Průzkumy veřejného mínění tehdy politikům jasně ukázaly, že přechod od základní vojenské služby k plně profesionální, je jedním z nejpopulárnějších kroků, které vláda učinila. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byly ovšem zcela jiné faktory. Veřejná podpora byla jen sympatickým vedlejším efektem. Klíčovými důvody byly ekonomika a hodnocení střednědobých a dlouhodobých bezpečnostních rizik.

Před vstupem České republiky do Severoatlantické aliance vláda přijala závazek, že do roku 2000 budou tvořit národní výdaje na obranu 2 % HDP (byla to tehdy i jedna z klíčových podmínek, kterou jsme museli splnit pro vstup do NATO) a tento závazek se dařilo udržet až do roku 2003 – tedy do doby, kdy došlo k rozhodnutí o přechodu na plně profesionální armádu. Od té doby resortní rozpočet v přepočtu na HDP už jen klesal. V roce 2014 dokonce až na 0,91 % HDP. Pro letošní rok je to 1,08 % HDP. Ekonomickým důvodem pro zrušení základní vojenské služby, tak byla politická představa o vyšší ekonomické efektivitě a zároveň možnosti snížení nutných obranných výdajů ze státního rozpočtu.

Z hlediska tehdejšího hodnocení bezpečnostních rizik bylo v Bezpečnostních strategiích ČR (z let 2001 a 2003) konstatováno, že „ve střednědobém výhledu není pravděpodobný masivní vojenský útok proti ČR…“ a nebo, „…přímé vojenské ohrožení území je ve střednědobé perspektivě málo pravděpodobné…“ Nebyly přitom přehlédnuty hrozby mezinárodního terorismu, ani nevyzpytatelnost Ruska (včetně jeho expanzivních tendencí pro oblast států SNS), případně nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení (Irák). Přesto však bezpečnostní situace nevykazovala pro Českou republiku takovou míru rizik, aby bylo nutné a potřebné udržovat téměř sedmdesátitisícovou armádu kombinující systém profesionální (dobrovolné) a základní (povinné) služby.

Švédská vláda oznámila, že znovu zavede povinné odvody pro čtyři tisíce branců - včetně dívek, a to na devět až dvanáct měsíců. I u nás je nyní možné indikovat všeobecný nárůst politické vůle pro znovuzavedení, alespoň nějaké formy povinných odvodů, ať už v podobě „Základní vojenské služby“, „Národní služby“, případně „Přípravy na krizové situace.“ Vyvolává to logickou otázku – znamená to, že tehdejší hodnocení a středně a dlouhodobé predikce vývoje bezpečnostní situace pro Českou republiku byla chybná?

Nebyla! Hodnocení bezpečnostních rizik a hrozeb vycházela z jasných a doložitelných faktů a také z toho, že jsme součástí NATO, nejefektivnějšího systému kolektivní bezpečnosti… Tato fakta se však změnila natolik významně, že návrat (ať už jakkoli modifikovaný) k posílení obranyschopnosti naší země širším zapojením občanů do tohoto systému, je opět na pořadu dne. Úvaha o povinné vojně, tak není hloupostí, ale pravděpodobně bude bezpečnostní nutností.