Svátek má: Kristýna

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Zákon o nemyslivosti

Bez vyřešení dlouhodobě neúnosných stavů spárkaté zvěře a jí způsobených škod je veškerá snaha o obnovu lesů marná, varují zkušení lesníci před finále přijímání novely zákona o myslivosti.

Ta se totiž snaží uvedený fakt sobecky a bezmyšlenkovitě obejít.

Málokdy to vypadá tak jednoznačně: „Nedojde-li urychleně k nastolení rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a stavem lesních porostů, skončí miliardy investované do obnovy lesů v žaludcích přemnožené zvěře. Druhově pestré a odolnější lesy se beze změn nepodaří vypěstovat. Nyní diskutovaná novela zákona o myslivosti usiluje pouze o změnu ustanovení zákona schválených na podzim loňského roku, které mohou pomoci nastolit rovnováhu mezi početností spárkaté zvěře a stavem lesů. Představený návrh novely od počátku kritizují vlastníci lesů, vlastníci a uživatelé zemědělských pozemků, lesníci, orgány státní správy i ochranářské organizace jako nedostatečný. Je potřeba ji doplnit.“


https://www.hnutiduha.cz/publikace/rovnovaha-v-nasi-krajine-jak-ji-lze-dosahnout-novelou-zakona-o-myslivosti

To hlavní z varování odborné i občanské veřejnosti jsem pro jistotu zdůraznil. O co konkrétně jde, to mi na malé lesní světlině u Rosovic názorně ukazoval Jaromír Bláha z Hnutí Duha, které se v obnově českých lesů mimořádně aktivně angažuje. Lesy by rostly samy, jak vidíme pod nohama, kde se z trávy klube bezpočet náletových semenáčků právě toho, co bychom tam potřebovali, jako jsou duby, buky, habry, jedle.

Jenže všechny ty malé listnáče mají ukousnutý vršek, takže z nich nic nebude. Jsou tam pochopitelně i smrčky, které zvěři nechutnají. Proto přirozený nálet snadno skončí tam, odkud jsme utíkali a co v našich klimatických podmínkách ukazují obrovské holiny na Šumavě, severní Moravě, Vysočině a jinde
.

Zvěře je v lesích strašně moc, alespoň vzhledem k současnému stavu lesů i plánům, jak z těchto hrůz ven. Katastrofu, kterou prožíváme, nezažila žádná z žijících generací a stojíme před rizikem, že ty příští budou znát lesy jenom z pohádek. Pokud to ti příští drobečkové vůbec přežijí, když sebereme klimatu veškeré brzdy ke skleníkové budoucnosti. Kdo si však myslí, že o budoucnosti lesů se rozhoduje jen někde mezi stromy či pařezy, ten se mýlí. Rozhoduje se o nich ve sněmovně. Myslivci a těžaři dřeva tam mají mocenskou převahu nad těmi, kdo vidí nezbytnost přizpůsobit naše hospodaření možnostem přírody. Chybějící rovnováha v lese je odrazem drsné nerovnováhy v politice.

Rovnováha je to nejvýznamnější slovo z kritického výkladu výše uvedených hospodářských, zájmových i profesních organizací k nabízené legislativě. Nikdo z těch kritiků nepopírá, že „jelení a srnčí zvěř do českých lesů přirozeně patří. Podobně jako koroptve, poštolky, ježci nebo kuny splňují důležitou funkci v ekosystému.“ Zásadní problém však vidí v přemnožení původní i nepůvodní spárkaté zvěře (přibývá i nepůvodních daňků, muflonů a mohutných jelenů sika, kteří vytlačují jelena evropského). „Místo regulace se stavy zvěře naopak zvyšují.“

Proč se nemohou lesníci a myslivci dohodnout? Jako obvykle, jde o velké prachy. Činnost lesních správců a myslivosti je rozdělena. Vzniklo to po únoru 1948, kdy byly lesy zestátněny a zpřístupněny a bylo třeba najít náhradu za knížecí a hrabskou honitbu. Tak vznikla myslivecká sdružení otevřená občanským zájemcům, ale jako součást Národní fronty. Měla nejen střílet, ale také přejmout péči o zvěř a případně spoustu další dobrovolné práce i v obcích. Chodilo se nejen krmit, ale také na obecní brigády, pomáhalo se při žních, stavěla se prodejna a hospoda.

