Někdo by si mohl myslet, že je poněkud infantilní dokazovat si tímto způsobem odvahu čtvrt století po sametové revoluci. Není tomu tak. Je jednoduché vysvětlit, že politici se navzájem urážet musejí. Je to jedna z posledních oblastí jejich činnosti, ve které mají ještě jakousi svobodu projevovat iniciativu, vyjadřovat se sami za sebe a ukazovat, co v nich je.

Ve vnitřní politice příliš prostoru nemají. Velké finanční instituce, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, jim předepsaly, jaké reformy musejí prosazovat, aby s nimi byly vysoké finanční kruhy spokojeny.

Od afrických zemí přes Latinskou Ameriku až po země Evropy se po politicích vyžaduje, aby dávali daňové úlevy velkým firmám a bohatým, privatizovali lukrativní části veřejného sektoru a škrtili platy zaměstnanců. Cizí ratingové agentury vyhodnocují, nakolik jednotlivé země tyto pokyny plní. Poslušným zvedají hodnocení, což je zvýhodňuje při shánění dalších úvěrů.

V politice zahraniční mají politici prostor ještě užší. Jsou nabádáni, aby zbrojili a podíleli se na misích, které pod vznešenými hesly o šíření demokracie mívají jako svůj kolaterální efekt destabilizaci celých regionů. Pokud by to nedělali, vystavují se hrozbě, že sami budou označeni za bezpečnostní riziko.

Nikým nevolení bankéři, soukromé auditorské firmy a pečlivě vybíraní vysocí vojenští úředníci tak politikům určují, kde je jejich místo. Někteří plní pokyny svědomitě, jako již vzpomenutý první místopředseda TOP 09, jiní se snaží alespoň trochu pomáhat neprivilegovaným. Čím méně prostoru zbývá pro skutečnou státnickou činnost, tím více energie je třeba věnovat vzájemným urážkám, posměškům a zostuzování. Pozornost veřejnosti se tím přiláká k podružným aférám a aférkám, média mají příležitost vyplnit vysílací čas věcmi hloupými, zbytečnými a nepodstatnými.

Skutečný obsah politiky jako péče o věci veřejné se tím vytrácí a politický byznys může dále spokojeně fungovat. Lépe, než si myslíte.