Jednalo se o prohlášení zemí, které ještě před třiceti lety po hrůzných zkušenostech s německým fašismem usilovaly o překonání kapitalismu a následků fašismu snahou jít jinou cestou. A to cestou budování sociální spravedlnosti, odstranění ekonomického vykořisťování.

To, co dnes zažíváme v České republice, například v Praze 6, je zneuctěním piety padlých rudoarmějců. Bagatelizování úlohy Rudé armády při osvobození Prahy a posledních bojích s fašistickou soldateskou a zbytky wehrmachtu na území dnešní České republiky, nemá ve světě obdoby. Není snad žádné státní moci, mimo ty kolaborující s myšlenkami autoritářství a fašismem, které by dovolily a připustily hanobení památky svých osvoboditelů z nacistického područí.

Otázkou je, jakou úlohu sehrává česká vláda a ministr zahraničí Petříček, že se snížil k přirovnávání hrůz nacistické okupace k událostem, které souvisejí se studenou válkou. Proč de facto připustil další krok k přenesení viny za rozpoutání druhé světové války dílem téměř rovným z nacistického Německa na Sovětský svaz. Pravice tak může být spokojena. Ti, kteří si přejí tzv. nejen morální, ale i věcné vyrovnání se Sudetoněmeckým landsmanšaftem rovněž.

Fašismus, který nemusí mít a také neměl vždy podobu německého nacismu, existoval před vypuknutím druhé světové války v řadě zemí světa, z nichž některé později patřily k věrným spojencům nacistického Německa.