Jan Campbell: V době přebytku…

KOMENTÁŘ

Nemám prostředky ke zjištění a možnost prověřit data a proto nevím, jak silná a veliká je každodenní dávka článků a informací týkajících se koronavirusu, dnes i karantény a zítra následků pandemie v české kotlině.

19. března 2020 - 07:00
Proto nabízím statistiku ze Švýcarska za měsíc – od 10. února do 10. března 2020, tj. doby, kdy si mnozí mysleli, že koronavirus bude zkoušet fungování států, které v podstatě nefungují. Například Itálie, Španělsko, ne však Švýcarsko.

Ve švýcarských médiích bylo v úvodu označeném měsíci zveřejněno podle Mediendatenbank SMD ve 217 médiích 18 736 článků na téma koronavirus! Tj. v průměru 625 textů denně. 8271 na téma klima a 5089 na téma Trump. Otázka s prosbou k vědoucím v české kotlině: Kolik článků na téma koronavirus, klima a Trump bylo zveřejněno v téže době v ČR a kolik po vyhlášení pandemie? Proč se ptám? Odpověď je krátká: Pro srovnání, pro indikaci úrovně manipulace, orientace a post-pandemických následků, o kterých se doposud nepíše.

Uvedené množství informace lze nazvat informačním terorismem. O něm jsem se zmínil v  příspěvku - Čím méně vím, tím lépe spím (13.3). Jako každý terorismus, i ten informační má svůj smysl, metody a nemůže zůstat bez následků pro člověka. Otázka: O co jde dnes?

Pro pochopení odpovědi, smyslu příspěvku, cvičení paměti a očekávaných změn po konci pandemie, uvádím několik mýtů o výrocích Stalina a několik citátů z Protokolů sionských mudrců. Encyclopædia Britannica (EB)označuje Protokoly sionských mudrců jako podvodný dokument, který sloužil jako záminka a zdůvodnění antisemitismu na počátku 20. století. Po svém prvním vydání v roce 1903 v carském Rusku byla vydána plná verze v roce 1905 ruským spisovatelem náboženských textů a vystudovaným právníkem Sergejem Nilusem (1862 – 1929). Výtisk leží v Britském muzeu a nese datum přijetí 10. srpna 1906. Pro srovnání s označením EB připomínám čtyři skutečnosti: 1) Na odborné úrovni se Protokoly s jejich literárněhistorickým pozadím zabývá Umberto Eco ve svém románu Foucaultovo kyvadlo (originál 1988, v češtině 1991) a v knize Pražský hřbitov (originál 2010), kde jsou Protokoly ústřední tematikou. 2) Protokoly se také zabývá komiks Willa Eisnera Spiknutí: Tajný příběh protokolů sionských mudrců. 3) Všechny známé kopie v Rusku byly zničeny Kerenského režimem, jejich vlastnictví bylo zločinem dostatečným k tomu, aby byl dotyčný na místě zastřelen. 4) Henry Ford zaplatil tisk a distribuci 500.000 knih a řekl v interview publikovaném v NEW YORK WORLD 17. února 1921: O Prrotokolech mohu říci pouze to, že zapadají do toho, co se děje. Jsou staré šestnáct let a hodí se do světové situace naší doby.

Co se týče mýtů o výrocích Stalina, uvádím tři nejrozšířenější: Není člověk – není problém. Smrt jednoho člověka je tragédie, smrt milionů je statistika. Není nezáměnných. Skutečností je, že pramenem výroků není Stalin. V prvním případě je to ruský autor antistalinistických děl Anatolij Rybakov (1911 – 1998). Ve svém románu Děti Arbatu zkrátil a upravil výrok Stalina z roku 1918 v Caricyně (carevnině): Smrt řeší všechny problémy. Není člověk – není problém. V druhém případě se jedná o výrok německého pacifistického spisovatele Erich Maria Remargue (1898 – 1970) – Černý obelisk (1956) a v třetím případě se jedná o výrok 28 prezidenta USA, Woodrow Wilsona (1856 – 1924) během prezidentské kampaně v roce 1912. V roce 1932 výrok použil Franklin Delano Roosevelt (1882 – 1945), nejdéle úřadující 32. prezident USA (1933–1945). Uvedené skutečnosti i ve spojení s Protokoly sionistických mudrců, nezávisle od toho, jak je čtenář hodnotí, podporují myšlení a představují důležitý prvek pro pochopení alespoň části současného dění ve světě nesourodou společností. Tu spojuje jen mládí a místo, kde žijí, nedostatečná profesionalita, princip – poptávka budí nabídku a osobní neodpovědnost za následky konání. Soucit, solidarita a vize představují deficit. O něm jsem se zmínil v příspěvku Čínská lekce a Bella ciao (15.3).

