Lenka Procházková: Tenkrát u Lipan

KOMENTÁŘ

Hodnocení dějinných událostí je vždy současné

31. května 2023 - 07:00

Ani kronikáři nebývali nestranní, když koncipovali své dílo tak, aby zobrazilo postoj (či postavení) zadavatele. Ovšem ani u slovutných historiků nelze očekávat sterilní objektivitu, neboť i oni popisovali děje minulé s přesahem do přítomnosti (oslavným, varujícím, burcujícím, sjednocujícím apod.). Spisovatelé, dramatici, výtvarníci a filmaři jsou při tvorbě příběhů z historie zdánlivě nejsvobodnější, ale i jejich fantazie a um naráží na aktuální (politické) požadavky doby, kterým se snaží buď přizpůsobit, nebo jdou odhodlaně proti hlavnímu proudu a riskují, že jejich dílo bude přijato až po změně stávajícího režimu.

Také pohled na epochu husitství procházel v průběhu staletí proměnami. V období rekatolizace to byl pohled zkřivený nenávistí, zatímco doba národního obrození husitství vnímala jako stěžejní etapu českých dějin, která se stala inspirací pro vlastenecké umělce, vědce i politiky. František Palacký ve svých Dějinách oslavoval husitství jako vrcholné období, kdy „znovu vítězil slovanský duch demokratismu nad autoritativním germánským feudalismem“. Německé historiky ten přístup znechutil, ale T. G. Masaryk jím byl hluboce zasažen, pokládal Palackého za Otce českého národa a rozpracoval jeho pojetí smyslu českých dějin ve svém díle Česká otázka. Oběma však bylo zřejmé, že husitská revoluce nebyla zaměřena národnostně ale nábožensky.

Mezi husity byli i Němci a předchůdcem samotného Jana Husa byl anglický filozof Jan Viklef (John Wickliffe), který ve svých traktátech kritizoval římskokatolickou církev a usiloval o její reformu.

Husitský program: Království Boží na zemi


Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pustit pravdu, hlásal Mistr Jan Hus. Hodnostáři římskokatolické církve se však tradičně bojí přijmout pohoršení plynoucí z projevené pravdy a překrývají je lží, aby ochránili své status quo. I Jana Husa přece v Kostnici přemlouvali, aby se snížil ke lži. Když odmítl, domnívali se, že jej musí pro zachování své autority zabít. Jistě nepředvídali, jakou odezvu vyvolá Mistrova věrnost pravdě až do smrti v jeho rodné zemi a v jakou hrozivou sílu se změní v následných husitských válkách.

Vzrušená atmosféra oné přelomové doby je nám dnes srozumitelná už jen zprostředkovaně, ani citem se jí přiblížit nedokážeme, protože už v nás zakrněla touha večeřet s Bohem. V oněch časech pozdního středověku však Ježíš podruhé vstal z hrobu, když překlady Bible do národních jazyků začaly pronikat i do kostelů. Příběhy evangelií ukazovaly lidem Ježíše v úchvatně pozměněné podobě a jeho krátká veřejná činnost se náhle zdála být aktuální. Protikladem evangelií, tedy dobrých zvěstí, se pak logicky jevila církev, která se vyvinula v hierarchickou pevnost, v mocenskou instituci. Střet těchto protikladů vytvářel napětí v myslích lidí. Nejen učených, ale všech, kteří po srozumitelném výkladu Písma toužili, protože chtěli něco vědomě následovat.

Husité bránili Ježíšův návod k životu vezdejšímu a usilování o království Boží na zemi, jak jej prostřednictvím Mistra Jana pochopili. Jejich cílem nebylo nic menšího než reforma církve a návrat společnosti ke zdroji křesťanství. V počátečních obranných bojích vítězili, neboť šlo o střet autentické víry proti majitelům jejího loga. A tak jako Boží bojovníci i po smrti Jana Žižky v bojích pokračovali a v průběhu patnácti let odolali čtyřem křížovým výpravám.

Už v době obléhání Prahy vojsky Zikmunda Lucemburského se všechny proudy husitů sjednotily na společné deklaraci nazvané Čtyři pražské artikuly (články). První článek žádal přijímání podobojí pro každého. Druhým požadavkem bylo svobodné hlásání Božího slova kněžími (bez cenzurních zásahů). Třetí artikula vyslovovala zákaz světského panování kněží (čili návrat církve k původnímu pastoračnímu poslání, což vylučovalo hromadění majetku a podíl církve na světské moci. Poslední článek se týkal potírání smrtelných hříchů a měl zaručit rovnost před světským zákonem pro všechny. S tak revolučními požadavky pochopitelně uspět nemohli. Nicméně už v červnu 1421 na sněmu v Čáslavi husité vyhlásili Čtyři pražské artikuly za svůj program a povýšili je na zemský zákon.

