![[title]](https://www.prvnizpravy.cz/repository/profily/_antialias_4a7d7166-736f-11ee-a1c9-003048df98d0_76ec1726bde4f133c9f75d2345e43419.jpg "[title]")
Vědci posunuli ručičky Hodin posledního soudu na 80 vteřin do konce našeho lidského bytí v tomto vesmíru. Britové a Francouzi plánují předat jaderné hlavice šílencům na Ukrajině, asi aby mohli hrozit zničením Maďarsku. Na Blízkém východě to také směřuje k nasazení jaderných hlavic. Doufejme, že se mýlím a přeháním. Častá věta v dnešní době – „promiň, nemám čas, spěchám“ – už nebude vyslovována. Živí budou závidět mrtvým a najednou budeme mít spoustu času při dlouhém a bolestivém umírání na nemoc z ozáření. Ale na to teď nikdo nepomýšlí, protože my všichni nemáme čas.
I. Úvod: Čas jako zrcadlo smyslu
Erich Fromm nás naučil rozlišovat dva fundamentální mody existence: modus mít a modus být. Aplikujeme-li toto rozlišení na čas, otevírá se před námi propast mezi dvěma zcela odlišnými způsoby, jakými můžeme k času přistupovat, jak jej prožívat a jak v něm existovat.
Mít čas znamená zacházet s časem jako s předmětem, jako s kvantitou, jako s vlastnictvím.
Být v čase znamená existovat temporálně, být prostoupen časem, žít jej jako dimenzi své vlastní bytosti.
Mít a být souvisí se smyslem bytí. Zde je definice, kterou jsme spolu vytvořili s nebiologickým intelektem asi po stovce hodin zkoušení, dohadování se a provádění změn:
Smysl je imanentní tendence člověka k pravdivému poznání a porozumění vnějšímu prostředí i k sebereflexi sebe sama jako vědomého subjektu. Tato tendence umožňuje sebezdokonalování jednotlivce i lidstva a získání větší moci vůči vnějšímu prostředí – avšak pouze za podmínky, že tato činnost nenarušuje kvalitu přírody, kultury a civilizace, jež jsou nezbytnou podmínkou existence.
Vše, co ohrožuje sebezdokonalování člověka (ať jako jednotlivce, nebo jako druhu) nebo co poškozuje jeho vnější prostředí, je nesmyslné, nerozumné a pro existenci lidstva ohrožující.
Tato definice není abstraktní filozofickou floskulí. Je to kritérium. A dnes je použijeme jako skalpel k pitvě našeho vztahu k času – a k otázce, zda nám ještě nějaký čas zbývá.
II. Mít čas: Vlastnictví bez smyslu
1. Čas jako kvantita
V modu „mít“ se čas stává měřitelnou veličinou. Sekundy, minuty, hodiny, dny – to jsou jednotky, jimiž čas vlastníme. Máme-li čas, můžeme s ním disponovat. Můžeme jej utratit, investovat, promarnit, ušetřit. Řeč o čase je řečí o penězích: „ušetřil jsem čas“, „stálo mě to hodinu“, „nemohu si dovolit ztrácet čas“.Tento jazyk není náhodný. Moderní kapitalistická společnost proměnila čas v komoditu. Čas jsou peníze. A jako každá komodita, i čas může být vlastněn, směňován a vykořisťován.
2. Čas jako plán
Mít čas znamená mít ho pod kontrolou. Diář, kalendář, časový plán – to jsou nástroje, jimiž si čas podmaňujeme. Rozvrhujeme budoucnost, alokujeme minulost, řídíme přítomnost.
Člověk v modu „mít“ neprožívá čas, ale spravuje ho. Je manažerem své vlastní časové existence. Každý okamžik má své místo v předem dané struktuře. Nic nesmí být ponecháno náhodě.
3. Čas jako nedostatek
Paradoxem modu „mít“ je, že čím více se snažíme čas vlastnit, tím méně ho máme. Čas je neustále vzácný, neustále uniká, neustále je ho málo.„Nemám čas“ je jedna z nejčastějších vět moderního člověka. Ale co to znamená? Že nemám dostatek jednotek, abych do nich vměstnal všechny své aktivity. Čas je skladiště, které je stále plnější, a proto stále méně postačuje.
