Svátek má: Matouš

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Trochu o komentářích a také o ÚSTR

Psát nebo číst komentáře svoje i druhých lidí – i to je to, oč někdy běží. Parafráze z Shakespearova Hamleta si asi zaslouží výklad, co tím mělo být řečeno.


Komentáře jsou na jedné straně pel mel všeho možného, ačkoliv na straně druhé vypovídají o naší potřebě sounáležitosti, včetně pocitu, že patříme k jednomu celku. Někdo tomu říká společnost, komunita, jiný národ, stát, Češi atd. Je to něco, co je v nás, a co nás současně hodně přesahuje. Něco, co zde bude, až my tady nebudeme a co zde bylo, když jsme tady ještě nebyli. I proto píšeme a čteme komentáře.
   
Psaní a čtení komentářů patří k činnostem, kterými si tuto sounáležitost potvrzujeme, i když si ji nutně nemusíme uvědomovat, aspoň ne neustále. Způsob výběru tématu k psaní komentáře je dost podobný výběru tématu, který chceme číst. Záleží to trochu na náladě, trochu na situaci kolem nás. Konkrétně na stimulech, které zvenčí i zevnitř dostáváme, abychom mohli o sobě i o společnosti v níž žijeme - a kterou tvoříme – přemýšlet, psát i číst.
   
Osobně dávám přednost tomu psát i číst o tom, co se sice stalo v minulosti, ale co přitom ovlivňuje způsob mého přemýšlení teď. Právě čtu třeba autobiografii Steva Jobse, génia ze Silikonového údolí, který změnil způsob života mnoha dnešních mladých i nemladých lidí svými vynálezy, včetně IPadů a v souhrnu i činnosti firmy Apple. V závěru jeho životopisec nechává smrtelně onemocnělého Jobse uvažovat o tom, co je to smrt, což je téma pro mnohé příliš intimní, než aby se s ním někomu svěřovali. Také je to ale téma, na které si dělají nároky mnozí v náboženských představách utopení jedinci. Předtím jsem však o Jobsovi četl, že se zabýval sice budhismem, ale nikdy si se svojí náboženskou identitou nebyl jist. To, co mne zaujalo na jeho následující úvaze, nebylo asi zcela nové, ale co v této oblasti je nové? Podstatné je to, že ji vyslovil člověk, který významně změnil celé lidstvo. Řekl: "Líbí se mi myšlenka, že i po mé smrti ze mě něco zůstane….tak bych opravdu rád věřil, že něco zůstane, že třeba naše vědomí bude někde existovat dál. Ale na druhou stranu - možná je to, jako když zmáčknete vypínač. Cvak! A všechno je pryč."

Řekl toho o něco více, ale já jsem si z toho vybral tohle, protože přesně tak to může být. Měli bychom vzít v úvahu obě verze. Možná, že představa vypínače je mnohem rozšířenější mezi lidmi. Možná právě ona ovlivňuje mnohé z nás při volbě životní strategie, včetně té, která je spojena s výrokem "po nás potopa". Ale jiné zase tatáž představa orientuje k aktivitám na podporu toho, co zde bude, až oni tady nebudou – tedy k přemýšlení o společnosti jako druhém já. Možná proto píšeme a čteme komentáře, protože je to náš způsob přemýšlení o sobě a o tom, co to společnost je a jaká by měla či mohla být.
   
Jedním z variant tohoto způsobu je přemýšlet o její minulosti. V tom jsme však ovlivňováni činnostmi mnoha jiných lidí, kteří to dělali už před námi anebo to právě činí. Četl jsme v polovině srpna v sobotních Lidovkách Kaiserův interview na tento způsob s ikonou disentu Františkem Stárkem, který sice zabral celou stranu, včetně čtyř jeho fotek, ale přesto se nedotkl aspoň trochu více do hloubky ničeho, co souvisí s jeho činnosti v ÚSTR, kde by se měla nedávná minulost zkoumat na profesionální úrovni. Pokud vím, působí tam již řadu let a měl by především bádat o sobě a o undergroundu 70. a 80. let. Za tu dobu se leccos dá udělat. Nemyslím jen toho psaného, co chce svůj čas, i když v případě Stárka jde o člověka, který již v disentu byl literárně činný. Čekal bych však něco, co by mohlo vypadat jako tzv. hlubší myšlenka o nedávné minulosti a o tom, jak tento čas ovlivňuje dnešek. Ideu použitou pro název rozhovoru "Začíná operetní normalizace" bych za něco takového však nepovažoval. Trochu laciný byl i způsob, jak se k ní dopracoval. Jestli však Stárek nechtěl o výsledcích své práce mluvit, měl asi pro to své důvody. O obsah mi v tomto rozhovoru z těchto i jiných příčin až tak nejde. Spíše mne překvapilo, že redakce dala slovo i místopředsedovi ČSSD Zaorálkovi, aby se k němu vyjádřil (Stárek Zaorálka ze své iniciativy navštívil, vedli spolu řeč, ale když zjistili, že jsou oba na jiné lodi, tak přestali spolu komunikovat). Přinejmenším šlo o trochu zvláštní způsob autorizace ze strany pana Kaisera. Čtenář si jakoby má vybrat, komu bude věřit, i když si to buď Stárek či Zaorálek mohli nahrát. Ze srovnání pohledů obou těchto osob na věci, o nichž měli spolu mluvit vyplývá, že každý slyšel toho druhého mluvit o něčem jiném, každý z nich si to i jinak pamatuje. Vede to ke konstatování, že možná nejen Stárek a Zaorálek, ale i my ostatní spolu neumíme mluvit a slyšet se. Možná je to náš NEJVĚTŠÍ PROBLÉM související s podstatou jak normalizace, kterou jsme prošli v 70. a 80. letech, tak také následující postnormalizace.