I při dnešním čtení artikulí je zřejmé, že husité neusilovali o odluku od jednotné církve. Vnímali ale, že církevní hodnostáři se svým vrchnostenským jednáním odlučují od Boha, a proto se husité snažili zavedené praktiky zrušit, a znovu přizvat k jednomu stolu (tedy svatému přijímání chleba a vína) každého člena křesťanské obce, tak jako kdysi Ježíš své učedníky.

Na rozhraní středověku a novověku to byl revoluční program a i když se opíral o smysl evangelií, odpovědí Říma byly další křížové výpravy. Přestože se počáteční jednotnost husitů v čase rozdrobila, proti vnějšímu nepříteli se pokaždé dokázali znovu spojit a válečná taktika vozové hradby se zdála být nepřekonatelnou. Ale teprve drtivá porážka křižáků u Domažlic přiměla církevní hodnostáře změnit strategii. Místo na poli válečném se rozhodli porazit tvrdohlavé české „kacíře“ disputacemi. A pozvali je na koncil v Basileji.


Basilejský koncil


Basilej není daleko od Kostnice a vzpomínky na statečnou smrt Mistra Jana Husa (1415) byly i v roce 1432 stále aktuální, takže husitský sněm tuto hozenou rukavici hrdě zvedl, vyjednal podmínky pro basilejské rokování a vybral své delegáty v čele s Prokopem Holým. Dochované zápisy z průběhu jednání svědčí o tom, že husitští bohoslovci, mezi nimiž byl i Jan Rokycana, dokázali v disputacích hájit své reformní požadavky a odrážet útoky teologů a inkvizitorů se stejnou energií a důmyslem jako jejich bratři v poli při střetu s křižáky. Umím si představit nadšené zaujetí Františka Palackého, s jakým o čtyři sta let později pročítal, třídil a glosoval dokumenty z Basilejského koncilu.

Ani po třech měsících české delegaci nedošly argumenty, ale finance už vyčerpala, a tak slovní souboj o uznání pražských artikul pak pokračoval přímo v Praze. Zdánlivě to působí jako precedentní ústupek ze strany církevních vzdělanců, že odjeli vyjednávat na území „kacířského“ protivníka. Ve skutečnosti plnili zadání císaře Zikmunda, který měl od svých zvědů dostatek informací o sílícím rozporu mezi husitskými radikály a umírněnými kališníky (utrakvisty) a sázel na zákulisní dohody církevních delegátů a diplomatů.

Patová situace

V průběhu disputací, které se pak opět přesunuly do Basileje a potom znovu do Prahy, se delegáti koncilu přesvědčili o tom, že jejich profesionální výřečnost na husitské kněze nestačí. Pro některé to byla šokující zkušenost. Ale protože byli pověřeni úkolem, museli hledat a najít jinou metodu, jak českou rebelii udusit.

Zemi, v níž se zrodily tak předčasné myšlenky, opakovaně postihla neúroda. Hospodářskou krizi prohlubovala i vleklá blokáda (sankce) na vývoz i dovoz zemědělských a řemeslnických produktů. Také následky povodní i poryvů moru značně utlumily všeobecnou odhodlanost k pokračování v odporu. Zástupci koncilu tedy pilně vyjednávali s umírněnou částí kališníků, která byla ochotnější ustoupit z původních požadavků a spokojit se kompromisem. Ale radikálové (v čele s Prokopem Holým) tuto starou metodu „rozděl a panuj“ prohlédli, a protože měli v českých zemích stále nejvyšší autoritu (opřenou o polní vojska), chtěli vnitřní rozkol zastavit obléháním katolické Plzně (od poloviny roku 1433). Po neúspěchu, když za hradby obleženého města tajně a opakovaně pronikly zásobovací vozy, vytáhli na jaře příštího roku radikálové k Praze. Doufali, že udrží Nové Město, ale ani to se už nezdařilo, a tak polní vojska (táboritů a sirotků) zamířila v květnu 1434 na pomoc „svému“ Českému Brodu, který obléhala aliance umírněných kališníků a katolíků. Této koalici „ochotných“ velel Diviš Bořek z Miletínka, někdejší spolubojovník Jana Žižky. Když zjistil, že radikálové se blíží, upustil od obléhání Brodu a vytáhl jim vstříc. Obě vojska se přiblížila na dohled 27. května 1434. Bylo to u obce Lipany.

