Zdeněk Ertl: Veřejně prospěšná činnost: krásné slovo bez zákona

KOMENTÁŘ

Občanský zákoník přinesl v roce 2014 do českého právního řádu nový termín „veřejně prospěšná činnost". Znělo to nadějně, protože za tímto pojmem se skrýval plán posunout neziskový sektor na evropskou úroveň a dát mu jasný právní rámec

11. října 2025 - 07:00

Jenže k naplnění nikdy nedošlo. Česká republika měla přijmout zvláštní zákon o veřejné prospěšnosti, který by vymezil, co se vlastně pod tímto pojmem rozumí, kdo může status získat a jaká práva a výhody z něj plynou. Jenže zákon nikdy nevznikl a pojem zůstal viset v právním vakuu.

Myšlenka měla logiku. Organizace, které by vykonávaly činnost ve veřejném zájmu, by si mohly žádat o zvláštní status, stejně jako je to běžné v Německu nebo Rakousku. Veřejně prospěšné právnické osoby by měly daňové úlevy, možnost odečtu darů pro sponzory a vyšší důvěryhodnost u veřejnosti. Mělo to být jasné oddělení mezi těmi, kdo si na neziskovost jen hrají, a těmi, kdo skutečně pracují ve prospěch společnosti. Návrh zákona o statusu veřejné prospěšnosti se připravoval, probíhaly odborné diskuse a ministerstvo spravedlnosti několik let slibovalo, že věc dotáhne. Jenže postupně ztrácel podporu a nakonec vyšuměl do ztracena.

Dnes jsme tak v paradoxní situaci. Spolky a neziskovky si do stanov píšou, že jejich hlavní činností je „veřejně prospěšná činnost", protože to zní hezky a odpovídá duchu občanského zákoníku. Jenže právně to nic neznamená. Neexistuje žádný závazný seznam veřejně prospěšných činností, neexistuje registr, neexistuje status, neexistuje přímý právní efekt. Je to spíše deklarace, která se dobře vyjímá na papíře, ale nevyvolává žádné konkrétní následky.



Ve srovnání se zahraničím je to propastný rozdíl. V Německu funguje pojem „Gemeinnützigkeit" jako základní kámen pro celý neziskový sektor. Kdo jej získá, má nejen daňové úlevy, ale i prestiž a jasný právní rámec. Podobně je tomu v Rakousku. Česká republika se chtěla vydat tímto směrem, ale skončila na půli cesty. Zůstalo nám prázdné slovo, které si každý vykládá po svém, aniž by mělo závazný obsah.

V posledních letech se objevují jen nepřímé náznaky. Ve vládních dokumentech o dotační politice se pojem „veřejně prospěšné činnosti" objevuje jako rámcové označení oblastí podpory. Hovoří se o něm v materiálech k neziskovému sektoru, používají ho ministerstva i regiony. Ale to není právní definice, spíše jazyková zkratka, která nahrazuje skutečný status. Ani novela zákona o veřejných sbírkách, která od roku 2025 přinesla přísnější pravidla transparentnosti, pojem nijak neposílila.

Výsledek je smutný. Český neziskový sektor funguje, odvádí obrovský kus práce v oblasti sportu, kultury, vzdělávání nebo sociálních služeb, ale právní jistotu nemá. Chybí jasné rozlišení mezi organizacemi, které reálně působí ve veřejném zájmu, a těmi, které se jen tváří. Chybí nástroje, jak toto postavení promítnout do daňové politiky nebo do dotačních titulů. A hlavně chybí signál společnosti, že stát si této práce váží a chce ji dlouhodobě podporovat.

„Veřejně prospěšná činnost" je tak zatím jen krásně znějící slovo. Zákonodárci se k němu nevracejí, neziskový sektor si mezitím poradil jinak a veřejnost pojem prakticky nevnímá. Jenže právě v době, kdy důvěra ve stát i instituce klesá, by jasný status veřejné prospěšnosti mohl být základem pro posílení transparentnosti, důvěryhodnosti i stability občanské společnosti. Pokud se k tomu jednou vrátíme, budeme muset začít od stejného bodu: od prázdného pojmu, který čeká na svůj obsah.

Zdeněk Ertl 




Anketa

Je podle Vás pro ČR přínosné obnovit silnou spolupráci zemí V4?

Ano 54%
transparent.gif transparent.gif
Ne 24%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 22%
transparent.gif transparent.gif