Stárek či Zaorálek tak mohou mít problém se vzájemným nasloucháním. Nahrazují nejspíše slyšení toho druhého tím, že mu odezírají ze rtů, i když to neumí. V případě ÚSTR to myslím platí již delší dobu. Bylo to znát i na Stárkově velmi stručném výkladu poměrů na tomto pracovišti. Leccos jsem v něm postrádal.

Uvedu namátkou:

"..loutka Herman určitě nebyl". Uvítal bych, kdyby některé jeho, pro ostatní užitečné a jím samostatně iniciované aktivity, uvedl podrobněji. Co napsal, co udělal, co vůbec tento bývalý ředitel ÚSTR umí?

"Až do vzniku ústavu vždycky ta politická strana, která držela vnitro, měla výhody, protože od toho archivu (rozuměj AMV) měla klíče." Rád bych se dověděl, jaké výhody konkrétně!

"Pažout (rozuměj Pavel Žáček, bývalý ředitel) ústav dal dohromady, vtiskl mu svou koncepci". Moc rád bych se o jeho koncepci něco dověděl. Když v roce 2010 byl první konkurs na ředitele, měli tehdejší uchazeči něco o své koncepci říci, ale Žáček ani tehdy nic určitého nesdělil. Šlo snad o nějakou tajnou koncepci, a potom tedy o jakou? Nebo žádná koncepce nikdy neexistovala? Jak se pak ale mohlo tedy stát v roce 2008, že Senát na provoz tohoto pracoviště uvolnil stamiliony? Bez koncepce?
   
"metadata tam jsou" - to byla asi nejzajímavější věta z rozhovoru potvrzující, že v oddělení digitalizace se neprovádělo jen skenování, ale že tomu předcházel určitý záměr týkající se jakých a čích dokumentů se to bude týkat. Dá se ale jen dohadovat, že šlo o výrobu kompromateriálů na protivníky tehdejšího režimu.
   
Není mi zcela jasné, proč se D. Kaiser těchto "maličkostí" nechopil a nesnažil se od pana Stárka získat vysvětlení. Ostatně podobně nedořečený, nebo spíše nedotažený zůstal u tohoto novináře i  jeho už dříve vydaný životopis V. Havla. Možná to prostě tento novinář jinak neumí. Nelze ovšem vyloučit, že ÚSTR je téma zahalené už tolika problémy, či dokonce i zákazy, že nejen p. Kaiser, ale i jiní již dávno ztratili odvahu přešetřit faktický stav věcí. Nebo na to prostě nemají. Brzy, už někdy v lednu či v únoru, se o tom budeme moci sami přesvědčit.
   
Minulý týden konečně vyhlásila Rada ÚSTR konkurs na nového ředitele/ředitelku ústavu. Stávající ředitelka, byť její kvalifikace řídit takové pracoviště je velmi omezená, se nejspíše také bude ucházet o funkci. A nejspíše bude vybrána, jak lze ze studia textu podmínek (tzv. mezi řádkami) vyhlášeného výběrového řízení vyčíst. Výběr má teoreticky provádět komise, která bude jmenována Radou ÚSTR, ale ta nakonec bude jen bodovat uchazeče a vyhodnocovat jejich návrhy na základě předložených materiálů a také povolené třicetiminutové prezentace přihlášeného uchazeče (navýšenou o stejnou dobu v diskusi, která může, ale nemusí být). Bude to však Rada, která bude mít hlavní slovo, protože ta může dokonce výběrové řízení zrušit. Čtenářům internetových stránek ÚSTR lze doporučit přečíst si i další pokyny, které pro odvážné jedince ochotné se nechat takto posuzovat podepsal pan mgr. Pelíšek, ředitel kanceláře prozatímní ředitelky.
   
