Svátek má: Darina

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Za Janem Štěpánkem

V minulých dnech jsem se ze smutečního oznámení poslaného s měsíčním zpožděním ze Švýcarska dověděl o úmrtí mého přítele Jana Štěpánka.


Kdybych pečlivěji sledoval informační servery, Britské listy přinesly zprávu o jeho smrti dne 6. 6. jen se čtyřdenní prodlevou. I přesto mi však byla nabídnuta možnost napsat nekrolog na jeho památku pro čtenáře Prvníchzpráv. Rád se o to pokusím, byť to zkusím trochu jiným způsobem než autor textu z BL Pavel Holba. Jan Štěpánek si to zaslouží.

Velká média tuto informaci svým čtenářům nesdělila, i když si nejsem jist, zda se o tom nezmínila některá z televizních stanic. Jendovo jméno nejspíše už pro jejich mladé redaktory a středněstaré šéfredaktory s ohledem na bílá místa z domácí historie v jejich znalostech není nejspíše tak známé, aby mu věnovali pozornost. Ostatně Jendovi se publicita vyhnula asi i z jiných příčin. Nechci zde znovu vypisovat něco z pohnuté historie KANu (Klubu angažovaných nestraníků) a dublovat tímto způsobem už zmíněný nekrolog. Jako autor monografie zaměřené na příčiny Srpna 1968 (viz Operace Srpen 1968, NV 2011) ji ale nemohu zcela opominout.

Čestný a dobrý člověk, jak jsem poznal Jendu v jeho posledních letech, byl v klíčových měsících mezi dubnem a zářím 1968 jeho předsedou. Pomohl mi vyjasnit a doplnit v naší korespondenci, na Skypu i při mé návštěvě v jeho domově v Zeiningen u Basileje, některá fakta o KAN, které se u nás moc neznají.

Doba, kdy slovo KAN patřilo k těm nejznámějším, a brzy potom k těm nejproskribovanějším, byla vlastně krátká. Povídal mi o tom, jak to vše tehdy vzniklo, i když on sám nebyl zakladatelem tohoto hnutí, ani jeho iniciátorem. Náhodou se ale dostal na jednu z prvních schůzí v aule VŠCHT v Praze-Dejvicích, a vystoupil tam v diskusi. Jeho slova zaujala. Tím začal souběh jeho dráhy mladého, velmi nadějného lékaře a politika-amatéra.

Jeho předností byl čistý štít. Také jeho tvář, která vyvolávala důvěru. Do funkce předsedy byl zvolen až poté, co první předseda a zakladatel KANu těžce onemocněl a bylo potřeba mít schopného a aktivního člověka v čele. Vznik KANu byl přitom podnícen jedním z březnových článků v Literárních novinách. Redaktor Kliment v úvodníku (pokud si toto vyprávění dobře pamatuji) v něm apeloval na širší veřejnost, aby se postavila za reformy a začala se angažovat, byť jako bezpartijní, tedy nestraníci. Byl to náhodný impuls, anebo promyšlený kalkul? Těžko říci, ale vzhledem k tomu, jak se situace vyvinula, bych vsadil na druhou možnost.

Krátce poté Brežněv a spol. v Drážďanech na zasedání poradního výboru Varšavské smlouvy 23. 3. 1968 nečekaně zaútočili na čsl. delegaci (vedle Dubčeka a Černíka tam byl i Biĺak a Kolder, tedy ti nejskalnější ze skalních). Byli tím všichni šokováni, když se dozvěděli, že v Československu zuří kontrarevoluce. I pro skaláky to bylo velmi nečekané. Stačí nahlédnout do Biĺakových pamětí. Nikdo z nich neměl o něčem takovém ani tušení. Na Ulbrichta a Gomulku, kteří byli nejagresivnější, jen zírali. Doma se o jednání v Drážďanech nesmělo mluvit. Dubček to vše považoval za omyl a vynutil si slib, že se o tom nebude doma hovořit.