4. Čas jako nepřítel
V modu „mít“ se čas stává protivníkem. Utíká, maří naše plány, přináší stáří a smrt. Bojujeme s ním, snažíme se ho zastavit, zpomalit, oklamat. Kosmetický průmysl, fitness centra, biotechnologie – celá odvětví slouží boji s časem.Čas je to, co nám bere náš majetek – mládí, krásu, sílu, nakonec i život sám.
5. Čas a smrt
Nejhlubší úzkost modu „mít“ pramení z vědomí, že čas nelze skutečně vlastnit. Můžeme mít hodinky, ale nemůžeme mít čas. Můžeme mít vzpomínky, ale nemůžeme mít minulost. Můžeme mít plány, ale nemůžeme mít budoucnost. (Pochopit tento odstavec lze pouze skrze kategorii „být“ vysvětlenou v následujícím textu.) Smrt je okamžik, kdy definitivně přestáváme mít čas. Čas, který jsme tak usilovně hromadili a spravovali, je nám odebrán. Z tohoto pohledu je smrt absolutním zpochybněním modu „mít“.
III. Být v čase: Existence naplněná smyslem
V modu „být“ není čas něco, co máme. Čas je něco, v čem jsme. Je to médium naší existence, stejně jako prostor, tělo, vztahy.
1. Čas jako dimenze bytí
Nejsme odděleni od času. Čas není vnější rámec, do něhož jsme vrženi. Čas je náš způsob bytí. Existovat znamená trvat, měnit se, stávat se.Kde je zde smysl? Definice smyslu začíná: „imanentní tendence člověka k pravdivému poznání“. Imanentní znamená vnitřní, patřící k podstatě. Právě čas je tím prostorem, v němž se tato imanentní tendence může rozvinout. Nejsme stroje, které by poznávaly mimo čas. Poznáváme v čase, skrze čas, jako čas.
2. Čas jako přítomnost
Zatímco modus „mít“ se upíná k budoucnosti (plány) a k minulosti (vzpomínky, majetek, lítost), modus „být“ se odehrává v přítomnosti.Být v čase znamená být tady a teď. Ne v zajetí vzpomínek, ne v úzkosti z budoucnosti, ale v plné, otevřené přítomnosti. Tato přítomnost není bod, je to pole – pole možností, vnímání, vztahů. Přesto mnozí žijí v zajetí antikomunismu. To jim brání vnímat současnost. Stále bojují proti komunismu, přitom současná doba se vyznačuje novými riziky a novými výzvami.
Kde je zde smysl? Pravdivé poznání je možné jen v přítomnosti. Když vzpomínáme, nepoznáváme to, co je, ale to, co bylo. Když plánujeme, nepoznáváme to, co je, ale to, co by mohlo být. Jen v přítomnosti se setkáváme se skutečností takovou, jaká je. Proto mystikové všech tradic mluví o věčném přítomném okamžiku – ne jako o úniku z času, ale jako o jeho naplnění.
3. Čas jako růst
V modu „být“ není stárnutí ztrátou, ale naplněním. Každý okamžik přidává něco k tomu, čím jsme. Nehromadíme čas jako majetek, ale rosteme v čase jako strom roste v půdě.Čas není nepřítel, je to zahradník. Přináší zrání, prohlubování, moudrost. Starý člověk v modu „být“ není ten, kdo ztratil mládí, ale ten, kdo získal život.
Kde je zde smysl? Definice mluví o „sebezdokonalování jednotlivce i lidstva“. To není možné bez času. Ale není to čas kvantitativní (více let), je to čas kvalitativní – hloubka prožití, bohatství zkušenosti, intenzita porozumění. Člověk, který je v čase, se zdokonaluje právě tím, že časem prostupuje, že v něm zraje.
4. Čas a věčnost
Paradoxem modu „být“ je, že čím hlouběji jsme v čase, tím více se dotýkáme věčnosti. Věčnost není
nekonečné trvání. Věčnost je kvalita přítomnosti.
Okamžik hlubokého prožitku – setkání s milovanou bytostí, kontemplace krásy, tvůrčí akt – není měřen hodinami. Je nekonečný, protože je plný. A v této plnosti čas mizí, aniž bychom z něj unikli.
Kde je zde smysl? Pravdivé poznání má v sobě vždy něco z této věčnosti. Když skutečně porozumíme něčemu podstatnému, nestojíme mimo čas, ale čas se v nás na okamžik zastaví. Ne proto, že by přestal téct, ale proto, že jeho tok přestal být vnímán jako ohrožení. Stal se součástí nás.
