Jak známo, cílem těchto smluv je zjednodušit obchod mezi zeměmi a odstranit především takzvané netarifní, tedy mimocelní bariéry obchodování.

Poslanci, kteří by si měli smlouvu před ratifikací pozorně prostudovat, to nebudou mít lehké. Ujednání o zjednodušení obchodu je i s doplňky a přílohami sepsáno na 1634 stranách. Pokud by svědomitý poslanec začal pročítat smlouvu psanou komplikovaným právnickým jazykem rychlostí čtyři stránky za hodinu a věnoval četbě veškerou svoji pracovní dobu, pak by dočetl až někdy o Vánocích.

Poslanci se mohou samozřejmě soustředit jen na užší sféru svého zájmu a prostudovat třeba, podle jakých pravidel se bude vzájemně uznávat profesní kvalifikace, jak bude upraven provoz finančních služeb, elektronický obchod či obchodování s léky, anebo s vínem a lihovinami. Ani po velice pečlivém prostudování příslušných pasáží však nebude nikdo z nich schopen ověřit si tvrzení o tom, jak přijetí smlouvy urychlí tempo ekonomického růstu a kolik nových pracovních příležitostí díky smlouvě vznikne. Nebude tedy schopen posoudit její skutečný přínos.

O to větší prostor pro seberealizaci budou mít právníci. Smlouva je natolik komplikovaná, odkazuje na tak velké množství souvislostí a obsahuje tolik míst, jejichž výklad si vyžádá další expertizu, že minimálně v tomto ohledu vznikne velké množství vysoce kvalifikovaných a dobře honorovaných pracovních příležitostí.

Nabízejí se ovšem otázky téměř filozofické. Jestliže ke zjednodušení určité aktivity potřebujeme dokument o více než tisíci šesti stech stránkách, můžeme mluvit skutečně o zprůhlednění a zefektivnění obchodních či jakýchkoliv jiných vztahů?

Jak by asi vypadal a kolik kilo by vážil dokument, který by chtěl mezinárodní obchod naopak regulovat, jak se toho obávají stoupenci čistého trhu bez přívlastků? A stačilo by k jeho důkladnému a svědomitému prostudování jedno poslanecké funkční období?