Dozví se pak, co nesmí a co naopak musí uchazeč splňovat. K zvýšené pozornosti lze doporučit především vsuvku „ nesmí jít o absolventa…školení obdobných směrů“. Rozumí se různých vysokoškolských institucí politického, bezpečnostního a vojenského typu. Asi to někomu připomene skandalizování doc. Pernese kvůli tomu, že byl jako nestraník vyslán na večerní universitu M-L. Možná je to již nyní rozšířené i na politické školení nestraníků jakéhokoliv typu, které bylo pro odborné pracovníky z doby normalizace povinné. Pak jsou z výběru ředitele nestraníci z dob normalizace vyloučeni!

Uchazeč má také předložit vlastní koncepci rozvoje dalšího směřování ÚSTR (v rozsahu do dvaceti stran a navíc se souhlasem k publikaci na internetových stránkách ústavu, přičemž se neříká, že publikována bude!). V praxi se tomu říkává „olizování mozků“. Uchazeči mají na výběr. Buď předloží něco, co bude skvělé, originální, šité na míru, ale snadno okopírovatelné někým, kdo k tomu bude mít přístup, anebo něco, co odpovídá standardům takového požadavku, ale kde není třeba říkat žádné detaily. Logickým důsledkem je - vzhledem k absenci záruky, že návrh koncepce bude zveřejněn ještě před zahájením konkursu – že budou předloženy banální návrhy, které se dají v takovém případě očekávat. Daleko nejzajímavější je z mého hlediska však požadavek na uchazeče, aby měl kvalifikaci v oblasti moderní historie. Nota bene v době, kdy takové vzdělání (rozumí se skutečné, funkční vzdělání) se na žádné vysokoškolské instituci nenabízí a snad ani nabízet nemůže, protože taková kvalifikace se získává jen na bázi individuální interdisciplinární přípravy, kterou české vysoké školy nenabízejí.

Rozuměl bych, kdyby se od uchazečů žádaly materiály (nejen publikace – viz zmínka v souvislosti se životopisem), kde by mohl ukázat, že je v dané oblasti odborně vybaven. Poté, co funkci ředitele ÚSTR mohli dělat lidé jako Hermann či Foglová, nedotčení i méně náročným individuálním studiem moderní historie, je jasné, že jde o vedlejší požadavek, bez jehož splnění se dá návrh na ředitele obejít s tím, že v dané oblasti již dotyčný/á přece působil a je tedy – aspoň dle některých posuzovatelů - automaticky odborníkem. Odborné publikace se u konkursu budou žádat ale jen od vědeckých pracovníků! V textu návrhu výběrového řízení se totiž zdůrazňuje ekvivalence manažerských zkušeností či znalosti problematiky řízení rozpočtových organizací (který skutečný vědec se zájmem o toto místo však takové kvalifikační vybavení mohl kde nabýt?), což se navzájem prakticky vylučuje.

Takových a jiných výtek by bylo možné k Pelíškovu textu shrnout více, ale asi nejdůležitější není to, co tam pan magistr s určitým záměrem vložil, ale co tam vynechal. Od nového ředitele mediálně tak ostře sledovaného pracoviště jako je ÚSTR by jeho podřízení i odborná veřejnost měli očekávat hlavně to, že musí mít pro takovou funkci autoritu. Je ale v tomto státě takový člověk? A navíc současně i člověk, který by tuhle funkci za těchto podmínek výběru chtěl dělat? Soudím, a nejsem asi jediný, že takový člověk není. Takže pokud nějaká sázková kancelář vyhlásí kursy na obsazení této funkce, já bych sázel na mgr. Pavlu Foglovou. Sice nemá a ani nikdy nebude mít žádnou odbornou autoritu, ale má přinejmenším vlivnou přítelkyni, která se za ni jako předsedkyně Rady může přimluvit.

Kdybych mohl něco poradit ve věci, jak udělat takový výběr, asi bych to nechal na odborných pracovnících ústavu, aby si sami zvolili svého šéfa či šéfku. Určitě bych to nenechal na nějaké výběrové komisi bez kompetencí či na Radě ústavu. Senát by si pak mohl vybrat, zda takto zvoleného ředitele/ku nominuje či zda ÚSTR radši zruší. 
 
Vladimír Čermák