Osudově tak proti sobě rozestavila vojenská ležení dvě uskupení disponující nejen stejnou válečnou technikou a taktikou, ale i společnými zkušenostmi z předchozích bitev proti křižákům. Mnozí muži z protilehlých táborů se dobře znali a představa, že nyní mají bojovat proti sobě, jim příjemná nebyla. Začalo vyjednávání o smíru, ale protože obě strany kladly nepřijatelné podmínky, rokování se točilo v kruhu a nervozita čekajících vojsk rostla. Zpráva o patové situaci ve vyjednávání dostihla i husitského kněze a hejtmana Bedřicha ze Strážnice a tento někdejší spolubojovník Diviše Bořka ve spěchu k Lipanům přijel. Nejprve autoritativně žádal a pak naléhavě prosil vyjednavače radikálů, aby přistoupili na smír za každou cenu. Jeho prorocká řeč o nesmyslnosti bratrovražedného boje vyvolala bouři rozhořčení i posměchu a hejtman byl i se svými příznivci přinucen opustit budoucí bojiště. Nakonec bezvýchodná jednání trvající dva dny zakončil odhodlaný výkřik kteréhosi z radikálů: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi!“

Šílenství pravdy a hoře z rozumu

Bitva započala v neděli 30. května v pozdním odpoledni. Pozice vojsk Prokopa Holého na úpatí Lipské hory byla výhodnější, koalice utrakvistů a katolíků zase měla mírnou početní převahu. Podle dochovaných písemných svědectví vsadil velitel panské jednoty Diviš Bořek na riskantní lest. Po začátku bitvy předstírala první linie jeho vojska chaos a útěk a radikálové klamu podlehli, „Běží, běží, dávají se na útěk!“ volali a rozpojili vozovou hradbu. Seskákali z vozů, další vyjeli na koních, aby utíkající pronásledovali. V dopise určeném pro basilejský koncil je situace popsána těmito slovy: My však, kteří jsme byli v části zadní, pozorujíce, že se již vzdálili od svého tábora i vozů, zdvihli jsme se ve jménu Páně, (…), udeřili jsme na ně odzadu a zabránili jim v návratu do jejich tábora i vozů. Skrytá záloha panské jednoty pak napadla radikály z druhé strany: napadli je soustředěným útokem jako jeden muž a tak odzadu i zepředu jsme je shazovali jako snopy, pobíjejíce je, ačkoli se mnozí vzdávali a byli by se bývali vzdali do zajetí. Nebylo tehdy času k zajímání, ale jen k zabíjení…



Amputace

Krvavá bitva připomínající jatka trvala téměř čtyři hodiny, z tábora radikálů bylo zabito asi 1300 mužů, mezi nimi i Prokop Holý. Další stovky zajatých byly pod falešným slibem shromážděny ve stodolách a hromadně upáleny. Z koalice panské jednoty a katolíků v boji zahynulo přibližně jen 200 bojovníků. Na vítězné straně bojoval i umírněný kališník Jiří z Poděbrad, tehdy teprve čtrnáctiletý. Byla to pro něj první (zasvěcující) bitva. Tímto krvavým prologem tedy začínala Poděbradova účast na dalším směrování českých dějin.

Porážka radikálního křídla posílila politickou pozici umírněných kališníků, kteří v dalších disputacích s koncilem o artikulích byli svolni ke kompromisům. Výsledná smlouva mezi husity a koncilem pod názvem Basilejská kompaktáta byla slavnostně vyhlášena 5.července 1436 v Jihlavě. Text přečetl Jan Rokycana. Kompaktáta stvrzovala právo Čechů a Moravanů přijímat pod obojím způsobem, další články byly přijaty ve značně okleštěné podobě. Listinu kompaktát stvrdil svou pečetí i císař Zikmund, což byla podmínka pro jeho uznání za českého krále.

Husitské války doznívaly v omezených střetech ještě řadu let. Poslední baštou odporu se stal hrad Sión, kde se opevnil husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, muž, který přežil Lipany a nesmířil se s kompromisními kompaktáty ani se Zikmundem na českém trůně. Hrad Sión byl dobyt 6. září 1437 po čtyřech měsících obléhání a zajatý Jan Roháč byl na příkaz Zikmunda mučen a pak veřejně popraven v Praze.