5. Čas a smrt
V modu „být“ není smrt koncem vlastnictví, ale završením bytí. Smrt není něco, co se nám stane zvenčí. Smrt je součástí života, jeho poslední akt, jeho završení.Heidegger říká, že autentické bytí je bytí k smrti. Ne v úzkosti, ale v přijetí. Vědomí konečnosti neochuzuje život, ale dává mu hloubku. Jen to, co může skončit, může být skutečně prožito.
Kde je zde smysl? Naše definice smyslu neobsahuje slovo „věčnost“. Obsahuje slova jako „sebezdokonalování“, „rozvoj“, „podmínky existence“. To vše předpokládá konečnost. Kdybychom byli nesmrtelní, nemělo by sebezdokonalování žádný smysl – mohli bychom všechno donekonečna odkládat.
Právě vědomí smrti – individuální i druhové – dává našemu úsilí o poznání a rozvoj onu naléhavost, která je podmínkou smyslu.
IV. Dialektika mít a být v čase
1. Napětí mezi mody
Tyto dva mody nejsou oddělené. Jsou v neustálém napětí. Každý z nás osciluje mezi nimi.Potřebujeme mít čas, abychom mohli být v čase. Bez určité míry kontroly, plánování, organizace bychom se ztratili v chaosu. Ale když „mít čas“ převládne, ztrácíme samotnou schopnost v čase být.
Kde je zde smysl? Smysl nevzniká v čistém modu „být“ ani v čistém modu „mít“. Smysl vzniká v jejich dialektické jednotě. Potřebujeme plánovat, abychom vytvořili prostor pro nepředvídatelné. Potřebujeme vlastnit čas, abychom ho mohli darovat. Potřebujeme měřit, abychom mohli prožívat.
2. Proměna
Klíčová je schopnost přecházet z jednoho modu do druhého. Plánování (mít) má smysl jen tehdy, když otevře prostor pro prožitek (být). Organizace času má sloužit životu, ne ho nahrazovat.Kde je zde smysl? Definice smyslu mluví o „imanentní tendenci“. Tendence není stav, je to pohyb. A tento pohyb je právě přechodem mezi mody – od vlastnictví k bytí, od kvantity ke kvalitě, od plánu k prožitku.
3. Frommova výzva
Fromm by řekl, že moderní společnost je nemocná právě proto, že absolutizuje modus „mít“ i ve vztahu k času. Neustále něco stíháme, plánujeme, optimalizujeme – a přitom zapomínáme žít.Kde je zde smysl? Naše definice říká, že vše, co ohrožuje sebezdokonalování člověka, je nesmyslné. Moderní společnost sice produkuje obrovské množství technických prostředků k sebezdokonalování (vzdělání, zdravotnictví, technologie), ale zároveň systematicky ničí schopnost tento čas skutečně prožít. Člověk má stále více času (v kvantitě) a stále méně ho je (v kvalitě). To je vrcholný paradox a vrcholná nesmyslnost.
V. Čas, poznání a podmínky existence
Naše definice smyslu klade zvláštní důraz na podmínky existence: přírodu, kulturu, civilizaci. Tyto podmínky nesmí být narušeny.
Jak se to projevuje ve vztahu k času?
1. Příroda a čas
Příroda má svůj vlastní čas – rytmus dne a noci, ročních období, koloběhu života. Modus „mít“ tento čas nerespektuje. Osvětlujeme noci, urychlujeme růst, oddalujeme stárnutí. Narušujeme přirozené temporální struktury.Modus „být“ se do těchto rytmů vkládá. Naslouchá jim, respektuje je, žije v souladu s nimi. Čas není něco, co máme proti přírodě. Čas je to, co s přírodou sdílíme.
2. Kultura a čas
Kultura je paměť lidstva. Je to čas uložený v symbolech, příbězích, institucích. Je to čas zhmotněný v lánech obilí, ovocných sadech, v architektuře, ve strojích, v komunikacích i v moderních informačních technologiích. Součástí kultury jako druhé přírody je i existence zbraní.Modus „mít“ s kulturou zachází jako se skladištěm – bere si, co potřebuje, a zbytek ignoruje.
My jako lidé existujeme v kultuře. Modus „být“ v kultuře přebývá. Nečerpá z ní, ale je jí prostoupen. Jeho přítomnost je propojena s minulostí, jeho budoucnost je zakotvena v tradici. Mít čas uložený ve zbraních, v mocných zbraních, ohrožuje budoucí bytí.
