Dante Alighieri (1265-1321) patří společně s Francescem Petrarcou (1304-1374) a Giovanni Boccacciem (1313-1375) mezi otce italské literatury. I přes malé časové rozpětí, které dělí tyto autory, patří Dante do jiného období než zbylí dva spisovatelé. Je ještě úzce spjat se středověkem, je jeho završitelem a zároveň nejvýznamnějším autorem. Petrarca a Boccaccio stojí na počátku humanismu.

V současném okamžiku dějin, zatemněném hlubokou nelidskostí a nedostatkem důvěry a vyhlídek do budoucna, nám postava Danta – proroka naděje a svědka lidské touhy po štěstí – přináší slova a příklady, které nás povzbuzují na naší cestě, napsal papež František v apoštolském listu, který vydal při příležitosti začátku oslav 700. výročí úmrtí Dante 25. března tohoto roku. List nazval Candor lucis aeternae (Jas věčného světla). V tento den (prý) začala literární pouť hrdiny Dantovy Božské komedie Peklem, Očistcem a Rájem.

Ačkoli básníkův život poznamenal vleklý spor s tehdejším papežem Bonifácem VIII. a jeho spis De monarchia (O jediné vládě) byl ještě v roce 1900 na církevním Indexu zakázaných knih, nacházejí novodobí papežové v jeho díle silnou inspiraci. Již Benedikt XV. označil Danta ve 20. letech minulého století v encyklice In praeclara summorum k 600. výročí jeho smrti za křesťanského básníka, který řečí takřka božskou vyzpíval křesťanské ideály, jejichž úchvatnost a jas kontemploval celou duší. Jen v Božské komedii je 588 citátů z Bible. Dantovu věrnost víře vyzdvihl i papež Pavel VI. roku 1965 v apoštolském listu Altissimi cantus k 700. výročí básníkova narození. Kromě toho všem účastníkům Druhého vatikánského koncilu věnoval výtisk Božské komedie. Opakovaně Danta ocenil i papež Jan Pavel II.

Zatímco papež František v listu Candor lucis aeternae vidí v Dantově díle integrální součást evropské kultury s jejími křesťanskými kořeny, a podle papeže básník žádá, abychom ho vyslechli a následovali, stali se jeho druhy na cestě, protože nám také dnes chce ukázat, kudy vede cesta ke štěstí, kde je přímá cesta k plnému prožívání našeho lidství, k překonání tmavých lesů, v nichž ztrácíme orientaci a důstojnost, nejenom veřejně právní česká média nemohou najít okénko ve svých programech pro zmínku o narozeninách, které si osobně připomínám 21. května bez ohledu na to, že nemám k dispozici dokumentární důkaz. Nikde jsem nezahlédl zmínku o díle autora s hlubokým citem k lásce, nejenom k Beatrici, ale i k osudu městského státu Florencie v roce 1300. Tenkrát se rozhodovalo o jeho dalším osudu. Dante neváhal jít do sporu s papežem Bonifácem VII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné.

Proč je dnes Dante na Západě ignorován, mizí nebo již zmizel z výuky a stal se nebezpečným? Odpověď nabízí nové interpretace Božské komedie. Dosavadní nejsou politicky korektní a neodpovídají duchu cancel culture, to jest kultuře rušení. Ta představuje moderní formu ostrakismu. Kultura rušení se totiž stala nedemokratickou, ale hojně používanou zbraní arogantních pseudoznalců, kteří si přivlastňují právo definovat to, co je tím nevhodným a urážlivým. V poslední době je kultura rušení spojována s rasismem, gendery, LGBT, klimatickou změnou, samozřejmě i covid-19 a novými úděly v přicházení spojenými se strachem.

Dante se ignoruje, protože zakladatel Islámu, Mohamed se v jeho pojetí neukazuje v nejlepším světle. Protože někteří migranti z islámských států by mohli být (prý) postiženi psychicky, což by mohlo zvýšit riziko agrese, je potřeba je chránit před tímto apogeem západoevropského křesťanského ducha, náboženství a rytířské lásky.

