Jan Palach se za nikoho neobětoval, nikoho nezachránil, nikomu nepomohl, byl to absurdní projev úzkosti dohnaný do šílenství. Podle psychiatričky Zdenky Kmuníčkové, která se o pacienta v nemocnici tři dny starala, než skonal v hrozných bolestech, Palach několikrát zopakoval, že neměl v úmyslu zemřít a do poslední chvíle věřil, že přežije. Tuto naivitu si těžko vysvětlit tím, že nebyl studentem medicíny, ale historie. Dokonce ani tehdy, pokud bychom připustili, že chtěl v apatické společnosti vyvolat vzdor, musíme konstatovat, že se mu to nepodařilo. A to, že si uctíváním sebevraha kompenzujeme svou zbabělost jednat v situacích, kdy má odvaha smysl, je jen další forma zvráceného pokrytectví.

Naopak to, že člověku, který se upálil, zapalují svíčky, vyznívá spíše jako černý humor nebo projev mimořádně mdlého ducha. Palach nebyl mučedníkem. Navzdory jeho úmyslu se stalo to, před čím psychiatři varují: když se v médiích píše a mluví o dokonané sebevraždě, vzápětí se znásobí počet těch, kteří se o ni pokusí také, neboť je to utvrdí v jejich úmyslech. Společnost, která slaví takové patologické projevy, je nejen hysterická, ale také nemocná. Smrt Jana Palacha není hrdinství. Je to tragédie. A chceme-li budoucím generacím vštěpovat úctu ke svobodě a životu, toto rozhodně není cesta, kterou bychom měli vzývat jako tradici.