Království dvojího lidu

Prohra radikálního křídla husitů v bitvě u Lipan a smrt mnoha statečných Božích bojovníků (včetně těch, kteří byli zákeřně upáleni) je tragická především proto, že byli poraženi „vlastními.“ To, o co marně usilovaly čtyři intervenční křižácké výpravy, dokázala až bratrovražedná bitva. Vyprovokované rozpojení vozové hradby, které fakticky rozhodlo o vítězství panské jednoty, má dodnes symbolický význam jako varovné memento. Je ale spravedlivé si přiznat, že tenkrát u Lipan se otevřením vozové hradby současně otevřelo i východisko z katastrofické situace, v níž se zbídačené české země po patnácti letech válek ocitly a kdy jednání o smíru beznadějně ztroskotala. Bitvu u Lipan lze tedy hodnotit i tak, že v ní byli husitští radikálové obětováni, ale idea, kterou odpočátku bránili a která nemohla být v úplnosti prosazena, přežila.

Následná legalizace dvojího vyznání byla vítězstvím, které si husité jako první na světě vydobyli na římskokatolické církví. Kališník Jiří z Poděbrad – pozdější „husitský král“ trval na dodržování Basilejských kompaktát, které se staly zemským zákonem, a bránil je i mečem, protože papež smlouvu koncilu s husity neuznával. Sto let před Lutherem tak „čeští kacíři“ prolomili vrata církevní autority a otevřeli je protestantismu.


Svoboda vyznání (pod jedním a pod dvojím způsobem) však soužití kališníků a katolíků nezajistila. České země měly i za panování Jiřího z Poděbrad glejch kacířů, což způsobilo jejich další hospodářskou i politickou izolaci a prohlubovalo vnitřní nejednotnost. Navzdory opakovaným intrikám katolické šlechty ale v království dál přetrvala velká početní převaha kališníků. Ani v době, kdy zástupci stavů osudově zvolili na český trůn prvního Habsburka (1526), už návrat k jednotné „ideologii Říma“ nebyl možný. Byl by vnímán jako ponížený krok zpět.

Než přišla Bílá Hora

A po ní Obnovené zřízení zemské (1627), které ten krok zpátky nařídilo a v zemi dvojího lidu nastolilo jedinou víru pravou. Uzákonilo absolutismus, povýšilo němčinu na úřední jazyk, omezilo práva měst, přerozdělilo majetky popravených a exulantů do rukou cizí šlechty a církve, nastolilo cenzuru a dohled svěřilo jezuitům. Ani Vestfálský mír, kterým třicetiletá náboženská válka v Evropě skončila (roku 1448), obyvatelům zemí Koruny české nevrátil právo na svobodné vyznání. Osudovost bratrovražedné bitvy u Lipan tím nebyla popřena, protože těch téměř dvě stě let (od Lipan k Bílé Hoře) byl český národ (byť v ohrožení) stále tvůrcem svých dějin a jeho inspirující myšlenky ovlivňovaly vývoj Evropy. Vestfálský mír je dodnes slaven a uznáván jako předěl k národním státům s volbou vyznání (podle konfese panovníka), ale země Koruny české se staly dědičným lénem Habsburků a ti je uzamkli do karantény katolicismu. Toleranční patent Josefa II., vydaný roku 1781, který legalizoval protestantské konfese, přišel pozdě, protože v té době už byla rekatolizace téměř dovršena a počet protestantů v někdejším národě husitů klesl pod dvě procenta populace.

Nebylo to poprvé a ani naposledy,


kdy český národ svými předčasně zrozenými myšlenkami inspiroval jiné a pak byl sám ztrestán jako původce změn, sražen na kolena a podroben cizím zájmům.

Opakuje se to napříč časem znovu a znovu. Zpětně je i Vestfálský mír vnímán některými historiky jako „první Mnichov“, neboť už tam se v roce 1648 „mírově“ rokovalo o nás bez nás. I první Československá republika se navzdory překotnému vývoji k funkční demokracii (a navzdory spojeneckým smlouvám) v době lámání chleba znovu ocitla na dražební listině. Ani to však nebylo naposledy. Jakoby země ležící uprostřed Evropy v průsečíku vlivů měla vždy jen krátkodobé právo na vlastní směřování. Dnes už je znovu parcelou v područí „Říše“ a s místní populací se zachází jako s inventářem, který lze využívat a zneužívat.

Vozovou hradbu prolomenou tenkrát u Lipan „vlastními“ bude těžké znovu společně zformovat k obraně proti dnešním „křižákům“. Národu, který ztrácí respekt ke své minulosti, tak pro budoucnost nezbývá mnoho, co by měl zachovat a chránit, když mu chybí důvod PROČ.

Lenka Procházková


Anketa

Kdo podle vašeho názoru tříští a radikalizuje naši společnost?