceňování této velmoci (pokolikáté už v historii!!!) vedlo k bohorovnému očekávání, že stačí vyzbrojit Ukrajince pár kusy moderní západní vojenské techniky, a ruský kolos na hliněných nohou se rozsype. Proto žádné kompromisy, žádná jednání o míru, válku musí Ukrajina vést až do vítězného konce. Naše vláda to spolu se západním politickým mainstreamem hlásá dodnes.

Tento postoj razí především současná Bidenova administrativa, neboť se na první pohled může zdát, že je to pro ni jednoznačně tzv. win-win strategy. Rusko krvácí, Evropu válka vrátila pod americkou kontrolu, odřízla ji od ruských surovin a přinutila kupovat americké, rozšířilo se NATO, energetická krize a mezinárodní napětí eskalovaly poptávku po amerických palivech a zbraních.

Zpočátku to vypadalo, že tento scénář funguje. V první fázi války Rusko vojensky neuspělo, Ukrajině se v bojích dařilo, Evropa stála pevně za ní i za Amerikou. Bezprecedentní sankce měly Rusko stáhnout hospodářsky ke dnu. Jakákoliv jednání o kompromisním míru s Ruskem byla Ukrajinci přímo zakázána. Spolu se Západem připravili a poté spustili ofenzívu, která měla vyhnat Rusy z ukrajinského území.

To se však loni v létě zadrhlo, ukrajinská ofenzíva selhala, připravení Rusové plně rozjeli svou válečnou mašinérii. Ukázalo se, že sankce nefungují tak, jak se čekalo, a že Západ už není jednoznačným hegemonem určujícím chování zbytku světa. Velký počet zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a především nastupující velmoci Čína a Indie se k ukrajinské válce postavily velmi nejednoznačně a spolupráci s Ruskem nejenže nepřerušily, ale naopak masivně rozšířily. Čína jako hlavní globální vyzyvatel USA vůbec nehodlá připustit, aby Rusko prohrálo nebo podlehlo západnímu tlaku.

Mezitím se začíná ukazovat, jak válka a s ní spojené obtíže začínají působit problémy v Evropě i v mezinárodních vztazích. Veřejnost v západoevropských zemích i v USA nepovažuje válku na Ukrajině za svou prioritu a není ochotna z tohoto titulu k výraznějším obětem. Země, které jsou blíže konfliktu, strádají jednak strachem z Ruska a na druhé straně obavami z rozšíření střetu. Válka a s ní spojený příliv migrantů působí jako další faktor destabilizující a polarizující jejich vnitropolitickou situaci.

Současně se objevila další krize vážně zhoršující mezinárodní situaci – po teroristickém útoku hnutí Hamás na Izrael a izraelském odvetném zničení Gazy s desítkami tisíc obětí naplno znovu vzplanul blízkovýchodní konflikt. Ten jednak odvedl pozornost Západu a především USA od Ukrajiny, a jednak radikalizuje protizápadní síly v arabském a muslimském světě i na Západě. Do konfliktu jsou vtahovány Irán a Turecko, které jsou současně významnými hráči i v ukrajinském konfliktu – Írán na straně Ruska, Turecko, které je členem NATO, jako významný prostředník, pokoušející se hrát stabilizující roli.

Třetí rok ukrajinské války se ukazuje, jak byly původní západní kalkulace s jejím průběhem a dopady chybné. Na rozdíl od Západu je pro Rusko Ukrajina prvořadým národním zájmem a je připraveno za jeho prosazení k zásadním obětem. Je po všech stránkách daleko silnější než Ukrajina, které hrozí vojenská porážka. Až její současná blízkost odhaluje západním politikům riskantnost jejich dřívějších plánů. Porážka Ukrajinců by totiž byla pro Západ a především USA obrovské reputační fiasko, přivedla by Rusko znovu na hranice střední Evropy a představovala by silně destabilizující faktor pro EU i NATO.

Po nekompromisní válečnické rétorice sázející na rychlou porážku Ruska však dnes na Západě nikdo nemá představu, jak z hrozící katastrofy ven. Je jasné, že žádné zázračné konvenční zbraně pro Ukrajince neexistují, zničená a vyčerpaná Ukrajina postrádá především lidskou sílu. Její občané už ztrácejí odhodlání k boji. Posledním projevem toho jsou protestní akce proti novému mobilizačnímu zákonu a neochota ukrajinských mužů do armády rukovat. Západoevropští politici – především francouzský prezident Macron – se proto uchýlili k výhrůžkám nasazení svých jednotek na Ukrajině v případě dramatického ruského postupu. Nikdo neví, jak Rusy zastavit a nikomu se s nimi nechce do války. Hledají se proto všechny možné cesty.

Západní politici se snaží rozdmýchávat novou barevnou revoluci v dosud neutrální, ale na válce profitující zakavkazské Gruzii, která si již kdysi vyzkoušela krátký válečný střet s Ruskem, při němž přišla o svá dvě separatistická území – Abcházii a Osetii. Její současná vláda se do nového podobného dobrodružství nechce nechat zatáhnout a tvrdě odolává prozápadním demonstrantům, které přijeli do Tbilisi podpořit politici EU.

Jak nebezpečné mohou být protiruské hrátky na Kavkaze ukazuje příklad Arménie, kdysi tradičního ruského spojence. Rusko jí však v současné situaci není schopno chránit, a tak přišla v krátké válce s Ázerbajdžánem o svou Armény obývanou enklávu Náhorní Karabach. Kromě Ruska je tradičním arménským spojencem Francie, která od středověku bývala oporou křesťanů na Blízkém východě. Také v ní dnes žije velmi početná arménská komunita. Z těchto důvodů má dnes Francie napjaté vztahy s tradičními turkickými nepřáteli Arménů – Turky a Ázerbajdžánci.

A tak jsme se v těchto dnech mohli dočíst překvapivé zprávy, že krvavé nepokoje na francouzské tichomořské Nové Kaledonii podporuje a prý financuje 14 000 km vzdálený Ázerbajdžán, mimo jiné náš velmi významný dodavatel ropy.

Potvrzuje se, že žádný válečný konflikt se v dnešním světě dlouho nedá udržet jako lokální, že má tendenci jako rakovina metastázovat, šířit se a zasahovat i velmi vzdálené oblasti. Světová válka stále hrozí.

Minulý týden přinesl návštěvou Putina v Číně demonstraci rusko – čínského spojenectví. Vznik nepřátelských mocenských bloků nevěstí nic dobrého.


Vyhrocují se problémy v Evropě i na Blízkém východě. Atentát na slovenského premiéra otřásl naším východním sousedem a ještě více vyhrotil tamější politické poměry. Havárie vrtulníku íránského prezidenta je další tragédií, která může přilít olej do ohně. Není náhodou, že v obou případech se začínají objevovat spekulace o spiknutích. Příklad Izraele ukázal, jak snadno dokáže terorismus otřást společností a zavést ji na cestu válečné katastrofy. Gaza může být jeho nekonečným semeništěm.

Provázání konfliktu na Blízkém východě a na Ukrajině může svět skutečně zatáhnout do neřešitelné krize a válečné apokalypsy. Je zájmem všech lidí na celém světě, aby se to nestalo. Je načase, aby všichni učinili krok zpátky. Je nezbytné jednat, zastavit boje a připravovat kompromisy. To je v dnešním nebezpečném světě jediná cesta k přežití.

Jiří Weigl
institutvk.cz


Anketa

Kdo by se podle Vás měl stát příštím americkým prezidentem?