To si uvědomuje stále více lidí a tak, aby došlo k jejich „nutnému“ zmatení se již často upouští od přímé privatizace obecního vodního hospodářství a přechází se k tzv. PPP projektům. Zjednodušeně řečeno, vodohospodářský majetek obce zůstává sice stále veřejný, ale stará se o něj soukromá firma. U nás to bývá často francouzská společnost VEOLIA. Co však vypovídají zkušenosti přímo z její domovské Francie, kde existuje kromě Veolie na trhu ještě další významný hráč a to firma SUEZ?

    

   

V Grenoblu se odehrálo něco podobného. Přestože byly v roce 1989 vodovody, kanalizace, čerpadla či nádrže ve velice dobrém stavu, došlo k podezřelé privatizaci firmou Suez. Později se však prokázalo podplácení starosty, který byl odsouzen za zjevně nevýhodnou smlouvu pro město, ale to již daný právní stav nezměnilo. Možná i proto, že generální ředitel firmy byl také hlavním poradcem prezidenta Chiraca. Suez sebral městu veškeré know-how, umístil svá loga na všem, dokonce i na potrubí a mapách a současně již nikdo z veřejných funkcionářů nebyl schopen jakékoliv kontroly. Nastal skokový nárůst ceny vody a to za současného snížení intenzity péče o potrubí atd. Když, naštěstí pro občany, došlo k opětovnému návratu do veřejného majetkového portfólia trojnásobně narostl počet nutných renovací a cena vody poklesla.  Je již statisticky podloženo, že tam, kde se obec stará o vodu sama, je její cena až dvakrát nižší.

    

    

V Toulouse tak, jako i v jiných městech, obržela městská kasa od vodohospodářské firmy stamilionový „držhubný“ poplatek, který že nejen odběratelé vody firmě Veolia rychle zaplatili zpět, ale místní politici jej poté dokonce použili ke zvyšování vlastní popularity. Samotný vstupní poplatek není nic jiného než skrytá půjčka. A ta byla právě v Toulouse zaplacena zákazníky více než třikrát. A v obdobně negativním výčtu by se dalo pokračovat i dále.