Dlouho jsem o svém rozhodnutí přemýšlel. Film jsem ale vytvořil za zcela jiných vnějších i vnitřních společenských a především ekonomických podmínek v očekávání, že nové vedení ČT bude hodnotový a sociální vývoj solidárně reflektovat. Necítil bych žádné vnitřní uspokojení z toho, že svou přítomností legitimizuji poměry v instituci, jejíž vedení nenalezlo odvahu ani chuť sdílet ekonomické problémy spoluobčanů a dnes již dvaceti procent (20%) rodin, které po dvouciferné inflaci, jež znehodnotila jejich úspory, a rapidním růstu cen potravin, plynu a elektřiny, musí seškrtit své výdaje.

Poukaz na inflační růst od roku 2008 je třeba vřadit do kontextu mediálního vývoje. V době lineárního vysílání měl divák možnost volby mezi čtyřmi programy. V současné době jsou jich k dispozici desítky.  

Česká televize hospodaří dnes s poplatky občanů ve výši více než 7 miliard Kč. Je to opravdu tak málo? Jen roční příjmy ředitelů ČT s prémiemi činily (2019) více než 50 milionů Kč? Současnou výši příjmů početného manažmentu neznám. Celkové výdaje na mzdy a odvody spolu se správní režií (4 mld. 372 mil. Kč) jsou dvojnásobně vyšší, než rozpočet na konečný produkt – tvorbu programů (2 mld. 280 mil.  Kč) (oficiální údaje 2023). Je to důkazem o efektivním hospodaření?

Pokud by hospodaření České televize hloubkově prověřoval NKÚ jako nezávislá renomovaná instituce, jistě by se nalezla cesta k úspornosti finančních procesů, početnosti manažmentu a revizi byrokratické náročnosti. Tomu se vedení ČT léta úspěšně brání. (Zkusme to porovnat s doporučením jaké dostala ve srovnatelné situaci BBC v dokumentu Broadcasting Act.)

V duálním systému by se navíc vytvořil ekonomicky asymetrický model mezi komerčními stanicemi a ČT.

Nezbývá než doufat, že poslanci i vedení České televize projeví nakonec solidaritu s občany, zejména s nízkopříjmovými sociálními skupinami, a nebudou je zatěžovat po čas hospodářské recese a růstu zadlužení rodin po rozpočtových škrtech a zvyšování cen základního spotřebního koše, dalším růstem koncesionářských poplatků.