V té době byl leckdo překvapen, když se do sekretariátu a do politbyra KSČ již v dubnu dostali lidé, kteří do té doby byli známí jako největší konzervativci a bývalé opory již bývalého prvního tajemníka a presidenta Novotného. Ještě podivnější bylo, že oba začali hrát role předních představitelů reformistů. Mluvím o F. Kriegelovi a Z. Mlynářovi. Oba se brzy stali nejdoddanějšími stoupenci Pražského jara, i když Dubčeka samotného dvakrát nemuseli. Právě tito dva byli také pro Jana Štěpánka partnery při jednání o vstupu KAN do Národní fronty.

Tehdy dostal Jenda tvrdou školu o tom, jak se dělá reformní politika. Popisuje to v příloze k mé další knize (Operace Listopad 1989, vyd. 2012 v Našem vojsku) v souboru dokumentů. Oba bývalí novotnovci, kteří v létě 1968 dělali úspěšnou kariéru (Kriegel se stal členem politbyra již v dubnu, Mlynář koncem srpna) však hájili jiné zájmy. U Mlynáře se mělo později ukázat, že šlo o zvlášť významného sovětského agenta (snad řízeného přímo Andropovem), u Kriegela to bylo ještě složitější. Z osudů obou se ale měly stát mýty. Jeden k tomu přispěl svojí knihou Mráz přichází z Kremlu, ten druhý tím, že údajně odmítl při jednáních v Kremlu podepsat moskevské protokoly. Těžko je mohl podepsat, když jej do Kremlu odmítli pustit jako izraelského agenta. Oba však spolupracovali na tom, aby Jan Štěpánek jako představitel KANu neuspěl s žádostí o přijetí této organizace, která nesměla mít ani poštovní schránku, ani jiné zázemí pro svoji činnost do Národní fronty. Tedy do politického systému tehdejšího Československa.

Použili přitom různých podtrhů a vyhrůžek, o kterých Jenda psal nejen v mé knize, ale i v řadě článků a referátů věnovaných tomuto problému. KAN byl pro ně něco jako ROZBUŠKA, která ale NESMĚLA VYBOUCHNOUT. I laik však věděl, že pro naprostou většinu Čechů i Slováků bylo naprosto nepřijatelné vstoupit do Strany s její hrůznou a krvavou historií. Lidé by ale byli ochotni vstoupit do hnutí, které bylo pro ně jako nestraníky akceptovatelné a mohli se v jeho rámci nejen sdružovat, ale i spolupracovat na změně systému.

Ke změně ovšem došlo 21. srpna, když sovětské tanky obsadily centra čsl. měst. Druhý den se Brežněv dověděl od kolegy z politbyra, který jako „reichsprotektor“ měl dozorovat vývoj situace (Mazurov, s krycím jménem generál Trofimov), že to byla past nastražená sovětskými maršály podporovanými kágébáky.

Jan Štěpánek, povoláním lékař, se tehdy se svojí ženou a malým synem stal nanejvýše hledaným úhlavním kontrarevolucionářem. KANu byla věnována pozornost i v moskevských protokolech a také v Bílé knize psané pozdějším duchovním otcem perestrojky A. Jakovlevem. Byl následně okamžitě zakázán i jako spolek. Ještě v letech normalizace se lidé v dotaznících používaných při přijetí do zaměstnání setkávali s rubrikou založenou na otázce „byl jste členem K 231 nebo KAN?“ (podobně jako starší generace s otázkou týkající se členství v Kuratoriu či ve Vlajce).

Jenda byl jedním z těch opravdových emigrantů, kterým zde hrozilo nebezpečí, i když to byl člověk nanejvýše mírumilovný a také pravdymilovný. Švýcarsko tehdy otevřelo pro lidi jako on své hranice a Československo přišlo o dobrého člověka a kvalitního odborníka. Velké emigrační vlny z r. 1968-9 pokračovaly v tradici pobělohorského a poúnorového vývoje. Doma byli po Listopadu uvítáni od nové elity vlivu jen lidé jako Kožený a šlechtičtí restituenti. To je další typický znak našich dějin – slušní a důvěryhodní lidé nejsou ceněni. Co kdyby se z nich stali úspěšní politici? A konkurenti?

Věnováno památce Jendy Štěpánka a také 45. výročí Srpna 1968

Vladimír Čermák