3. Civilizace a čas
Civilizace je projekt, který přesahuje jednotlivce. Je to čas mnoha generací. Modus „mít“ tento čas kolonizuje – chce všechno teď, okamžitě, pro sebe.Modus „být“ ví, že je součástí delšího příběhu. Jeho činy mají dosah, který přesahuje jeho život. Pečuje o svět ne proto, že by z toho měl okamžitý prospěch, ale proto, že v něm přebývá.
VI. Apokalypsa a otázka času: Má lidstvo ještě čas?
A nyní se dostáváme k otázce, která visí nad celou touto úvahou jako temný mrak. Otázce, která není akademická, ale existenciální v tom nejnaléhavějším slova smyslu.
Hodiny Posledního soudu ukazují 80 vteřin do půlnoci. Války na Ukrajině, na Blízkém východě, hrozící konflikt velmocí. Bezpečnostní analytici předpovídají, že eskalace nemůže skončit jinak než výměnou jaderných hlavic. Neshodnou se jen na tom, zda půjde o regionální katastrofu, nebo o globální apokalypsu.
Má lidstvo ještě čas?
Tato otázka není řečnická. Je to otázka, která rozděluje oba naše mody existence tím nejostřejším možným způsobem.1. Mít čas tváří v tvář konci
V modu „mít“ je čas vzácný statek, který nám dochází. A právě teď – když hodiny ukazují 80 vteřin – nám dochází dramaticky.Člověk v modu „mít“ reaguje na nedostatek času typicky: snaží se ho získat víc. Urychlit jednání, zefektivnit diplomacii, posílit odstrašení. Používá zbývající čas jako komoditu, kterou investuje do svého přežití.
Ale právě tato reakce je sebezničující. Protože když čas vnímáme jako vzácný statek, jednáme pod tlakem, zkratkovitě, z pozice strachu. Přesně tak, jak jednají světoví lídři dnes. A právě takové jednání vede k eskalaci, k nedorozuměním, k fatálním chybám.Modus „mít“ v krizové situaci selhává, protože jeho základní logika – čas je majetek, který lze směnit za bezpečí – je iluzorní. Čas nelze směnit za nic, protože čas nejsme my. Čas je to, v čem jsme.
2. Být v čase tváří v tvář konci
V modu „být“ není otázka „máme ještě čas?“ vůbec správně položena. Správná otázka zní: „Jsme ještě v čase?“A odpověď zní: Ano, jsme. Právě teď. V tomto okamžiku. I kdyby hodiny ukazovaly poslední vteřinu, pořád jsme v čase. Pořád jsme tady. Pořád můžeme volit, jak v tomto čase budeme.
Být v čase tváří v tvář konci neznamená zoufale shánět více času. Znamená to naplnit čas, který je, smyslem.
o to znamená prakticky?
- Znamená to přestat vnímat protivníka jako nepřítele, kterého je třeba zničit, a začít ho vnímat jako součást téhož časoprostoru, téže planety, téhož osudu.
- Znamená to přestat hromadit zbraně a začít hromadit porozumění.
- Znamená to přestat plánovat odvetu a začít plánovat společné přežití.
3. Paradox posledních vteřin
Je hluboce ironické, že právě v okamžiku, kdy nám dochází čas, si nejnaléhavěji uvědomujeme, že jsme ho celou dobu špatně chápali.Celá moderna byla cvičením v modu „mít“. Měli jsme čas – a proměnili jsme ho v peníze. Měli jsme planetu – a proměnili jsme ji ve zdroje. Měli jsme civilizaci – a proměnili jsme ji v arénu soupeření.
A teď, když hodiny ukazují 80 vteřin, si uvědomujeme, že všechno to „mít“ nám nepomůže. Že jediné, co skutečně máme, je to, co jsme. A to, co jsme, je právě teď vystaveno zkoušce.
4. Ještě není pozdě
Zde je třeba říci něco, co není naivní optimismus, ale logický důsledek naší úvahy:Dokud jsme v čase, není pozdě.
Dokud existuje přítomný okamžik, existuje možnost volby.
Dokud existuje možnost volby, existuje možnost změny.
Dokud existuje možnost změny, existuje možnost smyslu.
Hodiny ukazují 80 vteřin. Ale těch 80 vteřin je pořád čas. A v každé z těch vteřin můžeme být jinak, než jsme byli v té předchozí.
