Pan ministr a současná vládní koalice má totiž jediný „osvědčený“ recept na české zdravotnictví – snižování příjmů z veřejných finančních prostředků a navyšování spoluúčasti pacientů bez sociálních kompenzací, které by alespoň pacientům s nízkými příjmy umožnily přístup ke kvalitní zdravotní péči bez finančních bariér. Důkazem jsou zcela jednoznačně stropy pojistného a zmrazení plateb za tzv. státní pojištěnce zavedené za Topolánkovy vlády, které dosud nebyly zrušeny. Nedošlo tak k potřebnému navýšení příjmů z veřejných peněz, jak si  vyžaduje vývoj moderní medicíny a s tím související zvýšení nákladů ve zdravotním systému za poslední dobu o deset procent. Chybějící peníze jsou nahrazovány stále navyšovanými poplatky, přímými platbami a doplatky, platbami za léky i zavedením placení za tzv. nadstandardy.   

Trend soustavného vytahování peněz z kapes pacientů za něco, co bylo dříve hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nyní pokračuje v návrzích na zpoplatnění většiny rehabilitačních cvičení a výkonů. Za hodinu rehabilitace by si tak pacient zaplatil až 300 Kč. Pojišťovny by měly proplácet jen rehabilitační výkony po závažných operacích nebo těm, kteří jsou těžce nemocní. Opět se používá pravicí oblíbená zjednodušující argumentace, že lidé si za své potíže mohou v podstatě sami. Pan ministr totiž doslova prohlásil: „Pokud někoho bolí záda, tak ať si rehabilitaci zaplatí. Třeba ho to povede ke změně životního stylu, která na bolest zad může mít vliv.“

Od ledna 2013 by mělo dojít i k výraznému omezení rozsahu komplexní lázeňské péče. Ministerstvem připravovaná vyhláška má zkrátit plně hrazený lázeňský pobyt na tři týdny. Pokud budou pojišťovny hradit pouze léčebné procedury, pobyt by měl trvat jen dva týdny, stejně jako opakovaná lázeňská péče. Ta má být poskytnuta maximálně jednou za dva roky.

Když pominu ne nevýznamný fakt, že zřejmě dojde k likvidaci některých českých lázní a s tím spojenému nárůstu nezaměstnanosti v regionech, kde to je často jediný zdroj pracovních příležitostí, jde o vážný zásah do potřebné zdravotní péče o pacienty. Již dnes na pro ně důležitou lázeňskou péči dosáhlo o mnoho méně pacientů, než tomu bylo v minulosti. Zásadní rozpor vidím v tom, že ne zdraví a plnohodnotný život pacientů, ale ekonomika se stala jediným rozhodujícím faktorem pro poskytování zdravotní péče u nás. Pan ministr a celá pravicová vládní koalice se řídí jediným heslem  „Bez peněz do zdravotnictví nelez“! To je pro KSČM nepřijatelné a opakovaně navrhuje návrat solidarity do systému zdravotnictví.

Soňa Marková