Byli to hodní a pracovití lidé, se kterými jsem strávil mnoho času v dětství. Měli jednu chybu. Tedy původně žádnou chybu neměli, ale současný parlament jim tuto chybu přisoudil. Jim přisouzená dnešní chyba byla v minulosti přirozenou součástí jejich života naplněného prací. Jejich bezchybný život se stal chybným až po přijetí návrhu na novelizaci trestního zákona třemi poslanci za ODS. Prarodiče už dávno nejsou mezi námi, takže je nikdo nemůže postihovat, ale já se dostávám do sporu se zákonem, když si na ně vzpomenu. Nemohu si pomoci. Jsou součástí mého života a neplánovaně se mi vybavují v myšlenkách. Ze vzpomínek na prarodiče se stal ideový zločin.

Dědovo kladivo jako první ideový zločin

Můj děda byl kovář. Měl dílnu a v té dílně měl dlouhý pult, ve kterém měl uložená kladiva různých tvarů. Kladivo bylo základním nástrojem kováře. Děda měl kladivo v ruce celý den. Dodnes si pamatuji ten zvuk, když kladivo dopadlo na kovadlinu a na ocel. Děda měl v práci rytmus. Každý úder kladivem nesměřoval na kus oceli položený na kovadlině a přidržovaný kleštěmi. Někdy údery opakovaně směřovaly na výkovek a jindy byl úder na výkovek střídán dvěma menšími údery na kovadlinu. Jako by ruka a kladivo přemýšlely, kam zasadit další úder na výkovek. To kovářův mozek potřeboval čas na výběr správného místa pro úder.

Viděl jsem i to, jak děda podkovával koně. Kleštěmi přiložil žhavou podkovu na kopyto koně. Podkova vypálila v kopytě tvar, pak hřebíky se čtvercovou hlavou přibil podkovu ke kopytu. Opět v ruce držel kladivo. Proto se kladivo stalo symbolem práce se železem (ocelí) a následně se stalo symbolem práce průmyslových dělníků. Dnes se používají jiné způsoby práce se železem (ocelí) – kladiva nahradily lisy, buchary, svařovací soupravy, řezání plamenem, lasery a další stroje, ale bez dělníků s kladivy bychom se nikdy nevypracovali k dnešním technologiím.

Babiččin srp jako druhý ideový zločin

Často jsem v létě pobýval u babičky. Vstávala brzy, mezi čtvrtou a pátou hodinou. Tehdy lidé ještě neznali letní a zimní čas. Zatopila v kamnech, pak se postarala o čuníka, slepice a husy. I dvě kočky dostaly svoji snídani spolu se mnou. Ke snídani babička vařila čaj, který měl nádhernou vůni. Byl v něm lipový květ a chutnal náramně.

Po snídani vytáhla nůši, do ní vložila srp, vodu a něco k snědku. Nůši si vzala na ramena, do levé ruky vzala motyku a do pravé moji dětskou ruku. Pak jsme kráčeli na pole. Měla dvě. Malé pole byl záhumenek a velkému poli říkali půlhektar. Záhumenek a půlhektar měla každá rodina. Kromě těchto malých polí existovala i velká pole družstevní, kde pracovali společně. Tedy ne všichni najednou, protože hodně práce obstaraly stroje. Po vesnici jezdily traktory typu Zetor 25, které jsou i po tolika letech považovány za krásné. Tahaly za sebou pluhy, brány, samovazače nebo vlečku. Družstvo mělo i mlátičku, kterou obsluhoval děda. Jako vždy měl po ruce kladivo, olejničku a vazelínu.

Na záhumenku babička pěstovala zeleninu potřebnou do kuchyně. Na půlhektaru lidé z vesnice pěstovali kukuřici, brambory, pšenici, žito a oves pro sebe nebo pro domácí zvířectvo. Když jsme se vraceli z pole, babička vytáhla z nůše srp a nasekala něco zeleného pro drůbež, nebo když jsme potkali trsy kopřiv, nasekala kopřivy, které mi pak dovolila nakrájet na malé sekačce s otáčivou klikou. Dodnes, když si vybavím babičku, vždy si vybavím i její srp v rukou. Srp byl symbolem zemědělství, které živilo všechny členy společnosti – zemědělce, dělníky, vyučující, právníky, faráře, umělce, politiky, úředníky. Říkávalo se jim pracující inteligence. Zkrátka všichni pracovali. Platilo heslo: kdo nepracuje, ať nejí. Od práce byli osvobozeni jen ti, kteří pracovat nemohli – nemocní, studenti a senioři. Dokonce existoval zákon proti zahálce a příživnictví. Ten byl po roce 1989 zrušen a dnes máme zahálejících lidí přehršel.

Mým prokletím je paměť na srp a kladivo

Abych to upřesnil: vzpomínky na dětství nejsou mým prokletím. Jsou to krásné vzpomínky a kladivo se srpem jsou jejich součástí. Prokletí z toho udělali hloupí poslanci, kteří zapomněli, odkud vyšli. Zapomněli i slova písně práce, kterou složili Josef Scheu a Josef Zapfa pro vídeňský dělnický vzdělávací spolek. Zapomněli i pozdrav Tomáše Bati, kterým se zdravili všichni ve Zlíně.

Co čekat od poslance, který rovnou ze studentské lavice usedl do lavice poslanecké. Zdárně zešedivěl, aniž by zmoudřel. Naučil se ovládat všechny poslanecké triky, ale nikdy nezískal kontakt se skutečným životem lidí živících se prací – tou prací, jejíž základ daly srp a kladivo. Intriky v poslanecké sněmovně mu umožňují přežívat v poslanecké sněmovně a vytvářet zákony pro společnost, o které nic neví. Demokracie je prý vláda lidu pro lid a skrze lid. Srp a kladivo tento člověk s dalšími jemu rovnými postavili na roveň hákového kříže. Toho hákového kříže, který v rukou ukrajinských nacionalistů nevadí. Ale ten, kdo vzpomene na dědu s kladivem v ruce a na babičku, jak srpem seká kopřivu, ten se podle jejich novely dopouští kriminálního činu.

Dušan Mišík

Psáno pro Prvnizpravy,cz