Časy se změnily. Myslivecká práva, která jsou nadřazená vlastníku lesa, však zůstala, ale s povinnostmi je to nejasné. Mezi myslivci přibývají podnikatelé, kteří nemají na nic čas. Mají jen peníze, mohou si tu zábavu zaplatit. Honitby se draze pronajímají a ti, kdo do toho ty prachy vložili, chtějí tam mít co nejvíc zvěře. Chtějí uspokojit co nejvíc těch, kdo tam pak vlítnou, něco bouchnou a zase zmizí. S lesníky se moc nevybavují. Ani s farmáři, kteří musí strpět, když jim srnci a prasata, která už se pomalu do lesa nevejdou, nocují v kukuřici.

Ta mocenská nerovnováha má nejen přírodní, ale také ekonomické efekty. Kdo chce zpestřit les o dřeviny, které mají v nastupujícím klimatu větší šanci, musí je oplotit. Nebo chránit každou jednotlivou sazenici nějakou konstrukcí, pletivem, nátěry něčeho odporného, čemu se zvěř vyhne. Musí zaplatit to, co by mu normálně les udělal zadarmo, kdyby rozesel semenáčky. Lesník by se pak staral jen o to, aby ty žádoucí měly více světla a prostoru.

„Na polovině území republiky je poškozeno více než 75 % mladých listnáčů a jedlí a na čtvrtině území republiky zvěř poškodila dokonce téměř všechny mladé listnáče a jedle (konkrétně 97 %). V roce 2020 měla proběhnout další inventarizace škod, která se opakuje v pětiletém intervalu, ale Ministerstvo zemědělství ji nenechalo zpracovat,“ píší ti, kdo volají po náprav
ě.

Najdeme tam také pokus o výpočet, o co přicházíme spásáním větších stromků a loupáním kůry, která je další srnčí pochoutkou. Když se tak poškodí desítky milionů stromků ročně, vyjde to na škodu ve výši sedmi miliard korun s poznámkou, že to není všechno. Spásání přirozeného zmlazení „vůbec nelze vyčíslit“. Vlastníci lesa mohou žádat o náhradu, ale dostanou jen nepatrný zlomek.

Je tu tedy nerovnováha, kdy myslivci přenášejí náklady na les na vlastníky lesa, a ti to kryjí ze svého s malým příspěvkem státu. Tak to vypadá na účtech. Jenže les nevyrábí jen peníze, ale taky kyslík, vláhu, pohlcuje skleníkové plyny a je-li krásný a zdravý, naplňuje duši obsahem, který se neliší od zážitku v katedrále. Myslivci bouchají, a my o tohle všechno přicházíme. Trpí krajina, voda, celá společnost. Měli by to zaplatit. Tuší vůbec, kolik by to bylo?

Něco nám naznačuje studie, kterou zpracoval ing. Vladimír Zatloukal z Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů z Jílového u Prahy. Vybral si lesy, které vyrůstaly kolem muničních skladů u Svaté Anny u Dobříše, hned vedle Rosovic. Bylo to za plotem, kam ozbrojená ostraha nikoho nepustila. Nebyla tam ani zvířata, a dokonce ani žádná lesnická činnost, aby se zarostlé objekty nedaly pozorovat ze vzduchu. Ještě dnes, kdy muničák je pryč a les byl vrácen Mansfeldům, to připomíná přírodní ráj. Je například plný jedlí, které jinde na Dobříšsku nenajdete. Kůrovce tam nepotkáte. Nesálá na vás vyprahlost monokulturních smrkových porostů.