Zpět k médiím. Akceptováním tzv. primeurs, tj. zpráv, které ještě nebyly zveřejněny a jsou určeny pro redakci, se tyto stávají prostředkem v boji o čtenáře. Dramatizace, kterou nabídly například seriózní NZZ koncem února t.r. by neměla být součástí boje o čtenáře a finanční zisk. Postrádá nejenom etiku a morálku. V interview NZZ, výzkumník epidemií Christian Althaus prohlásil, že Švýcarsko stojí před největší zdravotnickou nouzí nedávné historie (grössten gesundheitlichen Notlage ihrer jüngeren Geschichte), a že nejhorší scénář nelze vyloučit: cca 30 tisíc mrtvých, což odpovídá 1% nakažených ve Švýcarsku. Současně nezapomenul zdůraznit, že panika není na místě.

Podobné výroku pana Althause je hlásání rádoby expertů (bez garance) s pokryteckým cílem nabídky jiného názoru. Ekonom Reiner Eichenberger známý svými výstředními formulacemi zvýšil čtenost NZZ názorem typickým pro dnešní dobu: by bylo asi dobře, kdyby se všichni lidé ve věku pod 65 let co nejrychleji nakazili, zůstali 14 dní doma, po té mohli opět pracovat, bavit se a cestovat (Es wäre vielleicht richtig, dass die unter 65-Jährigen sich möglichst schnell infizieren, 14 Tage zu Hause bleiben und dann wieder arbeiten, festen und reisen). Názor podpořil dokonce jiný expert, tentokrát Spolkového úřadu pro zdravotnictví (Bundesamts für Gesundheit). Ten ohodnotil výrok pana Eichenbergera jako zajímavý (interessant). Já ho spojuji s výrokem Protokolu 1, odstavce 6: Politická svoboda je idea, ale ne skutečnost. Musíte vědět, jak tuto ideu použít, kdykoli je to nutné, jako vnadidlo pro přilákání lidí do něčí strany za účelem rozdrcení jiné strany, která je právě u moci. Tohoto úkolu se dosáhne snáze, pokud je oponent sám infikován myšlenkou svobody, takzvaného Liberalismu, a kvůli této myšlence je ochoten vzdát se části své moci. A také s kolektivní imunitou. O ní bude řeč ve druhé části příspěvku.

V době přebytku informace a dezinformace o koronavirusu se ztrácí mnoho důležitého pro dobu post-pandemickou. Ta si zasluhuje již dnes odpovědi na otázky typu: S jakými následky a jakým způsobem se bude stát vyrovnávat s příští vlnou epidemie či pandemie? Karanténa nám může vyhrát pouze trochu času. Rozšiřuje-li se nákaza bez nového importu virusu, znamená to, že virus již cirkuluje v zemi. Představuje modifikace či dokonce přesunutí vojenských cvičení NATO vítězství virusu nad válečným nebezpečím, nebo dokonce přípravou války? Co stojí za uzavřením Centra Jelcina v Jekaterinburgu? Tam není v době práce na příspěvku ani jeden nakažený nebo nemocný koronavirusem? Proč náhle odplouvají vojenské lodě USA a NATO z Černého moře? Co se děje mimo českou kotlinu, mimo EU?

V době přebytku a volného času v karanténě v kontextu toho, co vědomě či nevědomě propouštíme nebo ignorujeme, nemůže uškodit seznámit se s některými mechanismy přežití. Připomíná je například setkání se lvem během safari. Takové setkání způsobuje strach a současně nabízí si uvědomit tři základní neurobiologické možnosti: strnout jako mrtvý sloup, utíkat, nebo se bránit. Pro útěk nebo boj, musím však být schopen běhu (mít dobré plíce a kondici), umět koncentrovat se, uvědomit si prostředí a jeho strukturu a nepodlehnout panice. Část dospělých spoluobčanů se dnes však koncentruje na zásoby jídla, toaletního papíru a starosti, co bude za měsíc, přičemž neví (protože nemá důkazy) zda bude žít ještě večer nebo zítra. Mladá generace podporovaná informací, že koronavirus jí jenom pohladí žije ve svém světě a opomíjí, že její imunita je v nebezpečí z nadměrného používání komputerů a telefonů.

