Dopustil se však jediné z hazardérských ptákovin, padajících z české pětidemolice a presstituce? Brzezinski, Henryho věčný sok, třískal zamlada do válečných bubnů (horory o „rudém totáči“). Kissinger startoval knihou Jaderné zbraně a zahraniční politika. Šílenství „strany války“ odmítala. Volala po práskané diplomacii. V tom samém roce 1957 vydal i knihu o „koncertu velmocí“. Záruku míru viděla v jejich vzájemné rovnováze.

Sedmdesátým rokům dominoval opak dnešní nálady. Třetí svět spěl i k ekonomické emancipaci. Leckde dokonce – k „nekapitalistické orientaci“. Posun doleva – a k nezávislejší pozici vůči USA - narůstal i napříč jejich spojenci. Kissinger patřil k dirigentům habaďůry, jež politické kyvadlo otočila. Stavěla na jezuitském výkladu Závěrečného aktu KBSE. Západ své Pinochety dosazovat nepřestal. Lidská práva bral na hůl i doma. Na Východ stupňoval tlak, aby se „détente“ podřídil jako závazku, že přestane rozvíjet svůj vliv a civilizační iniciativu. Vedlo to k bezpohlavnímu přešlapování na místě. Skončilo to „katastrojkou“ pod dětinskou fanglí „všelidských zájmů“. Rekordní kapitulaci spáchala smečka tlučhubů a křiváčků, která se prodrala až do Kremlu. Bez principálů Kissingerova formátu si o tom mohla nechat jen zdát.  

Nad všemi praotci „postkomunismu“, jak si ta vteřina dějin omylem říká, čněl o celé hlavy. Svým talentem a invencí. Čerpaly i ze spousty jeho knih. Srší širokorozchodnou erudicí, originálními postřehy a šťavnatým jazykem. Tím, čím vstoupil mezi literáty, se řídil i za fanfár „vítězů studené války“. Znovu a znovu varoval před vším, co geopolitickou rovnováhu vychýlí přes hranu, hrozící chaosem, akutním pudem sebezáchovy a jaderným ohňostrojem. Před démonizací východních velmocí - a provokacemi válečných magorů. Hvězdná pěchota, která má navrch v české kotlině, se s Kissingerem loučila pukrlaty. Nechce se od něj začít učit? Včera bylo pozdě.