Dantův sen o jiné Evropě s duchem a vírou, ctí a službou velké lásce - L'amor che move il sole e altre stelle a  Fideli á amore se tak po honu na něho v době Goethe dočasně stává obětí, tentokrát liberalismu a umírající globalizace. Tento pár transformuje Evropu do Anti-Evropy a dovoluje novodobému Rusku být objektivním ochráncem evropských hodnot, ne příčinou a podpůrcem úpadku Evropy. Byli a jsou to i dnešní Rusové, kdo si cenil a cení velkých evropských myslitelů, umění a géniů. Přestože Rusko nikdy nebylo čistou evropskou zemí, Dantovo dílo lze i dnes koupit v nových překladech téměř všude v RF. Tam, nehledě na krutý kapitalismus a opakovanou zradu elit a spojenců ve své historii sídlí Bůh v duši a rozum v srdci.

Rozum je sice lékař lásky, ale za rádce ho láska neuznává…Nicméně abych pravdu řek', rozum a láska táhnou dnes zřídkakdy za jeden provaz (William Shakespeare)

William Shakespeare (1564-1616), jeden z největších anglicky píšících spisovatelů a celosvětově nejvýznamnějších dramatiků působil jako herec a spisovatel v Londýně. Měl přístup do londýnských právnických kolejí i ke dvoru královny Alžběty I. (1533–1603), kde se hrály jeho hry. Ty lze rozdělit do tří žánrů: kronikářské historické hry, zápletkové komedie a humanistické tragédie. Tato trojice žánrů mu umožnila stát se spolumajitelem a dramatikem vynikající londýnské divadelní společnosti Služebníků lorda komořího. Společnost od roku 1599 hrála v nové aréně - The Globe, než v roce 1613 vyhořela. S koncem arény prakticky skončila i Shakespearova dramatická kariéra.

V těchto dnech probíhá v divadle - The Globe cyklus seminářů pod názvem Antirasistický Shakespeare. Cyklus plně odpovídá současnému obsahu kultury rušení. Má totiž za cíl de-kolonizovat Shakespearovo dílo a odstranit překážky, které by mohly narušit pochopení a performance jeho díla moderním publikem. Není proto divu, že hned během prvního semináře došlo na Sen noci svatojánské. Ve hře byla identifikována sporná genderová a rasová dynamika. Jinými slovy: prvně jmenované má negativní charakter, druhé jmenované pozitivní. Proto se účastníci semináře dověděli mj. o binárním systému temnoty a světla. Vše světlé ve hře je krásné, vše temné je nepřitažlivé. Nebudu podrobně popisovat dění na semináři a odezvy.

Zmiňuji se zástupně a krátce o Dantovi a Shakespearovi, protože ignorování jejich výročí, díla klasiků a neschopnost moderních interpretátorů uvědomit si vzdálenost a změnu kvality času od středověku do současnosti představuje pohřeb evropské kultury a tím i Evropy. Poslední Eurovize, ubohost organizátorů akcí včetně (neznámého) autora památníku vlasovcům v Řeporyjích, záměna státních vlajek na mistrovství světa v hokeji za IHF, to vše a mnohé jiné zapadá do kontextu probíhající hodnotové revoluce, o které se čas od času zmiňuji v příspěvcích, a ve které česká kotlina osudově prohrává.

Protože předpokládám, že z důvodů politické korektnosti a neznalosti faktů v mnohých oficiálních médiích budou ignorována i další výročí, například arabského jara (Tunisko, Alžírsko, Egypt, Jemen, Jordánsko, Libye, Maroko, Omán, Saudská Arábie, Sýrie, Bahrajn) včetně historie vztahu Ruska s USA a jejími spojenci aj. dovolím si ve druhé části příspěvku nazvaném Zrada zmínku o prezidentských volbách v Sýrii (v zahraničí se volilo včera, 20. května, doma se bude volit 26. května) a krátký exkurs do historie zničení carského Ruska. Včetně působení jeho spojenců, vnitřních a vnějších nepřátel a zrádců, jako příkladů příčin současného dění ve světě, včetně ohlášeného setkání prezidentů Bidena a Putina ve Švýcarsku v červnu, vztahu ČR s RF a představitelných následků. Ty popsala mj. v románech s nástinem filozofického systému zvaném objektivismus Ayn Rand (1905-1982), rusko-americká spisovatelka a filosofka, vlastním jménem Alisa Zinověvna Rosenbaumová: Můžete ignorovat realitu, ale nemůžete ignorovat důsledky ignorování reality. Souhlasu netřeba.

 Jan Campbell