Ty jsou na druhé straně plotu, kde listnáče a jedle skoro nikdy nestihnou dorůst do té výšky, aby měly šanci přežít. Nějaká přirozená obnova tam taky je, ale většinou jde o smrčky, což je cesta z bláta do louže. Výzkumník Zatloukal se pokusil spočítat, jaké náklady by se musely v neoplocené části lesa vynaložit, aby dosáhla kvality lesa za plotem. Není to málo, vyšlo mu 76 200 korun na hektar v cenách z roku 2005.

Dnes by to bylo dražší. Přibližné náklady na vypěstování zajištěné kultury v cenách 2021 odhaduje Pro Silva Bohemica (sdružení pro přírodě blízký les) na 175 až 200 tisíc korun na hektar (bez DPH). Na každý obnovovaný hektar potřebujete 5 tisíc sazenic po 8 korunách, zasadíte za 5 korun jednu, a máte 70 tisíc pryč. Ne všechno se ujme, musíme to doplnit, dalších 14 tisíc. Oplotíme, ošetříme, dáme individuální ochrany stromkům a z účtu jde 35 tisíc. Průběžné ožínání a mírné plení prvních sedm let vyjde na 56 tisíc korun. Když to sečteme, počítejme s ročními náklady kolem 25 tisíc korun na hektar.

Lesy (a pařezy) činí třetinu rozlohy republiky. Kdo chce vidět, kam letí stovky miliard v tom, co platíme nebo o co přicházíme, ať si vezme kalkulačku. Avšak ne dřív, než si nalije preventivního panáka.


Kdyby byla v lese zvěř jen v tom počtu, „aby nebyla vidět“, tedy v rovnováze s tím, co ji uživí, aniž by les poškozovala, mohli bychom si těch 56 tisíc za ožínání ušetřit. Zvěř do lesa patří, hodně by spásla sama. Avšak ty drahé sazenice a pěstební aktivity by najednou byly taky z větší části zadarmo. Tohle všechno les umí sám a nejčastěji lépe než my. A kdybychom se včas vzpamatovali a posledních dvacet let rozumně regulovali stavy zvěře, mohly být lesy i tam, kde jsou dnes od obzoru k obzoru holiny. Se zvyšováním druhové pestrosti lesa stačí ve vhodných podmínkách jen začít, pak už se to rozebíhá samospádem.

Úmyslně to zjednodušuju. Vím, že většina myslivců je ze staré školy a hospodaří, jak má. Jenže ty velké prachy vládnou. Bitva ve sněmovně je o to, aby do zákona o myslivosti byla začleněna aspoň minimalistická podmínka, že plánování lovu má být navrhováno tak, aby nedocházelo k nadměrnému poškozování lesních ekosystémů zvěří. Je nezbytné posílit práva vlastníků pozemků, na kterých myslivci hospodaří. A případné škody, které pak vlastníci zkoušejí vymáhat, by se neměly řešit až před soudem. Stačilo by zavedení povinnosti pro uživatele honitby a vlastníky pozemků, aby se osobně nad škodou sešli, sepsali zápis a zkusili se dohodnout.

Je možné dostat za škodu víc, ale prachy nám les nenahradí. Tady musíme řešit zásadní systémové problémy. Není přece možné, abychom ze socialismu převzali jen to nejhorší – největší monokulturní polní lány, které nás připravily o koroptve a zajíce, takže myslivcům ani nic jiného než srnčí nezbývá, k tomu lesy jen jako továrny na dřevo, a navrch kastu myslivců, která je schopna prosazovat svá privilegia na úkor zbytku společnosti.

Bez vyřešení dlouhodobě neúnosných stavů spárkaté zvěře a jí způsobených škod je veškerá snaha o obnovu lesů marná, zaznělo na závěr exkurze u Svaté Anny.

Zbyněk Fiala