Můžeme v nich:
- Přestat lhát sobě i druhým o tom, co nás čeká.
- Přestat věřit, že větší síla znamená větší bezpečí.
- Přestat odkládat rozhodnutí, která jsou nepříjemná, ale nutná.
- Začít mluvit pravdu – ne svou pravdu, ale pravdu o situaci.
- Začít naslouchat – ne abychom odpovídali, ale abychom rozuměli.
- Začít jednat – ne ze strachu, ale z odpovědnosti.
To vše můžeme udělat v čase, který nám zbývá. A to vše je možné jen v modu „být“.
5. Bude nám dopřán čas pro bytí?
Tato otázka se vrací k prvnímu modu. „Bude nám dopřán“ – to je jazyk vlastnictví. Jako by čas byl něco, co nám někdo dává, co si zasloužíme, co můžeme obdržet.Ale čas není dar, který dostáváme. Čas je prostor, v němž jsme. Nikdo nám ho nemůže dát ani vzít – protože my sami jsme čas.
Otázka tedy nezní: „Bude nám dopřán čas?“
Otázka zní: „Budeme ještě v čase existovat?“ A jaký to bude čas? Ten dnešní, kdy září slunce a láká k vycházce přírodou, nebo bude obloha zatažena sazemi světových požárů a prachovými částicemi planety vyvrženými do stratosféry? Nastane taková tma, že příroda nebude schopna poskytnout podmínky pro život člověka moudrého (Homo sapiens sapiens)? Jaký to paradox: člověk moudrý způsobil takovou hloupost, šel proti vlastnímu smyslu života.
Dnešní bytí klade otázky. Budeme přítomní? Budeme otevření? Budeme odpovědní? Budeme schopni vidět za hranice svého strachu a své chamtivosti?
To není otázka na osud. To je otázka na nás.
VII. Smysl a apokalypsa
Vraťme se k naší definici smyslu.
Říká, že smysl je imanentní tendence k pravdivému poznání a sebereflexi, která umožňuje sebezdokonalování – ale jen za podmínky, že nenarušuje přírodu, kulturu a civilizaci, jež jsou nezbytnou podmínkou existence.
Co se stane, když tyto podmínky existence sami ohrozíme? Když války ničí kulturu, když radiace ničí přírodu, když civilizace stojí na pokraji sebezničení?
Pak se smysl stává posledním útočištěm. Ne tím, co nás zachrání, ale tím, co nám umožní zemřít jako lidé, ne jako zvířata.
I v posledních vteřinách můžeme naplnit definici smyslu:
- Můžeme pravdivě poznat, co se děje – nepodléhat iluzím, nevěřit propagandě.
- Můžeme reflektovat sebe sama – přiznat si svůj podíl na tom, co se stalo.
- Můžeme se sebezdokonalovat – třeba jen v tom, že v posledním okamžiku odpustíme.
- A můžeme respektovat podmínky existence – třeba tím, že nezničíme víc, než už bylo zničeno.
To není útěcha. To je výzva.
Hodiny Posledního soudu tikají. Ale tikají v nás. Jsme to my, kdo je nastavil. A jsme to my, kdo je může zastavit – ne otočením ručiček zpět, ale naplněním času, který nám zbývá, skutečným bytím.
Pokud se zničíme, měli bychom zanechat varovný odkaz budoucím civilizacím: Takhle to nedělejte.
Pokud přežijeme dnešní úskalí doby, měli bychom ji lépe pochopit. Pochopit sebe, pochopit smysl života. Přestat být lhostejní k vlastnímu bytí, věnovat více času výběru a kontrole zástupců, kteří rozhodují o našem bytí v čase přítomném i budoucím.Pak budeme mít i dost času pro blízké, pro vzdělávání, pro koníčky a pro práci.
Pak budeme v čase.A to je celý smysl.
Dušan Mišík a nebiologický intelekt DeepSeek
![[title]](https://www.prvnizpravy.cz/repository/profily/_antialias_b4c029aa-1c07-11f1-8c42-ac1f6b488341_4ff54e42fa05253e4c30a00132f8c923.jpg "[title]")
![[title]](https://www.prvnizpravy.cz/repository/profily/_antialias_88a0ea95-9ea5-11eb-b4e3-003048df98d0_8e540a647b0ea90d4bebbf3a187fd24e.jpg "[title]")