V panice, která je konečným stavem strachu, se člověk koncentruje na Míti, a ne Býti. Přidám li k tomu skupinové psychologické fenomény, ke kterým patří probíhající nezbytná příprava vědomí společnosti na válku, která se pohybuje od tří let a více, musím si připustit, že pandemie ovlivní chování a vědomí člověka bez rozdílu na věk, vzdělání a zkušenost.

V době přebytku a současného nedostatku reflexe o nutnosti uvědomit si, že hořká pravda je vždy lepší než sladká lež, že bez solidárnosti zvyšujeme sílu negativních energií a tím urychlujeme proces ničení Planety, doporučuji všem čtenářům shlédnout video.


Video nabízí možnost začít srovnávat situaci v ČR a EU se situací v ČLR a chování lidí. Připomínám současně, že ČLR neměla žádné varování, předstih nebo srovnatelnou zkušenost s onemocněním jako máme my dnes v Evropě. Číňané a jejich politické vedení, především po odstranění od moci tzv. komsomolců ve Wu-chanu (majících jinou historií, než má KS ČLR nebo jak ji znají Evropané z dob SSSR a ČSSR) dokázali univerzalitu lidskosti bez hranic, že každý tunel má svůj konec, a že mysle na finanční a hospodářské následky nemají v situaci ohrožení národa a řešení krize prioritu. Existují jiné hodnoty, než materiální.

Jeví se mi, že včas a dostatečně varovaná tzv. národní a EU elita ignorovala po léta vše, co mohla. Dnes nemá dostatek disciplíny, odvážných a rozhodnutých lidí obětovat se. Výjimky s lékaři, zdravotním personálem a svépomoc obyčejných lidí potvrzují napsané. Post-pandemická doba ukáže, zda jsme pochopili, co znamená boj s neočekávanou výzvou myslíc na druhé více, než na sebe. Doporučené video představuje testament, to nejlepší co nabízí láska k člověku a indikuje důkaz naší ignorance a proč ČLR již dnes patří 21. století. Hřib & Co by si měli v karanténě připomenout historickou paměť a jak jednají Asiaté se slabochy.

V Číně je chování lidí mnohem spořádanější, než v Evropě. To umožnilo s pomocí přísných nařízení vzniknout určité normalitě v nenormální situaci a prostředí. Za to v Evropě a USA pandemie umožnila oživení předsudků, obviňování a strachu. Stačí kýchnout nebo říci slovo italsky nebo španělsky, a zůstanu sám bez pomoci, než přijede policie nebo sanitka. Typický fenomén v krizových situacích, který představuje potřeba lidské blízkosti, kontakt a porozumění je podle osobní zkušenosti z pozorování lidí deficitem. Pozoruji ho i u mladých příbuzných a členů rodiny žijících v zahraničí: Řekli, že u mladých nejsou následky. Nás se to netýká. Takováto věta, dokazuje úroveň myšlení, která je typická i pro část české kotliny.

Současná omezení jsou podle osobního hodnocení nedostatečná. Především v době, kdy není zabezpečeno plošné testování všech občanů, kdy není zabezpečena logistika podobná té ve Wu-chanu (ukázaná ve videu), včetně rozvozu potravin a jídla. Kromě toho značná část obyvatel trpí depresí. Zastavit šíření viru je prakticky nemožné. Zmiňuji se o depresi, protože ta s přidruženými poruchami bude jedním z drahých následků pandemie. O transformaci cestovního ruchu, obchodu, výroby a strachu nutícího vlády pomáhat privatizátorům bez duše a morálky po ukončení pandemie, nemluvě. Bude li karanténa delší, a bude li se prodlužovat, strach bude narůstat. To očekávám. Proč? Strach z radikálního řešení v současném politicko – hospodářském systému, ego a egoismus člověka bez etiky (a duše) jsou t.č. větší než rozum.



