Výsledek však žádný výrazný růst cen černého zlata nepřinese. Především samotná domluva je hodně nejistá. Saúdská Arábie nechce být znovu tím členem, kdo ponese tíhu snížení a dalším členům se do snížení moc nechce: Írán se chce „zahojit“ po létech sankcí, Nigérie a Libye po výpadcích produkce kvůli nepokojům, Venezuela po hrubě nezvládnutém experimentu se socialismem a Irák potřebuje peníze na svůj boj s Islámským státem. Mimo OPEC je také ochota nízká: Rusko se snaží prodat nezvyšování produkce jako efektivní snížení („plánovali jsme brzy zvýšit produkci, tak to neuděláme“) a do nezvyšování se nehrnou ani další země.

I pokud se dohoda povede, růst cen nebude nijak dramatický. Kromě nabídkové strany (Trump, jehož energetická politika slibuje expanzi produkce a „vytvoření milionů dobře placených pracovních míst“) je zde na poptávkové straně pomalejší růst v Číně, která v nejbližších letech těžko poroste tempy viděnými před 5-10 lety, i stále anemický růst Eurozóny. Trojciferní ceny nedovolí ani američtí těžaři, kteří před dvěma lety donutili Saúdskou Arábii vyhlásit jim válku na volném trhu. Ačkoliv někteří skutečně nepřežili, celková data o produkci indikují snížení o zhruba 10% od konce roku 2014, což však znamená, že americká produkce je stále o 45% vyšší než počátkem roku 2012.  Přeživší navíc potřebují nyní mnohem nižší cenu, aby byli profitabilní -nepřežili ti nejméně efektivní. Růst cen k 60 -70 dolarům mnoho z amerických těžařů probudí k životu. Dle reforem, které S.Arábie dělá v posledním roce, to vypadá, že se stodolarovou cenou už nepočítá ani ona.