Masová média nikomu nevysvětlují ani rozdíl mezi následky pandemie a například tsunami. To představuje biologicky rychlý, intenzivní a velký stress. Po jeho přijetí však každý ví, co bude: identifikace škod, sběr mrtvých, odvoz materiálu a výstavba nového. Současný stress ve společnosti je jiný: představuje nevědění, co kdy přijde, jaké to bude, nebo jak to může být nebezpečné. Stress je částí řetězové reakce, kterou lze krátce popsat: mrtví, pravděpodobná recese, zvětšující se (nevymýtitelná) chudoba a na druhé straně další zbohatnutí několika málo, udržení produkce (s novými technologiemi), obchodu a současné moci, částečně již despotické. Proto jsme mohli před několika dny slyšet o 60% nákaze, o tisících mrtvých nebo v izolaci se nacházejících důchodcích (někde od 70, jinde od 80 let), či konfiskaci hotelů a podobně. Nevědění na jedné straně a rozhodnutí bohatnout, vyrábět, obchodovat a udržet se u moci za každou cenu i s velkým rizikem indikuje také kancléřka Merkel a premiér Johnson. Oba myslí a vyjadřují myšlenku tvořící část podstaty strategie tzv. kolektivní imunity.

Pod ní se rozumí nejenom matematický odhad, neznalost skutečných (přímých a nepřímých) obětí, které se musí brát v úvahu a skutečnost, že v populaci existuje určité procento imunních lidí (a je jedno z jakých důvodů) dohromady dovolující vysokou pravděpodobnost, že se šíření viru nejen zastaví, ale že nemoc v podstatě vymizí, ale i to, co se píše v Protokolu č. 23, odstavec 1 a 2: Aby lidé přivykli poslušnosti, je nutné vštípit jim lekce ze skromnosti, a proto bude omezena výroba luxusních předmětů. Tím zvýšíme morálku, která byla pokažena soutěžením na poli luxusu. Obnovíme drobnou řemeslnou výrobu, která podkopá soukromý kapitál výrobců. To je nezbytné také proto, že výrobci často ve velkém měřítku podněcují, i když ne vždy vědomě, masy proti vládě. Drobní řemeslníci nevědí nic o nezaměstnanosti a to je úzce svazuje s panujícím pořádkem a jsou tudíž loajální k autoritě. Řemeslnou výrobu budeme podporovat od momentu, kdy moc přejde do našich rukou. Také opilství bude zakázáno zákonem a bude se trestat jako zákon proti lidskosti, protože člověk pod vlivem alkoholu se mění ve zvíře… Poddaní, ještě jednou opakuji, jsou slepě poslušní jedině vůči silné ruce, která je na nich absolutně nezávislá, protože v ní cítí meč obrany a opory proti sociálním pohromám. Proč by měli chtít krále s andělskou duší? Potřebují v něm vidět zosobnění síly a moci. Sílu a moc představuje mimo jiné i matematika. Proto zpět k matematickému odhadu nákazy.

Klíčovým číslem matematického odhadu nákaz je takzvaný koeficient R0: kolik dalších lidí člověk v průměru během konkrétní epidemie nakazí. Pro koronavirus se odhaduje R0 na základě dat z ČLR kolem 2,5. Nakazit dva a půl člověka se nezdá tolik pro toho, kdo neví nic, nebo málo o exponenciálním růstu. Při něm není zásadní, jak vysoké číslo R0 je, pokud je vyšší než 1. V případě epidemie je špatné cokoli nad hodnotu 1, protože cokoli pod 1 znamená konec nákazy a nemoci. Zjednodušeně napsáno: 1,1 je problém, 0,9 je jeho řešení. Podstata kolektivní imunity je v tom, že při konstantním R0 klesá počet lidí, které roznašeč může nakazit, protože jeden virus nemůže nakazit celou populaci. V případě, že R0 je 2,5, hranicí nakažení je 60 % rovnoměrně rozmístěné populace. Skutečnost s koronavirusem bude pravděpodobně menší, ale podstata se nemění. Zjednodušeně formulováno: Drakonická opatření jsou zbytečná, osobní chování občana odpovídá jeho zodpovědnosti a konečným řešením je kolektivní imunita. Její kouzlo spočívá v tom, že se eliminují ekonomické ztráty, zpomalí se demolice existujícího finančního systému a zůstává naděje udržet si moc.

Strategie nutí připomenout negativní jevy Viktoriánského období (1832/1837 - 1901): Nízká životní úroveň a vznik slumů doprovázené využíváním práce dětí a zákony z let 1802 a 1819. Ty omezovaly maximální délku pracovního dne pro děti na 12 hodin. Policejní odhady z poloviny století uváděly počet prostitutek na 8600. Tento vysoký počet byl důsledkem nařízení v britské armádě: muži v armádě nemohli zakládat rodiny. Prostituce byla považována za službu pro ukojení mužské touhy i dívkami ve věku 12 let. V roce 1864 byl zaveden zákon o nakažlivých chorobách. Ten dovoloval mužům zákona chirurgicky vyšetřit jakoukoliv ženu, když se ve městě nacházela vojenská posádka. Díky britské aktivistce, feministce a bojovnici proti vykořisťování žen Josephine Butlerové (1828 – 1906) se podařilo zákon zrušit a zvýšit hranici beztrestného pohlavního styku z 12 na 16 let.

A co stojí v Protokolech? Abychom svedli ty, kteří touží po moci, k jejímu zneužívání, rozeštvali jsme všechny síly navzájem tím, že jsme podporovali jejich liberální tendence k nezávislosti. S tímto cílem jsme roznítili všechnu podnikavost, vyzbrojili jsme všechny strany, osobní moc jsme postavili jako cíl všech ambicí. Ze států jsme udělali gladiátorské arény, kde proti sobě bojuje mnoho znesvářených stran. Stačí málo, a zmatek a úpadek bude všeobecný...Neúnavní tlučhubové přeměnili parlamenty a zasedání vlády na závodiště v řečnění. Nestoudní žurnalisté a bezohlední pamfletáři se denně vrhají na vládní úředníky. Zneužívání moci připraví svržení všech institucí a všechno bude vzhůru nohama pod ranami rozzuřené chátry.

Vystrašená EU byrokracie vždy považovala hranice mezi státy a národy za překážku její dominance. Proto pracuje s individuálním strachem. Ten je vždy spojen s velkými emocemi. Strachu následují fyzické reakce a vyhýbání se (člověku, realitě, faktům). K tomu nabádají instrukce, jak se chovat v situaci pandemie. Nikdo nechce být nakažen nebo jiného nevědomě nakazit, je-li nosičem virusu. To se nezmiňuji o společenském strachu a jeho následcích, který může způsobit vládce rozhodující o penězích v době přebytku založeném na dluhu. V Protokolu č. 1, bod 21 se píše: Jedině despotický vládce je schopen vypracovat tyto plány jasně a v celé šíři takovým způsobem, aby mohl celý systém státní mašinérie řádně fungovat. Z toho nevyhnutelně plyne závěr, že jediná uspokojivá forma vlády v jakékoli zemi je taková, že všechna moc je soustředěna do rukou jediné zodpovědné osoby. Bez absolutního despotismu nemůže existovat žádná civilizace, který je provozován nikoli masami, ale jejich vůdcem, ať je touto osobou kdokoli. Dav je barbarský a své barbarství projevuje při každé příležitosti. V momentě, kdy dav získá do svých rukou svobodu, rychle ji obrátí v anarchii, která je nejvyšším stupněm barbarství.

Jestliže barbarství znamená primitivní, nevzdělaný či krutý, nelze opomenout exteritoriální biologický výzkum USA v postsovětských státech, částečně alibisticky zveřejňován (Viruses, 2019, 11, 356, doi:10.3390/v11040356, Tropical Medicine and Infection Disease, 2019, 4, 136, doi:10.3390/tropicalmed4040136, Viruses, 2019, p.2,Transbound Emerg Dis, Dec;64(6): 1790–1800. doi: 10.1111/tbed.12568) a paradox psychoterapie, jejího omezení v případě tzv. digitální terapie nebo přerušení stávajícího procesu psychoterapie, včetně případů bipolárních poruch (BAP I a II), kterých máme ve společnosti více než dost.
 
EK se svým zvýšeným sebevědomím, grandiozitou a přeceňováním svých schopností, včetně v bezpříznakových obdobích, vykazuje symptomy takové poruchy. Bipolární porucha II. typu je obtížnější na diagnózu, protože nemocný zažívá pouze lehčí formy mánie. Ty mu zpravidla nezpůsobují vážné problémy. Proto se o nich často nezmiňuje. I když se o sebevraždu statisticky pokusí okolo 50 % nemocných, přičemž až 20 % z nich čin dokoná. Současná migrační, epidemiologická a následná post – pandemická hospodářsko – finanční krize mohou nepřímo potvrdit nejenom BAP u našich elit, ale i slovo Boží, hovořící o přebytku a nedostatku. V době přebytku je nutné člověku myslet na vyrovnání. Jeví se mi, že se mu tentokrát nevyhneme. A tím i příchodu úsvitu nové doby. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell



Anketa

Který z premiérů podle Vás hájí více národní zájmy své země?